ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1064.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1064/2016 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o dovolání podaném T. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 3 To 174/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 38 T 31/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 38 T 31/2015, byl T. K. uznán vinným jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) [pod body 1) a 2) výroku o vině], dále přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 1) výroku o vině], a zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem 2) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled probačního úředníka. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu pěti let. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali T. K. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 3 To 174/2016, tak, že k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněnému, při nezměněném výroku o vině trestnými činy podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, §207 odst. 1 tr. zákoníku a §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu pěti let. Ve výrocích o vině a o náhradě škody zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal T. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný T. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru namítl jednak nesprávné právní posouzení jednoho ze skutků jako zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a dále pak namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry. Stran nesprávného právního posouzení skutku jako zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zejména namítl absentující subjektivní stránku skutkové podstaty, neboť nelze dovodit úmyslnou formu zavinění. Obviněný se v tomto bodě podrobně vyjádřil k jednotlivým svědeckým výpovědím a dalším okolnostem, které byly směrodatné pro učinění skutkových závěrů stran pozice zasahujícího policisty J. A., ve které se měl tento nacházet v rozhodném okamžiku. Upozornil na více možných variant a soudům vytkl, že se ztotožnily s tou, která je pro obviněného nepříznivější a která dle něj nemá oporu v provedeném dokazování. K absentujícímu úmyslu poté rozvedl, že s vozidlem sice chtěl projet kolem zátarasu, avšak rozhodně nechtěl ohrozit zasahujícího policistu, resp. užít násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, jak předpokládá skutková podstata podle ustanovení §325 tr. zákoníku. Takové jednání ostatně dle obviněného ani nebylo možné, a to právě s ohledem na místo, kde se v daný okamžik J. A. nacházel, byť soudy prvního a druhého stupně dospěly k odlišným závěrům, v čemž obviněný spatřuje již zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Předně lze podotknout, že obviněný nikterak nerozporuje skutková zjištění a jejich právní kvalifikaci stran jednání, pro která byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [pod body 1) a 2) výroku o vině] a přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 1) výroku o vině], nýbrž toliko namítá chybná skutková zjištění a s nimi související právní kvalifikaci stran zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem 2) výroku o vině].
Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a také vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo nutné uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však ve věci neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. V tomto je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Pokud jde o námitky stran absentující úmyslné formy zavinění v případě jednání, pro které byl obviněný uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak tyto sice byly uplatněny právně relevantně, avšak obviněný opětovně de facto rozporuje výsledky provedeného dokazování. Zejména pak výpověď zasahujícího policisty J. A., kdy ve svém dovolání dokonce uvádí, že se J. A. vžil do role, která se pro něj zdá být „zajímavější a dobrodružnější“. Dle Nejvyššího soudu přitom soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích řádně a logicky odůvodnily, které provedené důkazy vedly ke spolehlivým skutkovým zjištěním, na něž mohly aplikovat příslušné normy trestního práva (viz např. str. 5 napadeného rozhodnutí), a které důkazy naopak považovaly za nevěrohodné a tudíž jim nebylo možné přiznat patřičnou relevanci. Nejvyšší soud poté tyto závěry shledal jako zcela přiléhavé.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu