ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1032.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1032/2016 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Ing. N. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 10 To 62/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 75/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 10 To 62/2016, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 1 T 75/2015, byl obviněný Ing. N. A. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn z obžaloby Okresního státního zastupitelství v Trutnově ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 2 ZT 78/2015, pro skutek v němž byl dle obžaloby spatřován přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jehož se měl dopustit tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ dne 31. března 2013 ani později, a to ani po písemné výzvě správce daně ze dne 17. 7. 2013, v níž mu byla stanovena náhradní lhůta, která uplynula dne 12. 8. 2013, v T. ani nikde jinde jako jednatel společnosti ABUR s.r.o., DIČ: CZ27537447, se sídlem Ž., R. n., nepodal u Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, Územního pracoviště v Trutnově přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012, ačkoliv mu tuto povinnost ukládá §145 odst. 1 daňového řádu, přičemž do tohoto daňového přiznání měl za povinnost zahrnout výnosy z podnikatelské činnosti společnosti ABUR s.r.o., plynoucí z prodeje nemovitostí zakoupených v období roku 2008 až 2012 na základě kupních smluv, a to konkrétně
a) částku 2.300.000,- Kč odpovídající kupní ceně sjednané v kupní smlouvě uzavřené dne 28. 5. 2012, kterou společnost ABUR s.r.o. prodala D. R., objekt v Ž., stavební parcelu ve výměře 386 m 2 a pozemkové parcely, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví, vedeném u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrálního pracoviště v Trutnově pro obec a katastrální území Ž., kdy právní účinky vkladu vznikly ke dni 30. 5. 2012,
b) částku 2.800.000,- Kč odpovídající kupní ceně sjednané v kupní smlouvě uzavřené dne 28. 12. 2012, kterou společnost ABUR s.r.o. prodala L. N., a Ing. Z. N., objekt v Ž. včetně stavební parcely, zapsané v katastru nemovitosti na listu vlastnictví, vedeném u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště v Trutnově pro obec a katastrální území Ž., kdy právní účinky vkladu vznikly ke dni 31. 12. 2012,
kdy z rozdílu zjištěných nákladů uvedené společnosti pramenících z nákupu nemovitostí (které za zdaňovací období roku 2012 činily částku 4.681.566,- Kč) a zjištěných výnosů z jejich opětovného prodeje (které za zdaňovací období roku 2012 činily částku 5.100.000,- Kč), rovnajícímu se částce 423.530,- Kč, byla následně uvedené společností jakožto daňovému subjektu Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj, Územním pracovištěm v Trutnově dopočítána a platebním výměrem č.j. 1276081/14/2713-24801-604852 ze dne 25. 7. 2014 doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012 ve výši 80.370,- Kč, o kterou tak neoprávněně snížil daňovou povinnost uvedené společnosti ve vztahu k této dani“,
neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 1 T 75/2015, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 10 To 62/2016, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro výše citovaný skutek v němž byl spatřován přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť uvedený skutek není trestným činem.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání (č.l.193-195) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce namítl, že se se závěry soudu druhého stupně nelze v plném rozsahu ztotožnit. Uvedl, že soudy obou stupňů ve svých rozsudcích vycházely z totožných skutkových zjištění, avšak soud prvního stupně uzavřel, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán, tedy přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a nelze v něm ani spatřovat, při respektování zásady totožnosti skutku, přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud konstatoval, že byť po formální stránce by jednání obviněného, za dodržení zásady totožnosti skutku, naplňovalo znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 trestního zákoníku, s přihlédnutím k okolnostem projednávané věci není nezbytné s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe na popsané jednání aplikovat trestněprávní předpisy. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 trestního zákoníku muže přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, přičemž okolnosti takového konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládaná. Jednání obviněného Ing. N. A. však žádné takové výjimečné znaky nevykazuje. Nejvyšší státní zástupce namítl, že soud druhého stupně se zaměřil pouze na některé okolnosti významné pro posouzení společenské škodlivosti činu, jiné však zcela pominul, byť je lze také považovat za významné.
Soud druhého stupně nepřihlédl k tomu, že obviněný je současně jednatelem dalších tří společností s ručením omezeným a v minulosti vykonával nejen funkci likvidátora společností s ručením omezeným, ale i funkci konkurzního správce. Musel si tedy být velmi dobře vědom povinností, které zákon ukládá jednateli společnosti s ručením omezeným jakožto statutárnímu orgánu obchodní společnosti, včetně povinností, vyplývajících z právních předpisů týkajících se účetnictví a daní. Obviněný nejenže nepřevzal účetnictví dané společnosti, ale ani nevyvinul patřičné úsilí k jeho převzetí, přestože vzhledem k okolnostem tuto možnost měl (o čemž svědčí fakt, že účetní P. B. obviněný bez většího úsilí kontaktoval v době, kdy bylo vůči němu vedeno trestní řízení). Stejně tak nevyvinul ani úsilí směřující k tomu, aby si zajistil přístup do datové schránky společnosti, přičemž při prodeji nemovitosti, kde daná společnost sídlila, nezměnil adresu jejího sídla a z toho důvodu měl správce daně omezenou možnost danou společnost kontaktovat a účinně ji vyzvat k napravení protiprávního stavu, vyvolaného nepodáním daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012, tedy bylo zřetelně ohroženo (resp. spíše vyloučeno) včasné a řádné vyměření daně. Nelze pominout ani tu skutečnost, že obviněný začal situaci řešit až poté, co bylo zahájeno ve věci trestní stíhání jeho osoby, kdy v přípravném řízení s orgány činnými v trestním řízení nikterak nespolupracoval a dodatečné přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období 2012 podal za společnost až po podání obžaloby, tedy s odstupem více než dvou let od uplynutí řádného termínu pro podání daňového přiznání, a to v reakci na trestní stíhání jeho osoby. Jinak by tak patrně nikdy neučinil. Nelze přihlédnout k argumentaci obviněného, že společnost nemohla vytvořit zisk, který by mohl být předmětem zdanění, když při sjednání smlouvy o převodu obchodního podílu s předchozími společníky této společnosti nebyl seznámen s účetní uzávěrkou společnosti, a proto si bez převzetí jejího účetnictví mohl těžko učinit ohledně jejích daňových povinností odpovědně takový závěr.
Nejvyšší státní zástupce má za to, že shora uvedené okolnosti společenskou škodlivost jednání obviněného zjevně spíše zvyšují a dále uvedl, že soud druhého stupně tyto okolnosti ve svém rozhodnutí nezmínil, nehodnotil, a tedy k nim ani nepřihlédl. Jednání obviněného naplnilo formální zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 trestního zákoníku (při respektování zásady totožnosti skutku, což akcentoval i odvolací soud), kdy současně společenská škodlivost jednání obviněného nikterak nevybočila ze souboru jiných běžně se vyskytujících případů daného trestného činu, a uplatnění zásady subsidiarity trestní represe tedy nepřichází v úvahu.
Na základě výše uvedených námitek nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 10 To 62/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, s tím, aby v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému Ing. N. A. (dne 24. 6. 2016, č. l. 197).
Obviněný se prostřednictvím svého advokáta vyjádřil v tom smyslu, že považuje právní posouzení věci, jak bylo provedeno nalézacím soudem i odvolacím soudem, za správné. Přestože odpovídajícím způsobem nesplnil vůči státu daňovou povinnost společnosti jako daňového subjektu, zcela jednoznačně věděl, že obchodní společnosti nevznikla žádná daňová povinnost. Od předchozích společníků a jednatelů obchodní společnosti měl informace o investicích milionových částek z poskytnutého úvěru do nemovitostí, a v době, kdy byl jednatelem společnosti, tato nenabyla žádný majetek, aktiva, finanční prostředky, nevytvořila žádný zisk. Výtěžek z dobrovolné dražby zbývající části nemovitosti byl poskytnut bance na úhradu nesplaceného úvěru, daň z převodu nemovitostí byla podle podmínek provedené dražby nemovitostí uhrazena nabyvateli nemovitostí. Obviněný taktéž zdůraznil, že předchozí jednatel mu nepředal žádné účetní doklady ani podklady a neposkytl mu informace o účetní společnosti a kontakt na ni. Nesplnil tedy svůj příslib a povinnosti spojené s převodem obchodní společnosti jak mu ukládala platná právní úprava Obchodního zákoníku, kdy se obviněný pokoušel s předchozím jednatelem společnosti spojit, avšak bezvýsledně. Až později se s obviněným spojil otec předchozího jednatele, který mu sdělil telefonické spojení na účetní společnosti, avšak již žádné jiné bližší údaje (jiné kontaktní adresy nebo jméno a příjmení účetní, případně bydliště). Snažil se účetní kontaktovat, avšak bezvýsledně. Účetní P. B. jako svědkyně připustila, že na zmeškané telefonáty nereagovala a připustila také, že ani ona nesplnila své povinnosti. Na výzvu finančního úřadu odpovídajícím způsobem nereagovala a ozvala se až poté, co již uběhla lhůta k doložení podkladů uvedených ve výzvě finančního úřadu a o prodloužení lhůty v souladu se zákonnou úpravou již nepožádala. Pokud by tak učinila, nedošlo by k vydání platebního výměru, kterým byla doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012, ve výši ve které daňová povinnost společnosti vůbec nevznikla. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že provedené investice do nemovitostí byly uvedeny v přílohách k předchozím daňovým přiznáním a měly být finančnímu úřadu známy, což ve své podstatě znamená, že pokud by došlo k odpovídajícímu prostudování těchto příloh, nedošlo by k vydání platebního výměru na doměření daně za rok 2012. Tímto neomlouvá svoje případné dílčí pochybení, ale poukazuje na okolnosti věci, ze kterých je zřejmé, že to nebyl pouze on, kdo zavinil vzniklou situaci a taktéž, že tímto jeho dílčím pochybením nevznikla škoda. Finanční úřad ani neuložil žádnou sankci za opožděné dodatečné daňové přiznání.
Závěrem uvedl, že od samého počátku zahájení trestního stíhání poskytoval orgánům činným v trestním řízení potřebnou součinnost a podal dodatečné daňové přiznání, které odstranilo jakékoliv pochybnosti o existenci daňového nedoplatku. Nebyl nikdy soudně trestán, v případě jiných obchodních společností si povinnosti jednatele plní a činil tak i v minulosti ve funkci správce konkurzní podstaty. Tedy v projednávané věci bylo namístě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl nebo odmítl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nalézací soud na podkladě provedených důkazů dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Z dodatečného platebního výměru správce daně jednoznačně vyplynulo, že ke zkrácení daně z příjmu právnických osob v daném případě nedošlo. Intervenující státní zástupce navrhl překvalifikování jednání obviněného na přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že navrhl v tomto ohledu přeformulovat i znění skutkových zjištění v tom směru, že obžalovaný jako jediný jednatel společnosti ABUR s. r. o. se sídlem v Ž. poté, co se stal dne 29. 8. 2012 jednatelem společnosti, nevedl účetnictví této společnosti řádným způsobem, v důsledku čehož došlo k nesprávnému stanovení daňové povinnosti Finančním úřadem, Územním odborem v Trutnově. Nalézací soud konstatoval, že v projednávané věci nelze tímto způsobem postupovat, kdy by došlo k porušení zásad týkajících se totožnosti skutku, pro nějž bylo původně obviněnému sděleno obvinění a vedlo se celé trestní řízení. V této souvislosti nalézací soud uvedl, že v projednávané věci důsledky ne zcela standardního postupu jednatele i účetní firmy byly odstraněny, a tedy nelze jednání obviněného v daném případě považovat za jednání, které by bylo trestné. Proto s ohledem i na ustanovení §12 tr. zákoníku na navrhovanou změnu právní kvalifikace jednání obviněného nepřistoupil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu nalézacího a vyhodnotil je jako úplná a dospěl rovněž k závěru, že je namístě zproštění z obžaloby, byť z jiného důvodu. Odvolací soud shledal, že v projednávané věci je zachována totožnost skutku a po formální stránce by jednání obviněného naplňovalo znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, avšak vzhledem k tomu, že zanedbání obviněného bylo napraveno a s přihlédnutím k dosavadnímu řádnému životu obviněného a jeho výpovědi o důvodech jeho jednání není nezbytné na popsané jednání aplikovat trestněprávní předpisy. Odvolací soud tedy při zachování totožnosti skutku s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku obviněného podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými po provedeném dokazování nalézacím soudem, konstatoval, že byla zachována zásada totožnosti skutku, přičemž spornou zde zůstává toliko otázka společenské škodlivosti jednání obviněného, tedy uplatnění zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Na tomto místě je třeba prvně uvést, že Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, potažmo intervenujícího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově stran zachování zásady totožnosti skutku. K tomu ve stručnosti uvádí toliko, že vymezení pojmu skutek ponechává zákon teorii trestního práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu nelze dát obecně platnou směrnici, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, ale bude nutné zkoumat tuto otázku vždy podle individuálních okolností každého případu zvlášť. V obecné rovině se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právního posouzení (srov. ÚS 21/2002).
