ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1092.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1092/2016 -34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný R. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 5 To 19/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 31 T 2/2015, byl obviněný R. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ blíže nezjištěného dne měsíce června roku 2014 v odpoledních hodinách v O. – M. H., poblíž ulic N. a S. T., na polní cestě nedaleko kynologického cvičiště, kde pod záminkou, že si s ní chce promluvit, zavezl nezletilou „X“ *) osobním motorovým vozidlem zn. Ford Mondeo, které zaparkoval tak, aby díky hustému křoví po pravé straně vozu z tohoto nemohla vystoupit, následně si přesedl z místa řidiče na zadní sedadlo vedle nezletilé po její levé straně, čímž jí zablokoval možnost z vozidla vystoupit i touto stranou, v úmyslu vlastního sexuálního uspokojení ji nejprve líbal na krku a obličeji, s čímž tato vyslovila svůj nesouhlas verbálně i tak, že se snažila odstrčit jeho hlavu od svého obličeje a kopala do sedadla řidiče, a přesto, že ho vyzývala, aby svého jednání zanechal, protože si to nepřeje a chtěla, aby z daného místa odjeli pryč, ji následně objal jednou rukou kolem pasu, druhou rukou si nejdříve obnažil penis, pak nezletilé rozepnul kalhoty, které jí společně s kalhotkami stáhl do půli stehen, takto obnaženou nezletilou chytil jednou rukou za pravé rameno, druhou pod koleny a zády k němu si ji posadil na svůj klín, přičemž jeho ztopořený pohlavní úd po porušení panenské blány pronikl do pochvy poškozené, se kterou v této pozici, ač stále slovně dávala najevo svůj nesouhlas, vykonal soulož s vyvrcholením mimo její tělo “.
Za tento zločin a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2015, č. j. 73 Tm 14/2015-241, jež byl obviněnému doručen dne 23. 4. 2015, a nabyl právní moci dne 5. 5. 2015, byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody na 6 (šest) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl zrušen výrok o trestu ze shora citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 31 T 2/2015, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 5 To 19/2016, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. P. dovolání (č. l. 477–478), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že si je vědom, že předmětný dovolací důvod neslouží k přezkoumání skutkového stavu, avšak je přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Obviněný namítl, že odvolací soud se odmítl zabývat předloženou listinou sepsanou poškozenou, ze které jasně vyplývá, že se skutek nestal tak, jak je uvedeno v rozhodnutích soudů. Pokud odvolací soud staví své rozhodnutí na skutečnosti, že nikdy v průběhu trestního řízení nepřipustil ani možnost dobrovolného pohlavního styku s poškozenou, což neučinil z obavy, že by následně všechna jeho tvrzení byla vyhodnocena jako nevěrohodná, pak přehlíží základní princip trestního práva, že obviněný má právo se hájit způsobem, jaký sám uzná za vhodný. V této souvislosti poukazuje i na výpověď matky poškozené, která signalizovala rozpor se soudem popsaným skutkovým stavem. Dále namítl, že od vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie uběhly dva roky a poškozená již není dítětem, a lze předpokládat, že výpověď před soudem pro ni nadále nebude znamenat takovou zátěž, jakou předjímaly znalkyně. Obviněný má za to, že jeho jednání mohlo být posouzeno toliko jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž by však soud musel prokázat, že mu byl znám skutečný věk poškozené.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 5 To 19/2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 31 T 2/2015, zrušil a věc vrátil zpět k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jen obdrželo dne 14. 7. 2016 (č. l. 499). Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se vyjádřila v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 12. 8. 2016.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu vyplývají veškerá podstatná skutková zjištění, která dostatečným způsobem vyjadřují naplnění všech znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku obsažených v odpovídající právní větě. Formulace skutkové věty obsahuje relevantní skutková zjištění, jež se vztahují k objektivní i subjektivní stránce označeného trestného činu, přičemž je možno odkázat na podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 16–19). Odvolací soud doplnil dokazování čtením dopisu předloženého obhájkyní obviněného a současně i výslechem matky obviněného, a to k okolnostem, za nichž měla rodina obviněného předmětný dopis obdržet. Nejedná se tedy o tzv. opomenutý důkaz. Skutkový stav v dané trestní věci byl soudem zjištěn podle názoru státní zástupkyně v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, tedy v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí nelze dovodit ani tvrzenou existenci tzv. extrémního nesouladu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 5 To 19/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené „X“ a výpovědi její matky, svědkyně S. B., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie MUDr. Marie Foltýnové a PhDr. Ludmily Mrkvicové, a zejména pak vlastnoručně sepsaného prohlášení poškozené, založeného na č. l. 440 spisu; spadá sem i námitka neprovedení osobního výslechu poškozené u veřejného zasedání, a to s ohledem na delší časový odstup od hlavního líčení, a tedy i vyšší osobnostní vyzrálost poškozené) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, zda se jednalo ze strany poškozené o dobrovolný pohlavní styk a jakou povahu měl její vztah s obviněným), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že odvolací soud nedoplnil potřebným způsobem dokazování) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že pohlavní styk mezi ním a poškozenou nezletilou byl oboustranně dobrovolný).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, kdy trvá na tom, že k pohlavnímu styku mezi ním a nezletilou poškozenou došlo z její strany dobrovolně.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, v rámci níž namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako trestný čin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti uvedl, že by musela být současně prokázána okolnost, že mu byl skutečný fyzický věk poškozené znám.
Jednání obviněného bylo právně posouzeno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku , nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, a současně spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let .
Objektem trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Předmětem útoku tohoto trestného činu je kterýkoli člověk. Nezávisí na věku znásilňované osoby, a proto předmětem útoku může být a v praxi také někdy bývá i dítě útlého věku, což vyplývá i z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nezáleží ani na způsobu života znásilňované osoby, ani na její pověsti, ani na tom, zda jde o osobu pohlavně nedotčenou. Může jít i o osobu, s níž měl pachatel dříve pohlavní styky, popř. s ní žije v manželství (srov. R 97/1955). Za násilí se ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. V případě odst. 1 alinea 1 pachatelovo násilné jednání směřuje k vykonání pohlavního styku. Pro naplnění této skutkové podstaty není rozhodné, zda dojde k vykonání soulože, protože postačí jakékoli jednání považované za pohlavní styk. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Jde o úmyslný trestný čin (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1834-1843).
Trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije.
Objektem trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku je mravní a tělesný vývoj dětí. Jde o důslednou ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Nevyžaduje se, aby došlo k narušení osob, které byly zneužity. Zločinu se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije. Musí jít přitom o takový zásah, který ohrozí nebo poruší mravní a tělesný vývoj dítěte. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1861-1862).
Nejvyšší soud je toho názoru, že ustanovení §187 tr. zákoníku je možné chápat jako subsidiární ve vztahu k ustanovení §185 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s odst. 3 písm. a) tohoto ustanovení, neboť poskytuje základní ochranu práva na nedotknutelnost tělesné integrity v intimní oblasti osob mladších patnácti let. To znamená, že pokud by jednání pachatele vykazovalo znaky obou trestných činů, bude pachatel primárně trestně odpovědný za trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který postihuje závažnější případy útoku na pohlavní nedotknutelnost osob mladších 15 let, umocněné znakem donucení k pohlavnímu styku násilím, pohrůžkou násilí, pohrůžkou jiné těžké újmy nebo zneužitím jejich bezbrannosti, na což je také reagováno vyšší trestní sazbou než v případě trestného činu pohlavního zneužití. Nasvědčují-li tedy skutkové okolnosti tomu, že oběť byla k pohlavnímu styku donucena, tedy byl překonán její vážně míněný odpor (či jí bylo jakkoli zamezeno odpor projevit, případně podlehla při seznání beznadějnosti kladení odporu), pak při naplnění ostatních zákonných znaků má právní kvalifikace trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku přednost, neboť pouze tak může být dostatečně reflektována vyšší společenská škodlivost takového činu a za použití ustanovení §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku zároveň poskytnuta zvýšená míra ochrany dětem mladším 15 let.
Byť v rámci hlavního líčení obviněný trval na tom, že k žádnému pohlavnímu styku nedošlo, v rámci odvolacího a následně i dovolacího řízení již nerozporuje, že k pohlavnímu styku mezi ním a poškozenou došlo. Trvá však na tom, že tento akt mezi ním a nezletilou poškozenou neproběhl s nesouhlasem poškozené, resp. přes její nesouhlas, ale naopak se z její strany jednalo o dobrovolnou aktivitu. Takovýto závěr však z provedeného dokazování nevyplývá.
Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, obviněný poté, co poškozenou zavezl autem na polní cestu, když zastavil tak, aby nemohla z vozidla vystoupit a současně si sedl vedle ní, čímž jí zamezil v opuštění vozidla, ji začal líbat, s čímž vyslovila nesouhlas, jak verbální, tak fyzický, čehož obviněný nedbal, poškozenou za pomoci své fyzické převahy částečně imobilizoval, svlékl ji spodní část oděvu a přes její slovní i fyzický odpor s touto vykonal soulož s vyvrcholením mimo její tělo .
Z hlediska posouzení, zda se ze strany obviněného jednalo o znásilnění podle §185 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, anebo o pohlavní zneužití podle §187 tr. zákoníku, je tedy významná zejména skutečnost, že k tomu, aby poškozená strpěla jeho jednání, obviněný užil násilí, svou fyzickou převahu, čímž překonal její vážně míněný nesouhlas, který projevila nejen slovně (když obviněného opakovaně vyzývala, ať jednání zanechá), ale taktéž se jednání obviněného bránila fyzicky (odstrkávání, kopání, snaha se vykroutit).
Uvedené skutečnosti jsou zachyceny ve skutkové větě zcela dostačujícím způsobem. Poškozená byla v době, kdy ke spáchání skutku došlo, osobou mladší 15 let, resp. bylo jí 13 let. Osoby mladší 15 let požívají v rámci trestního práva zvláštní ochrany, neboť se jedná o nedospělé jedince, jejichž rozumové a rozpoznávací schopnosti nejsou ještě plně rozvinuty. U poškozené pak lze taktéž předpokládat, a ze znaleckých posudků a její výpovědi toto i vyplývá, že byla osobou v sexuální oblasti neznalou a v době spáchání skutku byla panna.
Z výpovědi poškozené, která byla vyslechnuta dle zvláštních podmínek ustanovení §102 odst. 1 tr. ř., kdy protokol o jejím výslechu byl v souladu s ustanovením §102 odst. 2 tr. ř. přečten u hlavního líčení (č. l. 66–77 spisu), se podává, že poškozená byla z jednání obviněného překvapená, jak uvedla „ já jsem byla úplně v šoku z toho, co udělal “ (č. l. 70 spisu). Vypověděla dále, že když ji začal líbat, „ já jak jsem ho odstrkávala “, „ nemohla jsem hýbat rukama, ale mohla jsem kopat, ale to v podstatě taky nešlo, protože jsem se měla šikmo pod sebou “, „ měla jsem slzy v očích, chtěla jsem, ať mě pustí a kopala jsem do sedadla řidiče “, „ rukama jsem se bránit nemohla, protože mě pořád držel, nohama jsem kopala do toho sedala řidiče “, a „ začala jsem křičet, ať mě pustí “ (č. l. 70 spisu). Je zřejmé, že poškozená se bránila poměrně aktivním způsobem, například kopáním, za použití rukou, křikem apod., kdy nelze opomenout ani tělesné proporce poškozené, která, jak je zachyceno na fotografiích založených ve spise, byla v době spáchání skutku drobné postavy, zatímco obviněný je muž výrazně ji tělesně převyšující. S ohledem na skutkové závěry, nelze zcela jistě hovořit o dobrovolnosti jednání poškozené.
Nalézací soud věnoval náležitou pozornost i osobě poškozené a věrohodnosti její výpovědi. Přitom vycházel zejména ze znaleckého posudku z odvětví psychologie a psychiatrie znalkyň MUDr. Marie Foltýnové a PhDr. Ludmily Mrkvicové (č. l. 129–137 spisu) vypracovaný na osobu poškozené. Z toho se podává, že „ ze znaleckého hlediska se výpověď nezletilé učiněná před OČTŘ jeví jako popis skutečně prožitých událostí “, a že „v době znaleckého zkoumání má poškozená k R. P. negativní postoje, nemá však tendenci se mu jakkoli mstít, dříve ho vnímala jako kamaráda, proto je pro ni obtížné chápat, že se choval jinak, než do té doby “. Znalkyně se taktéž vyjádřily v tom smyslu, že se jeví jako jednoznačně nevhodné, aby se poškozená účastnila výslechu u soudu, neboť by to vedlo k sekundární viktimizaci nezletilé. Nad rámec lze uvést, že ustanovení §102 odst. 1 tr. ř. se vztahuje i na osoby mladší 18 let, nikoli tedy pouze osoby dětského věku, tedy mladší 15 let.
Obviněný odvolacímu soudu předložil nedatovaný přípis údajně sepsaný poškozenou „X“ (č. l. 440), v rámci něhož bylo uvedeno, že s obviněným byla v tříměsíčním vztahu, nikdy ji neznásilnil a veškeré intimnosti mezi nimi byly oboustranně dobrovolné. Odvolací soud se vyjádřil v tom smyslu, že „ jsou v dopise uvedeny skutečnosti, které jsou v příkrém rozporu s obhajobou obžalovaného, a sice, že vůbec nedošlo k žádnému pohlavnímu styku. Oproti tomu dopis prezentuje, že veškeré intimnosti mezi poškozenou a obžalovaným proběhly dobrovolně z obou stran “. Je nesporné, že způsob obhajoby je zcela na uvážení obviněného, tedy, že může zvolit jakýkoli způsob obhajoby, to však neznamená, že by soud změnou postoje obviněného snad byl nucen dosavadní průběh řízení ignorovat. Na obhajobu obviněného je třeba nahlížet v kontextu a vyhodnotit ji v její celistvosti. V projednávané věci se obviněný významně odchyluje od svých původních tvrzení, tedy, že s poškozenou žádný pohlavní styk neměl, aby následně v odvolacím řízení uvedl, že měl, ale dobrovolný. Takový rozpor pro obviněného zcela jistě nevyznívá příznivě a logicky tak vedl soud k pochybnostem o jeho věrohodnosti.
Nelze tak ani přisvědčit námitce obviněného, že se odvolací soud předmětným přípisem vůbec nezabýval. Odvolací soud nejen, že v rámci veřejného zasedání doplnil dokazování jeho čtením, taktéž k tomuto provedl výslech matky obviněného, kteréžto se měla vyjádřit k okolnostem, za nichž byl rodině dopis předán. Odvolací soud posoudil předmětný přípis a zabýval se i okolnostmi jeho vzniku, kdy v této souvislosti uvedl, že i kdyby bylo možno považovat obsah přípisu za relevantní, není tento listinný důkaz schopen sám o sobě a ani v kombinaci s ostatními důkazy zvrátit zhodnocení důkazů, jak správně učinil nalézací soud. Odvolací soud tedy k obsahu předmětného přípisu nepřihlížel a tento svůj závěr podrobně odůvodnil (zejména str. 5–6 napadeného usnesení). V projednávané věci se tedy nejedná o tzv. opomenutý důkaz. S postupem odvolacího soudu se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
Odvolací soud se vypořádal i s dalšími námitkami obviněného, z nichž některé se překrývají s námitkami uplatněnými v rámci dovolacího řízení (str. 5–8 napadeného usnesení). Zejména se jedná o námitky stran výpovědi matky poškozené, svědkyně S. B., osobního výslechu poškozené a okolnosti, zda obviněný znal skutečný věk poškozené. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud na předmětné odůvodnění odvolacího soudu odkazuje.
Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil v drtivé většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.