ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.34.2014.1
KSOS 36 (13) INS XY
sp. zn. 29 NSČR 34/2014-A-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka J. M., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 (13) INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2013, č. j. KSOS 36 (13) INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „ insolvenční soud“) usnesením ze dne 9. srpna 2013, č. j. KSOS 36 (13) INS XY, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (J. M.), na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Renátu Jančovou.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 28. listopadu 2013, č. j. KSOS 36 (13) INS XY, 1 VSOL XY, usnesení insolvenčního soudu ve shora vymezeném rozsahu potvrdil.
Odvolací soud s odkazem na zjištěný skutkový stav uzavřel, že u dlužníka byly osvědčeny všechny znaky úpadku ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když dlužník má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti a má se za to, že tyto závazky není schopen plnit, jelikož je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti [§3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona], s tím, že domněnku neschopnosti plnit peněžité závazky plynoucí ze shora uvedeného ustanovení se dlužníku nepodařilo vyvrátit.
Dále odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož dlužník není schopen „v dohledné době a bez obtíží použít pro úhradu všech svých splatných závazků nemovitosti“, což platí o i dlužníkem tvrzených pohledávkách. Přiléhavými shledal rovněž odkazy insolvenčního soudu na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010 (uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 83/2012“), ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009 a ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. „29 NSČR 19/2011“ (jde o usnesení sen. zn. 29 NSČR 19/2011; 29 NSČR 20/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2014, pod číslem 74). Konečně se odvolací soud ztotožnil i s právním názorem insolvenčního soudu o tom, že, insolvenční návrh není šikanózní.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem plně respektuje závěry formulované Nejvyšším soudem v R 83/2012, v důvodech usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009 a ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013 uveřejněných pod čísly 51/2011 a 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v důvodech usnesení ze dne 21. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 40/2011 a sen. zn. 29 NSČR 41/2011.
Polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož dlužník neprokázal, že s insolvenčním navrhovatelem (Českou spořitelnou, a. s.) uzavřel „dohodu o splátkách“, dovolatel (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Konečně Nejvyšší soud dodává, že vzhledem ke skutkovým poměrů dané věci nejde ani o případ srovnatelný s věcí, o níž Nejvyšší soud rozhodl (dovolatelem zmiňovaným) usnesením ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu navrhovateli se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu