ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1027.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1027/2016 -68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o dovolání podaném A. M. , roz. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 9 To 89/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 10/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 49 T 10/2011, byl A. M. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.) [pod bodem 1) výroku o vině], trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. [pod bodem 3) výroku o vině], a dále byli A. M. a obviněná N. M., roz. R., uznáni vinnými zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 2) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl A. M. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání sedmi roků. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 5. 2009, č. j. 24 T 134/2008-252, který nabyl právní moci dne 5. 11. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali A. M. a N. M. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 9 To 89/2013, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného A. M. ve výrocích o vině zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pod bodem ad 2) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. pod bodem ad 3), tím i ve výrocích o trestu a náhradě škody, ohledně obviněné N. M. v celém rozsahu, zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté soud znovu rozhodl tak, že obviněného A. M., při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě ad 1) napadeného rozsudku, a dále za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea 3, odst. 3 tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 5. 2009, sp. zn. 24 T 134/2008, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře patnáct tisíc korun. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání pěti roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 5. 2009, sp. zn. 24 T 134/2008, který nabyl právní moci dne 5. 11. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc obou obviněných ohledně zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (skutek ad 2) a obviněného A. M. ohledně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (skutek ad 3) vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku pod bodem I.) podal A. M. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný A. M. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že nebylo prokázáno, že by jeho jednáním byla naplněna skutková podstata jemu za vinu kladeného trestného činu zpronevěry. Připomenul jednotlivé znaky předmětné skutkové podstaty a uvedl, že ve vztahu k přisvojení si cizí věci nebylo vedeno dokazování, přičemž v tomto namítá neúplnost skutkových zjištění. Dle obviněného soud druhého stupně pochybil, když nenechal zpracovat znalecký posudek pro náležité zjištění skutkového stavu stran jednání pod bodem 1) obžaloby. Takový znalecký posudek poté představuje nezbytný podklad k náležitému objasnění všech okolností stran hospodaření společnosti AUTO M., s. r. o. Přitom ve vztahu k dalším skutkům byl původní rozsudek zrušen, a to právě za účelem doplnění dokazování o znalecký posudek. Skutková zjištění a závěry soudu druhého stupně poté považuje za pouhé spekulace, bez opory v provedeném dokazování. Dále uvedl, že teprve zjištění, že z prostředků společnosti AUTO M., s. r. o., odčerpal či vyvedl prostředky s trvalým úmyslem je použít toliko pro sebe či společnost AUTO M., s. r. o., aniž by splnil, či prokazatelně neměl v úmyslu splnit, povinnosti vyplývající z obchodního vztahu se společností Credium, a. s., by mohly vést k úvahám o tom, jaký byl skutečný úmysl obviněného. Právě absenci úmyslné formy jednání obviněný opakovaně namítl ve svém dovolání. Následně podotkl, že skutky pod body 1) – 3) obžaloby jsou fakticky propojeny natolik, že oddělené posuzování jeho viny toliko pod skutkem ad 1) není možné. V další části svého dovolání poté upozornil na neúplnost provedeného dokazování, neboť nebyl zkoumán účel svěření finančních prostředků ve vztahu k specifikům předmětné podnikatelské činnosti, různorodost finančních toků, existence a obsah navazujících právních vztahů apod. Dle obviněného je rovněž namístě zabývat se otázkou, zda bylo nezbytné postupovat v režimu trestního práva, resp. zda nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, a to s přihlédnutím ke specifikům daného případu, k druhu podnikatelské činnosti včetně způsobu zajištění splnění povinnosti dlužníkem apod. K tomuto upozornil, že právo společnosti Credium, a. s., na zaplacení pohledávek bylo z hlediska jistiny uspokojeno zcela a nezaplaceny zůstaly toliko úroky z prodlení, což dokumentuje i skutečnost, že se společnost Credium, a. s., k trestnímu řízení jako poškozená ani nepřipojila. Ve vztahu k uloženému trestu namítl, že jeho druh a výměra neodpovídají zákonným hlediskům, přičemž soud druhého stupně se ani náležitě nezabýval návrhem Jazzové sekce stran vazební záruky. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci, dovolací námitky obviněného a podstatu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně podotkl, že právní závěry soudu odpovídají učiněným skutkovým zjištěním, která vyplývají z provedeného dokazování. Poté připomenul některé závěry stran provedeného dokazování a právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. [jímž byl uznán vinným v bodě ad 1) napadeného rozsudku] označil za přiléhavou. Pokud obviněný v tomto bodě navrhoval doplnění dokazování stran znaleckého posudku, tak tento by již byl zcela nadbytečným. S ohledem na smluvní vztah společnosti AUTO M., s. r. o., se společností Credium, a. s., státní zástupce považuje za nerozhodné, jaké byly ostatní finanční toky ve společnosti AUTO M., s. r. o., jak společnost hospodařila, jak konkrétně bylo naloženo s finančními prostředky získanými z prodeje vozidel, zda tyto byly vyvedeny ze společnosti nebo byly použity k chodu společnosti apod. Rozhodující zůstává skutečnost, že společnost AUTO M., s. r. o. (za niž jednotlivá rozhodnutí činil právě obviněný) finanční prostředky z prodeje vozidel, k nimž měla výhradu vlastnictví společnost Credium, a. s., sama obdržela, a nepoužila je na úhradu svých závazků vůči společnosti Credium, a. s. Dle státního zástupce nelze souhlasit ani s námitkami obviněného, že jednotlivé skutky pod body 1) – 3) obžaloby jsou propojeny natolik, že oddělené posuzování viny toliko ohledně skutku pod bodem 1) není možné. Podstata jednání je totiž zcela odlišná, figurují zde jiné poškozené subjekty a posouzení jednotlivých skutků závisí na jiných důkazech. S ohledem na počet dílčích útoků a výši škody není namístě ani odkaz na princip ultima ratio a možnost řešení věci v režimu civilního práva. V tomto ohledu poté odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 331/2013. Stran námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu státní zástupce připomenul, že tyto nespadají pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (vyhodnocení finančních toků ve společnosti AUTO M., s. r. o., samotné hospodaření společnosti apod.), neúplnost provedeného dokazování (absenci znaleckého posudku), a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích [stran skutku ad 1)] podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V posuzované věci Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Stran namítané absence znaleckého posudku je namístě uvést, že tento nelze považovat za tzv. opomenutý důkaz. Podstatné je v tomto ohledu zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když nenechaly za účelem doplnění dokazování zpracovat další znalecký posudek.
Pokud jde o námitky stran znaků předmětné skutkové podstaty, zejména pak formy zavinění, tak i v tomto ohledu obviněný de facto rozporuje výsledky provedeného dokazování. Soud druhého stupně přitom ve svém rozhodnutí řádně a logicky odůvodnil, proč je namístě jednání obviněného kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry ve smyslu ustanovení §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a na základě jakých důkazů a úvah bylo možné dospět k závěru o úmyslné formě zavinění, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. (viz str. 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud poté tyto závěry shledal jako zcela přiléhavé. Rovněž nebylo možné přisvědčit námitkám, že skutky pod body 1) – 3) obžaloby jsou fakticky propojeny natolik, že oddělené posuzování jednání toliko pod skutkem ad 1) není možné. Jak ostatně podotkl již státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, podstata jednání byla v některých ohledech odlišná, zastoupeny byly odlišné poškozené subjekty, skutek pod bodem ad 1) má potenciál obstát na důkazech provedených výhradně k tomuto konkrétnímu jednání apod. Nejvyšší soud taktéž neshledal takovou provázanost jednotlivých skutků, aby o nich nemohlo být rozhodnuto samostatně.
Stran námitky potenciální aplikace zásady subsidiarity trestní represe lze připomenout, že odpovědností podle jiných právních předpisů se Nejvyšší soud zabýval např. ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, přičemž dospěl k závěru, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby . Princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. K tomuto lze připomenout závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 331/2013, a to sice že o společenské škodlivosti činu, který vykazuje formální znaky trestného činu zpronevěry, svědčí i takové jednání, kterým pachatel dlouhodobě a soustavně odebíral zboží, ohledně něhož byla sjednána výhrada vlastnického práva, za které pak dodavatelům nezaplatil sjednanou kupní cenu, a prostředky použil pro vlastní potřebu nebo pro potřebu svého podnikání. Takové jednání lze totiž označit za hrubé a netolerovatelné narušení významných principů obchodních vztahů, jimiž jsou vzájemnost a ekvivalentnost mezi účastníky. S ohledem na počet dílčích útoků a výši způsobené škody (v tomto je zcela nerozhodné, že se již společnost Credium, a. s., s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení nepřipojila), námitkám obviněného nebylo možné přisvědčit, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by v projednávané věci byly přítomny takové okolnosti, které by aplikaci zásady subsidiarity trestní represe důvodně zavdaly.
Stran námitek obviněného, že druh a výměra uloženého trestu neodpovídají zákonným kritériím, lze podotknout, že obviněný tímto de facto namítá nepřiměřenost uloženého trestu. Nejvyšší soud však dále musí připomenout, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002). Dále je namístě uvést, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Ani těmto námitkám obviněného tudíž nebylo možné přisvědčit.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu