ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1112.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1112/2016 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2016 o dovolání podaném D. U. , roz. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 4 To 45/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 27/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 19 T 27/2015, byl D. U. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal D. U. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 4 To 45/2016, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal D. U. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný D. U. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkl, že napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, neboť odůvodnění rozhodnutí je nedostatečné a jest toliko sumarizací závěrů učiněných soudem prvního stupně. Dále namítl, že soudy nesprávně interpretovaly skutková zjištění, což má vliv na výslednou podobu rozhodnutí. Zejména pak stran okolností, které mají (dle soudů) svědčit o naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu. K tomuto upozornil na okamžik, kdy obviněný zálohu přejímal a zdůraznil, že k realizaci dohodnutých prací nemohlo dojít výhradně vinou poškozeného. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by zaměstnanci společnosti UNISEN CZ, s. r. o., nebyli schopni práce zrealizovat a že by společnost nebyla schopna dostát svým závazkům v původně sjednaném termínu. Za rozhodné poté nepovažuje, zda zaměstnanci věděli o případné zakázce v Popradu, neboť příkaz k provedení konkrétních prací jim mohl být dán až v okamžiku, kdy se zakázka bude najisto realizovat. Dle obviněného tedy nelze dovodit, že by jednal v úmyslu, byť nepřímém, obohatit se na úkor poškozeného. Soudy dle obviněného především nezohlednily běh času a nastalé události po převzetí zálohy. Za porušení principu presumpce neviny taktéž považuje situaci, kdy je mu kladeno k tíži, že sám nepředložil doklady o koupi materiálu, neboť jeho tvrzení nebylo žádným způsobem vyvráceno. Stran zamlčení podstatných skutečností o nedobré ekonomické kondici společnosti UNISEN CZ, s. r. o., by dle obviněného mělo být výlučně bráno v potaz, zda společnost byla či ne schopna v původně dojednaném termínu stavební práce realizovat. Dle obviněného nebylo prokázáno, že již v době převzetí zálohy jednal v úmyslu převzaté peníze buď nevrátit, anebo práce neprovést. Soudy měly rovněž zkoumat, zda společnost UNISEN CZ, s. r. o., v původně sjednané době realizace stavebních prací v Popradu, dostávala svým smluvním povinnostem vůči jiným subjektům, resp. zda plnila závazky plynoucí z již vzniklých závazkových vztahů. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, a aby soudu druhého stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Zejména soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně ztotožnil) přitom ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedl, které z nich považuje za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházel. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané věci nebyl ani shledán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jež by zavdal k zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, resp. navazujících právních závěrů, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Byť odůvodnění soudu druhého stupně není nikterak obsáhlé, jasně z něj vyplývá, jaké skutečnosti vzal za prokázané a na základě jakých úvah dospěl k rozhodnutí o zamítnutí podaného odvolání ve smyslu ustanovení §256 tr. ř.
Stran naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu §209 tr. zákoníku poté Nejvyšší soud uvádí následující.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem větší škodu.
Objektivní stránka trestného činu podvodu ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku je charakterizována především podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede v omyl nebo využije omylu poškozeného či jiné osoby, anebo jim zamlčí podstatné skutečnosti. K naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu je nutná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí, a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Z hlediska naplnění znaků citovaného trestného činu je přitom relevantní jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty (např. peněz) z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného. Jen takové jednání totiž může být v příčinné souvislosti s následkem, který má podobu úbytku majetku na straně poškozeného. Jednání, které spadá do stadia poté, co se zmíněný transfer uskutečnil, již tuto povahu nemá a nemůže být proto považováno za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků citovaného trestného činu.
Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím, ale i konkludentním jednáním, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Podstatné skutečnosti poté zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obviněnému je přitom kladeno za vinu, že ( stručněji ) jako jednatel společnosti UNISEN CZ, s. r. o., vědom si dlouhodobě špatné finanční situace této společnosti, zejména existence splatných závazků vůči dodavatelům v řádu několika milionů Kč, které nebyla schopna hradit, a kterou zástupcům Spoločenství J. vědomě zamlčel, převzal pod příslibem provedení zateplení štítu bytového domu od poškozeného Spoločenství J., finanční hotovost ve výši 5.800 Eur jako zálohu na zateplení štítu bytového domu, a následně jménem společnosti UNISEN CZ, s. r. o., uzavřel se Spoločenstvím J., smlouvu o dílo, na základě které se společnost UNISEN CZ, s. r. o., zavázala provést zateplení štítu uvedeného bytového domu, avšak sjednané práce v dohodnutém termínu ani později i přes opakované urgence neprovedl a poskytnutou zálohu přes opakované výzvy ani částečně nevrátil, čímž tedy poškozenému způsobil škodu ve výši 149.350 Kč (5.800 Eur).
K závěru o konkrétní míře zavinění musí být v projednávaném případě prokázáno, že obviněný již v době převzetí finanční hotovosti jednal v úmyslu smluvené práce neprovést anebo převzaté peníze nevrátit, případně byl alespoň srozuměn (jednání v nepřímém úmyslu), že práce možná nebudou provedeny či peníze vráceny, a že tím uvádí poškozeného v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.
Obhajoba obviněného je mj. založena na tom, že smluvené práce by byly provedeny, pokud by nenastaly komplikace na straně poškozeného stran chybějícího stavebního povolení. Tato verze však byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena (v podrobnostech viz str. 14 a následující rozsudku soudu prvního stupně). V rámci dokazování totiž vyšlo najevo, že se obviněný s poškozeným dohodli, že obviněný bude kontaktován, až bude Spoločenstvo mít stavební povolení a poté až bude dojednán konkrétní termín provedení prací. O existenci nepřímého úmyslu svědčí dále i to, že obviněný v době převzetí finanční hotovosti jako zálohy na zateplení štítu bytového domu věděl o dlouhodobě špatné finanční situaci společnosti UNISEN CZ, s. r. o., zejména tedy existenci splatných závazků vůči dodavatelům v řádu několika milionů Kč, které společnost UNISEN CZ, s. r. o., nebyla schopna hradit, což ovšem zástupcům Spoločenství J. vědomě zamlčel. S obviněným lze sice souhlasit v tom ohledu, že samotná okolnost, že zaměstnanci společnosti UNISEN CZ, s. r. o., neměli povědomí o případné realizaci zakázky v Popradu, případně absentující doklad o koupi stavebního materiálu, samy o sobě neprokazují jeho vinu. Přesto tyto okolnosti dotvářejí skutkový děj, jak jej soudy prvního a druhého stupně vzaly za prokázaný.
Námitkám obviněného stran absence subjektivní stránky předmětné skutkové podstaty Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů nemohl přisvědčit, přičemž použitou právní kvalifikaci podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku shledal jako přiléhavou.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2016
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu