ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.51.2014.1
MSPH 93 INS 24377/2011
sp. zn. 29 NSČR 51/2014-B-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka PIALIO s. r. o. , se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Hlubinská 1378/36, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 60469897, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 24377/2011, o zproštění funkce insolvenčního správce, o dovolání dlužníka zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, PSČ 400 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. prosince 2013, č. j. MSPH 93 INS 24377/2011, 1 VSPH 2003/2013-B-135, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 31. prosince 2013, č. j. MSPH 93 INS 24377/2011, 1 VSPH 2003/2013-B-135, potvrdil usnesení ze dne 17. října 2013, č. j. MSPH 93 INS 24377/2011-B-125, jímž Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka (PIALIO s. r. o.) na zproštění Mgr. Karla Knypla funkce insolvenčního správce dlužníka.
Odvolací soud dospěl k závěru, že návrh dlužníka na zproštění insolvenčního správce funkce spočívá na tvrzených skutečnostech, které nenasvědčují pochybení insolvenčního správce při jeho postupu nebo vedou k závěru o jednotlivém méně závažnému (posuzováno v souvislosti s jeho ostatní činností a četností úkonů vůči soudu) pochybení
– nepodání zprávy insolvenčnímu soudu. Nelze proto dovozovat, že by insolvenční správce neplnil řádně své povinnosti nebo nepostupoval při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo závažně porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem nebo soudem. Podle odvolacího soudu totiž zásadně platí, že odlišný názor dlužníka na postup insolvenčního správce v řízení nemůže být sám o sobě relevantním důvodem pro zproštění správce funkce. V dané věci insolvenční správce postupuje v součinnosti s věřitelským výborem a plní pokyny dohlížejícího insolvenčního soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak především proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním otevřené otázce výkladu ustanovení §32 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v souladu s níže uvedenými judikatorními závěry, jak se po vydání napadeného usnesení ustálily v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
V usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, jakož i v usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014 (obě usnesení byla na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. ledna 2016 schválena k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V označených rozhodnutích dále Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodovací praxi soudů při výkladu ustanovení §32 odst. 1 insolvenčního zákona již sjednotil tím, že pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL 358/2014, podle něhož důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení §36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením §225 odst. 4 nebo s ustanovením §226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem.
V poměrech projednávané věci těmto judikatorním závěrům neodporuje právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož jediné porušení povinnosti insolvenčním správcem, které vyplynulo ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, a to nepodání pravidelné zprávy insolvenčnímu soudu k 31. prosinci 2012, nezakládá důvod ke zproštění funkce insolvenčního správce. Jde zjevně o ojedinělé a méně závažné porušení povinnosti insolvenčním správcem, které nemůže vést k postupu dle ustanovení §32 insolvenčního zákona.
Existenci dalších dlužníkem vytýkaných porušení povinností insolvenčním správcem odvolací soud neshledal, když prodlení insolvenčního správce při zjišťování a soupisu majetkové podstaty a předložení seznamu přihlášených pohledávek bylo způsobeno porušením povinnosti dlužníka poskytnout insolvenčnímu správci potřebnou součinnost. Nelze je tedy považovat za porušení jeho povinností.
Namítá-li dovolatel v dané souvislosti, že insolvenční správce porušil své povinnosti tím, že nezahrnul do majetkové podstaty pohledávky dlužníka za třetími osobami v celkové hodnotě 44 mil. Kč, ačkoliv o těchto pohledávkách věděl, podává tím vlastní verzi skutkového stavu (ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odvolacím soudem), z něhož následně vyvozuje jiné právní posouzení věci.
Odvolací soud totiž vyšel ze skutkového zjištění insolvenčního soudu, podle kterého insolvenční správce o uvedených pohledávkách (z důvodu nedostatečné součinnosti dovolatele) nevěděl.
Rovněž námitkou, podle níž insolvenční správce předložil zprávu o stavu insolvenčního řízení pouze dvakrát za trvání celého insolvenčního řízení, ačkoliv tak musí činit každé tři měsíce, či tvrzením, že insolvenční správce provedl soupis majetkové podstaty, o němž informoval soud a ostatní účastníky insolvenčního řízení až se čtyřměsíčním časovým odstupem, dovolatel napadá nikoliv právní posouzení, ale zjištěný skutkový stav věci.
Odvolací soud totiž uzavřel, že insolvenční správce nepodal pravidelnou zprávu toliko k 31. prosinci 2012, a dále vyšel z toho, že insolvenční správce průběžně doplňuje i po rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na jeho zproštění funkce soupis majetkové podstaty, provádí zpeněžování majetkové podstaty dlužníka, provádí úkony za účelem uvědomění o řízení zahraničního dlužníka, jakož i úkony směřující k doplnění seznamu pohledávek věřitelů.
Jakkoli dovolatel ohlašuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), je ve výše zmíněných částech dovolání skutkovou polemikou se závěry napadeného rozhodnutí, která přípustnost dovolání založit nemůže.
Nadto platí, že samo hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolatel dále zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, podle něhož mohl insolvenční správce vykonávat akcionářská oprávnění ve společnostech Velvana, a. s. a ČESKÁ CHEMICKÁ a. s., když tvrdí, že s akciemi sepsanými v majetkové podstatě, ohledně nichž byla podána vylučovací žaloba, je správce oprávněn nakládat pouze za podmínek uvedených v ustanovení §225 odst. 4 insolvenčního zákona, tedy tehdy, odvrací-li bezprostředně hrozící újmu akciím, a navíc (vzhledem k tomu, že jde o listinné akcie na majitele) pouze pokud je předloží.
O tom, že je insolvenční správce oprávněn vykonávat akcionářská oprávnění spojená se sepsanými akciemi ode dne, kdy akcie sepíše do majetkové podstaty, a to i po dobu trvání lhůty pro podání žaloby na vyloučení těchto akcií z majetkové podstaty, jakož i po dobu do pravomocného skončení řízení o vyloučení akcií z majetkové podstaty, a to i v případě, že takové akcie nedrží a nemůže je tak předložit, nemá Nejvyšší soud nejmenších pochyb.
V otázce oprávnění správce konkursní podstaty vykonávat akcionářská práva k akciím sepsaným do soupisu majetku konkursní podstaty sjednotil rozhodovací praxi soudů již publikací usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 24 K 15/2004, uveřejněného pod číslem 94/2006 Sbírky soudních a rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 94/2006“). V něm je formulován a odůvodněn závěr, podle něhož je správce konkursní podstaty ve smyslu ustanovení §14a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), oprávněn a povinen vykonávat veškerá akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty bez zřetele k tomu, zda akcie byly sepsány jako majetek úpadce nebo (ve smyslu §6 odst. 3 ZKV) jako majetek jiných osob, a to i v průběhu sporu o vyloučení akcií ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (§19 ZKV). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze zmínit především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2157/2007, na které přiléhavě odkázal již odvolací soud.
Jakkoliv pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy /a to zpravidla záměrně/ odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání) [srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], důvod k popření judikatorních zásad, formulovaných k výkonu akcionářský práv správcem konkursní podstaty (již na základě soupisu do konkursní podstaty) na poli práva konkursního v právu insolvenčním dán není. K tomu srov. i pochybnosti nevyvolávající dikci ustanovení §228 písm. b/ a §246 odst. 1 insolvenčního zákona.
V situaci, kdy dovolání neobsahuje nic, co by vedlo k nutnosti dalšího vysvětlení (rozvedení) závěrů podávajících se z R 94/2006, má Nejvyšší soud uvedenou otázku za dostatečně osvětlenou již výše zmíněnou judikaturou a podané dovolání i v tomto směru za nepřípustné.
Konečně spatřuje-li dovolatel porušení povinností insolvenčního správce v tom, že do dozorčích rad byly jmenovány osoby podléhající zákazu konkurence, pak ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť ze skutkových závěrů insolvenčního soudu, k nimž se v napadeném usnesení přihlásil i odvolací soud, vyplynulo, že tato výhrada byla ve skutečnosti důvodnou jen zčásti. Zákaz konkurence porušoval pouze jeden člen dozorčí rady, který navíc ze své funkce dne 21. března 2013 odstoupil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. února 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu