ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1086.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1086/2016 -40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Ing. T. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 4 To 37/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 56/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 T 56/2015, byl Ing. T. M. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) (pod bodem 1. výroku o vině) a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2. výroku o vině), čehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že 1. dne 21. 2. 2015 okolo 10:15 hodin v Č., okr. F. –M., za pomocí klíče, který si opatřil za blíže nezjištěných okolností, vnikl do společných prostor bytového domu, následně zazvonil u bytové jednotky, kterou vlastní jeho bývalá manželka L. J. a poté, co tato otevřela dveře a zjistila, že se za dveřmi nachází obviněný a tyto dveře chtěla bezprostředně uzavřít, jí znemožnil uzavření dveří, vtlačil ji dovnitř bytu, kde přes opakovaně sdělovaný nesouhlas s jeho pobytem a opakované výzvy k odchodu nejméně půl hodiny setrval; 2. dne 15. 3. 2015 kolem 15:30 hodin v Č., okr. F. –M., za pomocí klíče, který si opatřil za blíže nezjištěných okolností, vnikl do společných prostor bytového domu, následně zazvonil u bytové jednotky, kterou vlastní jeho bývalá manželka L. J. a poté, co vstupní dveře do bytu otevřel její nezletilý syn „X. X.“ *), přes L. J. opakovaně sdělený nesouhlas se vstupem do bytu vstoupil dovnitř bytu, kde přes opakované výzvy k odchodu neoprávněně nejméně 1 hodinu setrval . Za uvedené přečiny byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
V předmětné věci podal Ing. T. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 4 To 37/2016, tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že skutky, v návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 1. 4. 2015, č. j. ZK 295/2015-6, právně kvalifikované jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad 1.) a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku (ad 2.), podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil Obecnímu úřadu v Čeladné, neboť se nejedná o přečiny, avšak zažalované skutky by mohly být tímto orgánem posouzeny jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále jen dovolatel) dovolání v neprospěch Ing. T. M., a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., tedy z důvodů, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Předně zrekapituloval dosavadní průběh předmětné trestní věci a připomenul okolnosti, na základě kterých dospěl soud druhého stupně ke svému rozhodnutí, přičemž s názorem soudu druhého stupně se dle dovolatele nelze ztotožnit. Zejména pak z toho důvodu, že byla nesprávně aplikována zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Soud druhého stupně dle dovolatele nevycházel ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterého se zásada subsidiarity uplatňuje za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Dovolatel v tomto ohledu upozornil, že v rozhodnutí soudu druhého stupně zůstaly upozaděny některé skutečnosti, které naopak společenskou škodlivost obou skutků akcentují. K oběma skutkům došlo v době, kdy již návštěvy Ing. T. M. v domácnosti poškozené nebyly akceptovány, především pak s přihlédnutím k okolnostem, že se k poškozené choval hrubě a požadoval po ní peníze a že již dříve došlo k fyzickému napadení poškozené. Těmto okolnostem však soud ve svém rozhodnutí nepřiložil dostatečný význam. Rovněž byla dezinterpretována výpověď poškozené, za jakých okolností se Ing. T. M. do bytu dostal (v případě skutku ad 1.). Dovolatel rovněž namítl, že soud druhého stupně pouze selektivně převzal některé části výpovědi poškozené a dalších svědků, které následně hodnotil ve prospěch obviněného a dále již nezvažoval společenskou škodlivost obou skutků stran kritérií vymezených v ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku. Nadto uvedl, že předmětem ochrany ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku je samotná domovní svoboda chráněná čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž se již nevyžaduje agresivní jednání pachatele vůči poškozenému či zcizování věcí, jak v tomto ohledu polemizuje soud druhého stupně. Dle dovolatele soud nesprávně dovodil nízkou míru společenské škodlivosti jednání obviněného, když zároveň zpochybnil a zlehčil tvrzení poškozené. Soud druhého stupně tedy dle dovolatele postupoval nesprávně, pokud trestní věc Ing. T. M. postoupil Obecnímu úřadu v Čeladné s odůvodněním, že se nejedná o přečiny, avšak zažalované skutky by mohly být tímto orgánem posouzeny jako přestupky, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání rovněž ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání se Ing. T. M. do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.
Předně lze ve stručnosti připomenout, na základě jakých úvah soud druhého stupně postoupil trestní věc Ing. T. M. Obecnímu úřadu v Čeladné, když oproti soudu prvního stupně, předmětné skutky neposoudil jako přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, resp. §178 odst. 1 tr. zákoníku. Soud opětovně vyhodnotil rodinné poměry Ing. T. M. a jeho bývalé manželky L. J., intenzitu a povahu styku s nezl. synem „X. X.“ *), okolnosti, za jakých Ing. T. M. občasně v bytě L. J. pobýval a jakým způsobem se případně podílel na „chodu domácnosti“, jakož i okolnosti, které provázely události, jež byly následně obžalobou právně kvalifikovány jako přečiny porušování domovní svobody. Soud druhého stupně uzavřel, že v jednání Ing. T. M. nelze spatřovat naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty žalovaných přečinů porušování domovní svobody. Zejména pak odkázal na zásadu subsidiarity trestní represe, kdy pokud k regulaci vztahů postačují prostředky správního či civilního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu rovněž nepřípustné.
Dovolatel oproti tomu zastává názor, že soud druhého stupně zcela pominul kritéria, za kterých je namístě zásadu subsidiarity trestní represe aplikovat, resp. že byla nesprávně dovozena nízká míra společenské škodlivosti jednání obviněného. Nejvyšší soud však námitkám dovolatele nemohl přisvědčit.
Ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Pokud dovolatel poukazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, které se věnuje výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zásadě subsidiarity trestní represe, pojmu společenská škodlivost a výkladu aplikace principu ultima ratio, tak v tomto ohledu je namístě připomenout některé závěry citovaného stanoviska, a to např. že instituty trestního práva přicházejí do úvahy pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Tvrzení, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012), případně že princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku, nelze bez dalšího paušalizovat. Je totiž nezbytné vždy zjišťovat specifika daného případu, neboť nelze automaticky presumovat spáchání trestného činu, aniž by byly brány v potaz okolnosti, které by měly potenciál vést k závěrům stran nízké míry společenské škodlivosti. Úvahy o tom, zda se jedná o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, jsou namístě zejména za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Výše uvedené se poté netýká pouze základních skutkových podstat, jak ostatně Nejvyšší soud předestřel již v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 Tdo 885/2015), neboť samotná skutečnost, že pachatel měl spáchaným trestným činem naplnit i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, nevylučuje závěr o jen nepatrném stupni nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost, tj. o chybějící materiální stránce trestného činu.
V závislosti na konkrétních skutkových okolnostech je tedy nezbytné existenci společenské škodlivosti vyvozovat zejména z povahy a rozsahu zásahu pachatele do chráněných zájmů (v tomto případě nedotknutelnosti obydlí, resp. domovní svobody). V projednávané věci má přitom Nejvyšší soud za to, že některé skutečnosti, jež byly v rámci řízení zjištěny (charakter předchozích kontaktů obviněného se synem, návštěvy obviněného v bytě L. J. apod.) a které ostatně soud druhého stupně vzal ve svém rozhodnutí v potaz, a se kterými se následně ztotožnil i Nejvyšší soud, vypovídají ve prospěch Ing. T. M. Nejvyššímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že ve věci jsou dány takové okolnosti, které ve svém souhrnu vylučují použití trestní represe vůči Ing. T. M., a které svědčí o tom, že k postihu jeho jednání by postačovaly prostředky jiných právních odvětví.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.