O totožnosti skutku mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové (i když takové, které mají právní význam), nikoli samotné závěry právní (viz též §220 odst. 3 tr. ř.). Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi , přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1962, R 19/1964, R 9/1972 v odůvodnění, R 64/1973, R 24/1981-II. a ÚS 21/2002). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena.
Zatímco vymezením skutku v žalobním návrhu je soud vázán, jeho právní kvalifikace jako trestného činu v obžalobě není pro soud závazná . Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou. Soud je však povinen vyčerpat celý skutek, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a přihlížet přitom i k případným změnám, k nimž došlo v hlavním líčení (R 41/1972 a ÚS 21/2002) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 7. vydání. Praha C. H. Beck 2013, str. 2721–2731.
Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Z provedených důkazů vyplývá, že obžalovaný částečně jednal ve shodě s popisem skutku ve výroku rozsudku, neboť skutečně dne 31. 3. 2013 či později, a to ani po písemné výzvě správce daně ze dne 17. 7. 2013, v níž mu byla stanovena náhradní lhůta, která uplynula dne 12. 8. 2013, v T. ani nikde jinde jako jednatel společnosti ABUR s. r. o. nepodal u finančního úřadu přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že zásada totožnosti skutku byla v projednávané věci zachována.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou projednávané věci uplatněné zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Dle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně . Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku , která stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109-118).
Jak se podává ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Skutečnosti stran zjištění, zda je společenská škodlivost jednání natolik snížena, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti, je třeba pečlivě zvažovat a hodnotit, a to ze všech možných hledisek. Lze souhlasit s dovoláním nejvyššího státního zástupce v tom smyslu, že odůvodnění odvolacího soudu stran společenské škodlivosti jednání obviněného je nedostatečné. Stran výjimečných okolností vedoucích k závěru o nedostatečné společenské škodlivosti jednání obviněného se jedná v podstatě o jednostranně zaměřený výčet, učiněný ve prospěch obviněného, resp. soud se dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi případu. Ať už se jedná o okolnost, že obviněný zastává funkci jednatele více společností s ručením omezeným a dříve zastával funkci konkurzního správce a likvidátora společností s ručením omezeným, a tedy musí disponovat potřebnými znalostmi stran povinností jednatele společnosti, jež pro něj vyplývají z právní úpravy, kdy z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že těmto povinnostem včas a řádně nedostál, nevyvinul náležité úsilí k nápravě daného stavu, a to i přesto, že lze spatřovat i určité pochybení na straně účetní dané společnosti. V tomto ohledu lze přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, že bez znalosti účetnictví dané společnosti, si obviněný jen stěží mohl učinit objektivní závěr o jejích daňových povinnostech a stavu hospodaření, kdy na tom nic nemění skutečnost, že daný stav byl ve vztahu k dani z příjmu právnických osob dodatečně napraven a finančním úřadem nebylo toto jednání obviněného nikterak sankcionizováno. Nejvyšší soud nijak nerozporuje závěry odvolacího soudu stran osoby a jednání poškozeného, nicméně tyto okolnosti nelze vytrhávat z kontextu, případně jimi bagatelizovat možné trestné jednání obviněného. Stejně tak bylo namístě se zabývat i postojem obviněného k celé věci po zahájení a v průběhu trestního stíhání jeho osoby.
Nejvyšší soud v tomto směru opakovaně uvádí, že je třeba posoudit všechny okolnosti případu v dostatečném rozsahu a se stejnou pečlivostí, aniž by předjímal výsledek rozhodnutí ve věci.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce za podmínky ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 10 To 62/2016, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Hradci Králové nařídil, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Zejména se jedná o pečlivé zhodnocení všech okolností případu v dostatečném rozsahu. Stejně tak je třeba upravit znění skutkových zjištění v souladu se zásadou totožnosti skutku a kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu