ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1075.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1075/2016 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný P. J. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 9 To 74/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 148/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. J. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 8 T 148/2015, byl obviněný P. J. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „jako jediný jednatel společnosti Garage Europa, s.r.o., se sídlem L., T. n. L., IČ 26719541, okr. K., rozhodl o tom, že omylem odeslaná platba ze dne 17. 7. 2014 ve výši 900,- euro (k 17. 7. 2014 dle kurzovního lístku ČNB = 24.696,-Kč) z účtu, který je veden u ČSOB, Slovenská republika, patřící společnosti IVIA, s.r.o., na účet, který je veden u ČSOB, Slovenská republika, patřící společnosti Garage Europa, s.r.o., jako úhrada za fakturu ze dne 30. 6. 2014 vystavenou spol. Garage Europa, s.r.o. na společnost West-Ring Auto Kft., se sídlem Bajcsy-ZS UTCA 10, 029 00 Komárom, Maďarsko, nebude vrácena odesílateli, přestože ještě týž den, když byl zjištěn omyl, byla tatáž platba ve výši 900,- euro za stejnou fakturu odeslána z účtu patřící spol. West-Ring Auto Kft., rovněž na účet patřící spol. Garage Europa s.r.o., a to přestože byl na první platbu omylem zaslanou z účtu spol. IVIA, s.r.o., upozorněn jednatelem této společnosti J. B., a byl opakovaně žádán o navrácení celé částky, a i přesto se rozhodl, že omylem zaslaná částka 900,- euro bude ponechána na účtu společnosti Garage Europa jako úhrada za dluh způsobený jinými společnostmi, ve kterých působí J. B., čímž byla spol. IVIA, s.r.o., se sídlem G., N. Z., Slovenská republika, IČ: 44883404, způsobena škoda ve výši 900,- euro.“
Za to byl obviněný podle §209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 15 (patnáct) měsíců.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby poškozené společnosti IVIA, s. r. o., se sídlem Gúgska 2826/77, 940 01 Nové Zámky, Slovenská republika, IČ: 44883404, na náhradě škody zaplatil částku 900 (devět set) EUR.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 8 T 148/2015, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 9 To 74/2016, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 155-158 ), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný uvedl, že soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, jenž převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, nesprávně dovodily naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kdy nikterak nezkoumaly, kdy se dozvěděl o platbě odeslané omylem na bankovní účet společnosti Garage Europa, s. r. o., a kdy se rozhodl o nevrácení této platby z důvodu jejího započtení na pohledávky, jenž má společnost Garage Europa, s. r. o., vůči jiným společnostem, kde působí svědek J. B. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující, kdy se pachatel dozvěděl o omylu osoby a o příjmu peněžní částky. Dozví-li se o omylu až poté, co se peníze dostaly do jeho moci, tak jak tomu je v jeho věci, nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Společnost Garage Europa, s. r. o., dostává bankovní výpisy jednou za měsíc, vždy zhruba do 10 dnů od konce minulého měsíce, kdy pohyb na bankovním účtu sleduje účetní společnosti, nikoli obviněný. Pokud tedy byla platba omylem poukázaná na účet společnosti dne 17. 7. 2014, mohl se o ní dozvědět až kolem 10. 8. 2014. V době, kdy byla platba omylem poukázána a byl o tom informován svědkem B., jenž si svůj omyl uvědomil, obviněný o tom prokazatelně nevěděl, nemohl tedy využít něčího omylu. V této souvislosti s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dále uvedl, že rozhodující pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu je pouze ta okolnost, že pachatel využije něčího omylu pro obohacení v době, kdy poškozený o svém omylu vůbec neví. Pokud tedy někdo omylem poukáže druhému peníze, avšak tento omyl zjistí dřív, než ten komu byly poukázány, další nakládání s těmito penězi již nemůže naplnit skutkovou podstatu, jelikož nedochází k využití omylu ve smyslu podvodného jednání. Podvodné jednání spočívá v nevědomosti podváděného o svém omylu, kdy pachatel o jeho omylu ví a toho zneužije tím, že podváděného o tom neinformuje, pokud tuto povinnost má.
Obviněný má tedy za to, že jeho jednání nenaplnilo znaky žádného trestného činu a musí být zproštěn obžaloby.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 9 To 74/2016, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 8 T 148/2015, a zprostil jej viny a obžaloby. Současně aby rozhodl o náhradě nákladů obhajoby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 1 NZO 734/2016 (č. l. 171-172).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že ze skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, kdy současně není dán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, tak jak je tomu v projednávané věci, je zřejmé, že obviněného svědek B. informoval o omylu při zadání platby ihned po zjištění tohoto omylu. Obviněný se tedy o tom, že na účet společnosti Garage Europa, s. r. o., byla dne 17. 7. 2014 omylem zaslána platba 900 EUR jménem společnosti IVIA, s. r. o., dozvěděl před tím, než byla tato částka připsána na účet této společnosti. V okamžiku, kdy se omylem zaslané peníze dostaly do jeho moci (připsáním na účet společnosti Garage Europa, s. r. o.) obviněný již věděl, že došlo k omylu, kterého tak využil. Pokud poté nahlédl do bankovního výpisu, jednalo se pouze o potvrzení informace, kterou měl již dříve od svědka B. Přestože byl vyrozuměn o omylu svědkem B., neučinil žádné kroky k navrácení předmětné omylem zaslané částky. Předmětnou částku nevrátil, což zdůvodňoval tvrzením o údajném započtení, přičemž nebylo prokázáno, že by společnost IVIA, s. r. o., společnosti Garage Europa, s. r. o., cokoli dlužila a nebyla zde tedy žádná pohledávka k započtení.
Státní zástupce má tedy za to, že obviněný svým jednáním naplnil znaky subjektivní i objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Opis vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství byl obviněnému Nejvyšším soudem zaslán dne 4. 8. 2016 k případnému vyjádření.
Obviněný v rámci svého stanoviska k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství setrval na své argumentaci uplatněné v dovolání, kdy opakovaně uvedl námitky zejména stran skutkových okolností, kdy se dozvěděl o omylem poukázané platbě, stejně jako uvědomění si omylu svědkem J. B., kdy má za to, že v jeho věci nedošlo k „využití něčího omylu“, a tedy nemohlo dojít k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 9 To 74/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká vadná skutková zjištění (zejména námitka stran zjištění, kdy a jakým způsobem se obviněný dozvěděl o omylem zaslané platbě na účet společnosti Grarage Europa, s. r. o., a dále, kdy a z jakého důvodu se rozhodl omylem poukázanou platbu započíst na pohledávky, jenž má společnost Garage Europa, s. r. o, vůči jiným společnostem, kde působí svědek J. B.), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soudy dostatečně nezkoumaly všechny okolnosti přijetí a následného započtení omylem zaslané platby) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že v okamžiku, kdy byla omylem poukázaná platba připsána na účet společnosti Garage Europa, s. r. o., o tomto nevěděl a dozvěděl se to až od svědka J. B.).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. J. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř . nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv . extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kteroužto námitku obviněná v rámci podaného dovolání vznáší. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kolíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného stran nenaplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že někoho uvede v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou .
Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodným jednáním se tedy rozumí uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností . O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvědomí-li si omyl jiného až dodatečně, může jít už jenom o trestný čin zatajení věci podle §219 tr. zákoníku. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Způsobením škody nikoli nepatrné se rozumí následek ve formě škody nejméně v částce 5 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2050-2056).
Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak uvedeno výše, dne 17. 7. 2014 byla omylem odeslána platba ve výši 900 euro na bankovní účet společnosti Garage Eropa, s. r. o., zastoupené obviněným, a to svědkem J. B. jednatelem společnosti IVIA, s. r. o., jako úhradu za fakturu, jež však byla vystavena na jinou společnost, a to West Ring Auto Kft., kde je svědek rovněž jednatelem. Po zjištění tohoto omylu zadal příkaz k platbě ze správného účtu a částku 900 euro tak společnosti Garage Europa, s. r. o., zaslal znovu, kdy o tomto omylu obviněného ihned telefonicky informoval. Obviněný, přestože byl svědkem J. B. opakovaně žádán k navrácení celé částky, tak neučinil a platbu ve výši 900 euro započetl na neexistující pohledávku společnosti Garage Europa, s. r. o., za společností IVIA, s. r. o.
S ohledem na výše uvedené námitce obviněného, že v okamžiku, kdy se peníze, resp. omylem zaslaná platba dostala do jeho moci, tedy kdy byla tato platba připsána na bankovní účet společnosti Garage Europa, s. r. o., o tom nevěděl, a tedy jeho jednání nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, nelze přisvědčit. V průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný byl svědkem J. B. ihned telefonicky informován, že došlo k jeho omylu při zadávání příkazu k platbě bankovním převodem, kdy obviněný svědku J. B. přislíbil, že platbu ověří. Poté byl svědkem J. B. opakovaně žádán o navrácení platby, a to i prostřednictvím e-mailu. Namítá-li obviněný, že pohyb na bankovním účtu sleduje pouze účetní společnosti a tedy o omylem připsané platbě se mohl dozvědět až někdy kolem 10. 8. 2014, a to z měsíčního bankovního výpisu, ve světle výše uvedeného se jedná o zcela bezpředmětnou námitku, jelikož je zřejmé, že již v té době obviněný věděl, že došlo k omylem zaslané platbě.
Stejně tak není možno v žádném směru přisvědčit úvaze obviněného, že z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z usnesení sp. zn. 5 Tdo 538/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2008, vyplývá, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující ta okolnost, že pachatel využije něčího omylu pro obohacení v době, kdy poškozený o svém omylu neví. Pokud tomu tak není a poškozený o svém omylu ví, nedochází k využití omylu ve smyslu podvodného jednání.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že zákonodárce, trestněprávní teorie ani soudní praxe pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, resp. k naplnění znaku využití něčího omylu, nevyžaduje skutečnost, že osoba (poškozený) o svém omylu neví, neuvědomila si jej. Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud pachatel ví, že osoba (poškozený) jedná v omylu a tohoto jejího omylu využije za účelem vlastního obohacení, je pro takové jednání, jako přečinu podvodu ve smyslu trestního zákoníku právně irelevantní, v jakém okamžiku si poškozený tento omyl uvědomí; stačí pouhá skutečnost, že k takovému omylu došlo a pachatel jej využije ve svůj prospěch.
K námitce obviněného stran započtení omylem zaslané platby Nejvyšší soud uvádí toliko, že s touto námitkou se již pečlivě a přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů, kdy odvolací soud v této souvislosti uvedl, že „ okresní soud také důvodně dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obžalovaného, když namítal, že sporná pohledávka zanikla započtením, vypověděl o „trojzápočtu“ za účasti společnosti West Ring Auto Kft., svědek J. B. však žádný projev vůle obžalovaného týkající se zápočtu pohledávek neobdržel, v e-mailu týkajícím se údajného zápočtu zmíněna pohledávka ve výši (jen) 360 euro, navíc vůči dlužníkovi MZA, s. r. o., při hlavním líčení pak obhajoba namítala započtení pohledávek vůči společnosti KIZUKI, s. r. o., více obžalovaným prezentovaných verzí tak znevažuje jejich věrohodnost, všechny navíc odporují zásadám logiky uspořádání tvrzených závazkových vztahů, pokud má dluh zaniknout zápočtem, musí existovat odpovídající pohledávka, proti niž lze zápočet uskutečnit, v průběhu řízení však nevyšlo najevo, že by společnost IVIA, s. r. o., společnosti Grage Europa, s. r. o., cokoli dlužila, nebylo zde tedy nic k započtení.“ (str. 3 rozhodnutí odvolacího soudu). Uvedeným závěrům nelze ničeho vytknout.
Vzhledem k výše uvedenému je taktéž zřejmé, že obviněný naplnil též subjektivní stránku trestného činu kladeného mu za vinu, a to v úmyslu přímém, kdy v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu stran přímého úmyslu obviněného (str. 4 rozhodnutí soudu prvního).
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést k usnesení Nejvyššího soud sp. zn. 5 Tdo 538/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2008, jenž obviněný použil v rámci své argumentace, že z daného rozhodnutí vyplývá, že jestliže si pachatel přisvojil peníze, které mu byly omylem zaslány na bankovní účet, s nímž disponoval, pak pro rozlišení, zda tím spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (s využitím omylu jiného) nebo trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. (tj. věci, která se dostala do moci pachatele omylem), je rozhodující, zda pachatel věděl o omylu jiné osoby v době, kdy se peníze dostaly do jeho moci, tj. když se skutečně dozvěděl o takové platbě na bankovní účet (např. na základě výpisu z účtu). Věděl-li pachatel již v této době, že jde o peníze, které mu byly zaslány omylem, může spáchat jen trestný čin podvodu, nikoli trestný čin zatajení věci.
Uvědomí-li si pachatel omyl (nebo je-li na něj upozorněn) až poté, co již získal cizí věc, za niž se považují podle §89 odst. 13 tr. zák. i peníze na účtu, do své dispozice (do své moci), nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. V takovém případě není vyloučena jeho trestní odpovědnost pro trestný čin zatajení věci podle §254 tr. zák.
Obviněný tedy beze zbytku naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. J. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu