ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1122.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1122/2016 -98
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2016 o dovoláních, která podali obvinění J. Sxx. , J. S. , a J. Sx. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 To 172/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 37/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných J. Sxx., J. S. a J. Sx. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 10 T 37/2014 , byli obvinění prap. J. Sxx., prap. J. Sx. a nstržm. J. S. uznáni vinnými jednak zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 3, 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak zločinem porušení povinnosti strážní služby podle §389 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu popsaném pod body 1 až 3) výroku o vině.
Obviněný Sxx. byl odsouzen podle §389 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního a pracovního poměru u bezpečnostních sborů České republiky, a to na dobu 6 (šesti) roků.
Obviněný Sx. byl odsouzen podle §389 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního a pracovního poměru u bezpečnostních sborů České republiky, a to na dobu 6 (šesti) roků.
Obviněný S. byl odsouzen podle §389 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního a pracovního poměru u bezpečnostních sborů České republiky, a to na dobu 6 (šesti) roků.
Obvinění Sxx. a Sx. byli dále podle §226 písm. a) tr. zákoníku zproštěni obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 3 KZV 47/2012, a to pro skutky vymezené pod body 1) a 2) obžaloby, v nichž byly u obviněného Sxx. pod body 1) a 2) a u obviněného Sx. pod bodem 2) spatřovány jednak dílčí útoky pokračujícího zločinu krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku, jednak zločin porušení povinnosti strážní služby podle §389 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byli obvinění stíháni.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných pprap. P. N., A. K., D. K., a R. K.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 10 T 37/2014, podali obvinění Sxx., Sx., S. a K. odvolání. Odvolání podal také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a to v neprospěch obviněného K., kdy jej zaměřil proti výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 To 172/2015, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce ve věci obviněného A. K. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o trestu obviněného. Jinak zůstal napadený rozsudek ve věci obviněného K. nezměněn.
Odvolání obviněných Sxx., S., Sx. a K. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 To 172/2015, podali toliko obvinění Sxx., S. a Sx. dovolání.
Obviněný Sxx. v rámci podaného dovolání (č. l. 3427-3430) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, současně mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a potažmo bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Namítl, že nedošlo k naplnění všech zákonných znaků dotčených skutkových podstat, kdy má za to, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V této souvislosti poukazuje na výpověď spoluobviněného P. N., jehož výpověď shledává nevěrohodnou s tím, že tato byla instruována orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen „GIBS“), a výpověď svědka R. H., jehož výpověď označil za nevěrohodnou a účelovou, přičemž naznačuje, že se mohlo ze svědkovy strany jednat o mstivé jednání, kdy svědek byl během přípravného řízení opakovaně kontaktován vyšetřujícími orgány bez přítomnosti obhájce. Dále obviněný namítá, že soudy jednostranně a tendenčně interpretovaly i obrazové a zvukové záznamy z kamer snímajících prostory kanceláře č. 120 a vjezdu do výrobní zóny věznice, stejně jako obsah záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu. Z provedeného dokazování i svědeckých výpovědí vyplynulo, že v rámci věznice zajišťovali např. společenské akce, tzv. věchýtky a pro tyto účely byla k dispozici příruční pokladna a pokud z ní, či jiného místa byly rozdělovány nějaké finanční prostředky, pak se jednalo o společné prostředky, které byly přerozdělovány s ohledem na povinnosti jednotlivých obžalovaných k nákupu surovin a zboží na příslušnou společenskou akci. Porušení povinnosti strážní služby nelze dovodit ani z výpovědí svědků M. K., J. Š. a P. D. Má za to, že nalézací i odvolací soud při odůvodnění jeho viny postupovaly v rozporu se skutkovými zjištěními, nedostatky v těchto zjištěních v rozporu se zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo překlenuly vlastními domněnkami, přičemž chybějící důkazy nahradily úvahou. Současně nezjistily v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to například ohledně množství odcizené mědi, kdy prokázaný byl výkup pouze ve výši 290 kg, nikoli za vinu kladených 2.000 kg. Stejně tak, že odmítly provést jím navrhované důkazy.
Nesouhlasí s tím, že jeho jednání bylo kvalifikováno jako čin spáchaný členy organizované skupiny, neboť zjištěná součinnost mezi obviněnými nepřesahovala rámec spolupachatelství a nevyznačovala se sofistikovanější plánovitostí a koordinovaností. Dále namítá, že nedošlo ke vzniku škodlivého následku, k jehož odvracení měl výkon strážní služby směřovat (§389 odst. 2 písm. c/ tr. zákoníku), neboť cílem žalovaného jednání mohl být pouze konkrétní majetkový zájem poškozených, ve vztahu ke strážní službě šlo pouze o obecné jednání bez úmyslu porušit konkrétní povinnost nebo způsobit konkrétní škodlivý následek. Mimo to v řízení bylo dokládáno, že autovraky i sedačky byly vedením věznice k řešení odsouhlaseny v rámci porad vedení a v tomto smyslu není možno považovat vjezd s autovrakem, či autosedačkami za porušení povinnosti strážní služby obviněných.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že uložený nepodmíněný trest společně se zákazem činnosti v daném případě popírají účel trestu jako krajního sankčního prostředku. Trest proto považuje za nepřiměřeně přísný, exemplární a vyhovující spíše mediální poptávce.
Na podkladě výše uvedených námitek obviněný Sxx. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a přikázal podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný S. v rámci podaného dovolání (č. l. 3422-3424) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že nesouhlasí, že by se měl dopustit jednání, které by naplnilo skutkovou podstatu předmětných trestných činů.
V případě zločinu porušení povinnosti strážní služby podle §389 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku nelze naplnění této skutkové podstaty dovozovat pouze z porušení základních a obecných povinností příslušníka bezpečnostního sboru, k čemuž dospěly nalézací i odvolací soud. V této souvislosti poukazuje na to, že uvedené povinnosti strážní služby si ve vytýkané dny řádně plnil v rozsahu určeném předpisy upravujícími speciálně povinnosti strážní služby. Takto to také vyplývá i z kamerového záznamu provozu na vstupní bráně stanovišti č. 1 v inkriminované dny i ve dnech jiných, kdy se dle těchto záznamů činnost strážní služby na pozici, kterou vykonával, ničím neliší.
V případě zločinu krádeže podle §250 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku obviněný namítl, že u prvních dvou skutků se nikdo nepřihlásil k údajně odcizené mědi, u třetího skutku se sice k zajištěné mědi přihlásila společnost Demonta T, s. r. o., nicméně až na výzvu GIBS, a za velice nezvyklých okolností, když v rámci předcházejícího výslechu zástupce této společnosti jako svědka tento výslovně tvrdil, že jim žádná měď nechybí a žádná škoda jim tak nevznikla. Žádná z poškozených společností tedy ztrátu mědi neeviduje a žádný poškozený subjekt se nepřipojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, což znamená, že poškozeným žádná škoda nevznikla. Nemohlo tak dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže. Přiléhavější by se jevila kvalifikace dle §219 tr. zákoníku, tj. zatajení věci.
Na podkladě výše uvedených námitek obviněný S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený výrok rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 To 72/2015, v té jeho části, která se týká jeho osoby, a všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla významu a přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí věci.
Obviněný Sx. v rámci podaného dovolání (č. l. 3390-3392) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítá, že na základě provedených důkazů nebylo možné dospět k jednoznačnému závěru o jeho vině, polemizuje s hodnocením důkazů ze strany nalézacího i odvolacího soudu a dále dodává, že nebylo ani jednoznačně zjištěno, komu a jak velká škoda byla způsobena. Ani u jednoho ze tří subjektů není specifikováno, v jaké konkrétní výši byla škoda způsobena, kterému z těchto subjektů měla být škoda způsobena, přičemž žádný z těchto subjektů škodu řádně nevyčíslil a nepřipojil se se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Za situace, kdy výše škody, je kvalifikačním znakem trestného činu, jeví se rozhodnutí o vině nepřezkoumatelným již z tohoto důvodu.
Stran skutku ze dne 3. 8. 2012 poukazuje na obsah výpovědi spoluobviněného P. N., svědka R. H., kteréhož označil za nevěrohodného, záznamy telefonické komunikace mezi K. a B., prostorové odposlechy a kamerové záznamy. Uvedl, že předmětného dne neprováděl žádný doprovod vozidlu, které mělo údajně odvézt odcizenou měď. U skutku ze dne 17. 10. 2012 opětovně zpochybnil výpověď spoluobviněného P. N., kdy se tento vyjadřoval ke skutku ze dne 7. 10. 2012, kterýžto však není ani součástí obžaloby, a svědka R. H. stran množství odcizené mědi, kdy opětovně uvádí, že svědek v této době nebyl ve výrobní zóně zaměstnán, a jakákoli jeho kalkulace množství odcizené mědi ve vztahu k množství cigaret, které viděl i u odsouzených, je evidentně mylná. Skutková zjištění stran skutku ze dne 23. 11. 2012 shledává taktéž důkazně nepodloženými, uvádí, že o vývozu této mědi mu nebylo ničeho známo, a s ohledem na nespolehlivost zápisů v knize doprovodů prováděných spoluobžalovaným N., nelze mít za prokázané, že vozidlo doprovázel.
Obviněný dále brojí proti závěru, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako jednání člena organizované skupiny, ačkoli z provedených důkazů nevyplývá existence nějaké organizace osob za účelem páchání trestné činnosti se vztahy nadřízenosti či podřízenosti. Vyjma skutku ze dne 23. 11. 2012 pak zcela absentuje jednoznačné stanovení výše škody, která je základním znakem trestného činu krádeže a bez naplnění tohoto znaku skutkové podstaty nemůže být jednání jako trestný čin krádeže vůbec posouzeno. Rovněž namítá, že jeho jednání bylo vadně kvalifikováno i jako zločin porušení povinnosti strážní služby podle §389 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť je mu vytýkáno pouze porušení obecných služebních povinností, což však není totéž co porušení povinností strážní služby. Jeho úkolem bylo totiž dohlížet na odsouzené a zabránit jejich útěku, nikoli střežit majetek soukromých firem působících v objektu výrobní zóny Věznice Heřmanice či kontrolovat oprávněnost vstupu jednotlivých osob do této zóny.
Na podkladě výše uvedených námitek obviněný Sx. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený výrok rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 To 172/2015, v té jeho části, která se týká jeho osoby, a všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla významu, a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Opisy všech tří dovolání byly soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 26. 4. 2016 (Sxx.), 16. 4. 2016 (S.) a 6. 4. 2016 (Sx.).
K dovoláním obviněných se následně ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 5. 2016, sp. zn. 1 NZO 427/2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že značná část argumentace Sxx. a Sx. je pouze polemikou se skutkovými zjištěními nalézacího a odvolacího soudu a s hodnocením důkazů provedených těmito soudy, čímž zjevně nenaplňuje důvod pro dovolání dle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani žádný jiný). Současně neshledal, že by se jednalo o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Oba soudy se zároveň i náležitě vypořádaly s obhajobou obviněných Sxx. a Sx. (otázka výše škody, doprovodu vozidel v areálu ve výrobní zóně, výpověď spoluobviněného N. stran skutku ze dne 7. 10. 2012), stejně jako s výpovědí svědka H. a spoluobviněného N. Přesvědčivým způsobem a v logické návaznosti na další důkazy vyhodnotily i údaje získané operativně pátracími prostředky (odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a záznamy pořízené při sledování osob a věcí). V tomto směru lze odkázat na velmi kvalitně zpracovaná, přesvědčivá a logická odůvodnění rozhodnutí obou soudů (viz str. 76–91 rozsudku nalézacího soudu a str. 15–24 usnesení soudu odvolacího), ve kterých je mimo jiné podrobně rozebráno, proč soudy neakceptovaly jako oprávněné konkrétní námitky obžalovaných včetně J. Sx. a J. Sxx., z nichž se některé opakují i v nyní řešeném dovolání.
Státní zástupce rovněž nepřisvědčil námitce, že jejich jednání bylo nesprávně posouzeno jako jednání členů organizované skupiny dle §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru opětovně odkázal na odůvodnění soudů činných dříve ve věci, s tím, že součinnost mezi jednotlivými pachateli dalece přesahovala pouhé spolupachatelství. Bez vzájemné spolupráce většího počtu osob, pečlivého naplánování a sofistikované koordinace kroků jednotlivých členů skupiny a bez dělby konkrétních úloh mezi spolupachatele by k odcizení mědi z výrobní zóny věznice, jejímu následnému zpeněžení a rozdělení takto dosaženého zisku mezi členy celé skupiny dojít nemohlo, stejně jako bylo třeba součinnosti k překonání souboru bezpečnostních opatření sloužících k zajištění střeženého objektu, kterým byla výrobní zóna věznice.
Státní zástupce rovněž neshledal důvodnou námitku, že jednání obviněných bylo nesprávně kvalifikováno také jako zločin porušení povinnosti strážní služby dle §389 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť je jim vytýkáno pouze porušení obecných služebních povinností, resp. že nedošlo ke způsobení škodlivého následku ve smyslu §389 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jak uvádí obviněný J. Sxx. V tomto rozsahu se ztotožnil s odůvodněním nalézacího soudu, který velmi podrobně a logicky zdůvodnil, proč přistoupil i k uvedené právní kvalifikaci. Uvedl, že bez porušení služebních povinností ze strany obviněných a dalších jejich spolupachatelů z řad příslušníků Vězeňské služby ČR by ke spáchání nyní řešené trestné činnosti nemohlo dojít, neboť právě porušení jejich povinností v rámci výkonu funkce strážných ve výrobní zóně Věznice Heřmanice představovalo jeden z prostředků, kterým bylo dosaženo odcizení mědi a neoprávněného obohacení všech pachatelů. Výkon takové služby je přitom namístě posuzovat i v návaznosti na obecné povinnosti, které platí při výkonu strážní služby a které tvoří mantinely a základní předpoklady pro řádný výkon vlastní strážní služby na určité pozici. Je totiž nepochybné, že všechny uvedené povinnosti na sebe navazují a tvoří jednotný funkční celek, a na předmětné trestné činnosti se muselo podílet hned několik příslušníků vězeňské služby, jejichž povinnosti na úseku strážní služby se prolínaly, doplňovaly a na sebe navazovaly, přičemž k uskutečnění konečného cíle pachatelů bylo třeba, aby došlo k porušení, obejití či řádnému nevykonání takových povinností u několika příslušníků vězeňské stráže najednou (na několika strážních stanovištích) při jejich vědomé spolupráci, resp. aktivní úmyslné účasti na takové spolupráci. Nadto lze u všech dovolatelů shledat i porušení konkrétních povinností vyplývajících pro jejich zařazení na pozici strážných ve výrobní zóně věznice, přičemž je zřejmé, že obviněný Sxx. celou trestnou činnost z pozice nejvýše postavené osoby z řad příslušníků vězeňské stráže (velitel eskorty) koordinoval mimo jiné tím, že dalším obžalovaným z řad příslušníků vězeňské stráže dával konkrétní instrukce, jejichž realizací docházelo k porušování konkrétních povinností strážní služby jednotlivých příslušníků vězeňské stráže (např. pokyny ke vpuštění neoprávněných osob a jimi řízených vozidel do střeženého prostoru za účelem uskutečnění shora popsané krádeže).
Stran námitky obviněného Sxx., že nedošlo ke způsobení škodlivého následku, pak státní zástupce uvedl, že z provedeného dokazování vyplývá pravý opak. Obvinění z řad příslušníků vězeňské služby totiž takový následek způsobili tím, že do střeženého objektu záměrně umožnili vstup neoprávněných osob a vjezd jimi řízených vozidel a následný odvoz odcizené mědi z výrobní zóny věznice, resp. proti takovému stavu nijak nezakročili, a to v úmyslu dosáhnout vlastního obohacení. Za zcela neopodstatněnou považuje i námitku obviněného S., že poškozeným subjektům nevznikla žádná škoda a jeho jednání tak bylo nesprávně kvalifikováno i jako zločin krádeže. Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že všichni pachatelé si byli vědomi, že jimi odcizovaná měď patří některému z podnikatelských subjektů působících ve výrobní zóně Věznice Heřmanice, tj. že se jedná o věc cizí. Provedeným dokazováním pak bylo bezpečně zjištěno, že ke způsobení škody na odcizení, a to ve výši cca 460.000 Kč, skutečně došlo. Pro účely kvalifikace daného jednání je pak zcela irelevantní, že se žádná z poškozených společností nepřipojila k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody.
Zjevně neopodstatněná je dle státního zástupce rovněž námitka obviněného Sxx. ohledně trestu, který mu byl uložen, neboť uložení trestů odnětí svobody a zákazu činnosti v daném případě trestní zákoník připouští, přičemž jejich konkrétní výměra u dovolatele je rovněž v souladu s příslušnými trestními sazbami.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných Sxx. , S. a Sx. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný Sx. následně prostřednictvím svého právního zástupce zaslal své stanovisko k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, v rámci něhož uvedl, že otázka stanovení výše škody, posouzení jeho jednání jako jednání člena organizované skupiny jako zločinu porušení povinnosti strážní služby a otázka zachování totožnosti skutku jsou otázkami právního posouzení věci, kdy trvá na tom, že se v projednávané věci jedná o případy extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry soudů, a jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zcela namístě.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání všech tří obviněných proti rozsudku Krajského soud v Ostravě ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 To 172/2015, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými J. Sxx. , J. S. a J. Sx. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obvinění Sxx. a S. shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněných. V trestní věci obviněných je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněných projednal a také z podnětu podaných odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obvinění poukazují na dovolací důvod uvedený pod písm. g), přičemž obviněný Sxx. poukazuje současně i na dovolací důvod pod písm. h). Bez odkazu na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn i obviněným Sx.
Jelikož se námitky obviněných uplatněné v rámci uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v drtivé většině vzájemně překrývají, Nejvyšší soud se s nimi vypořádal najednou.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Stran dovolání všech tří obviněných nelze tedy pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž namítají nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi spoluobviněného P. N., svědka R. H., kdy obvinění Sxx. a Sx. dále rozporují záznamy prostorových odposlechů, záznamů telekomunikačního hovoru a záznamů z kamer snímajících vjezd do výrobní zóny Věznice Heřmanice, přičemž obviněný Sxx. dále rozporuje výpovědi svědků V. K., V. M., M. K., J. Š. a P. D.; spadá sem i námitka obviněného Sxx., že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, zejména vyšetřovací pokus týkající se výhledových podmínek v objektu Věznice Heřmanice, kniha hlášení velitele eskorty, kniha dílčích prohlídek, výslech svědků R. Č. a T. Š.) a z toho odvozená vadná skutková zjištění (zejména stran toho, zda vjezdy byly odsouhlaseny, jaké bylo množství odcizené mědi a komu tato fakticky patřila, jaký byl původ peněz, které si měli spoluobvinění mezi sebou rozdělit, zjištění stran toho, co mělo být údajně černým skladem, jaké společnosti odměňovaly pracující odsouzené cigaretami značky Start), když současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. dokazování je nedostatečné).
Obvinění dále předkládají vlastní verzi skutkového stavu věci. Obviněný Sxx. uvádí, že jeho jednání se týkalo pouze zajišťování řádného chodu Věznice Heřmanice a její výrobní zóny, kdy s vědomím jejího vedení a ústním souhlasem zajišťoval nejrůznější požadavky – cvičení hasičů, vybavení strážních věží, chování vězňů, výrobu, pořádek, apod., a pro tyto účely byla k dispozici příruční pokladna, a pokud z ní, či jiného místa byly rozdělovány nějaké finanční prostředky, pak se jednalo o společné prostředky, které byly přerozdělovány s ohledem na povinnosti jednotlivých obžalovaných k nákupu surovin a zboží na příslušnou společenskou akci. Autovraky i sedačky mu byly vedením věznice k řešení odsouhlaseny v rámci porad vedení a zcela popírá, že ze strany obviněných příslušníků, kdy vůbec mohlo dojít k porušení povinností strážní služby. Obviněný Sx. uvedl, že ve vytýkané dny řádně plnil povinnosti strážní služby, a to v rozsahu určeném předpisy upravujícími speciálně povinnosti strážní služby. Obviněný S. ke skutku ze dne 23. 11. 2012 uvedl, že žádný doprovod v areálu Věznice Heřmanice neprováděl a o vývozu mědi mu nebylo nic známo, přičemž neporušil žádné povinnosti strážní služby.
Takto obviněnými vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejich vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, stejně jako vlastní verzi skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložili na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Nalézací soud pak v rámci odůvodnění rozsudku uvedl, proč shledal doplnění nadbytečným (str. 81).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto oba dovolatelé namítají . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. K zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Přestože obvinění Sxx. a Sx. tuto námitku vznáší, v projednávané věci se o takový případ nejedná. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny pečlivým způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo, a stran námitek obviněných lze technicky odkázat na podrobné odůvodnění nalézacího soudu (zejména str. 76 až 91 rozsudku), potažmo soudu odvolacího (str. 15 až 24 napadeného rozsudku), neboť se v podstatě jedná o opakující se obhajobu uplatněnou již v předchozích fázích řízení. To se týká zejména vyhodnocení výpovědí spoluobviněného P. N. a svědka R. H., kdy nalézací soud věnoval náležitou pozornost jak obsahu, tak věrohodnosti jejich výpovědí, kdy tyto vyhodnotil přesvědčivým způsobem a v logické návaznosti na další ve věci provedené důkazy. Zejména se jednalo o odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a záznamy pořízené při sledování osob a věcí. Z odůvodnění rozhodnutí je patrno, jakými právními úvahami se řídil nalézací soud, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Nalézací soud se náležitě vypořádal s obhajobou obviněných Sxx. a Sx., potažmo obviněného S., kdy v rámci odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah shledal jejich verzi událostí o jiném průběhu skutkového děje za nevěrohodnou a vyvrácenou (tvrzení, že obviněný Sx. ve dnech 3. 8. 2012 a 23. 11. 2012 vozidlo v objektu Věznice Heřmanice fakticky nedoprovázel, byť byl v rozvrhu práce zapsán, že o jakémkoli vývozu mědi neměl tušení, že výpověď spoluobviněného N. stran skutku ze dne 17. 10. 2012 se týkala jiného dne, konkrétně 7. 10. 2012, že nebylo zjištěno, jaké množství mědi bylo odcizeno, komu tato měď patřila a že peněžní prostředky měly pocházet z prodeje mědi odcizené v uvedené dny, resp. že se konverzace mezi spoluobviněnými měla týkat prodeje mědi, že se ze strany svědka R. H. jednalo o pomstu ve vztahu k obviněnému Sxx.). Stejně tak postupoval i odvolací soud, který se se skutkovými závěry nalézacího soudu, stejně jako s právní kvalifikací ztotožnil, přičemž se náležitě vypořádal s námitkami vznesenými v rámci řádného opravného prostředku. Odvolací soud uvedl, že „ ve vztahu k jednání obžalovaných J. Sxx., J. Sx., J. S. a A. K., popsanému ve výroku o vině, se okresní soud správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Velmi podrobně a precizně rozvedl, které důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou všech jmenovaných a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl “, s tím, že „ provedl všechny dostupné důkazy v rozsahu pro rozhodnutí nezbytném v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., čímž zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti “, přičemž „ dbal na to, aby byly stejně objasněny okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obžalovaných “ a „ okresnímu soudu nelze vytknout, že by některý podstatný a stěžejní důkaz neprovedl, nebo že by hodnocení důkazů provedl v rozporu se zákonem či pravidly formální logiky “ (str. 16 napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Dle skutkových zjištění, ve zkratce, obvinění jako členové organizované skupiny pachatelů, jejímž cílem bylo odcizení a zpeněžení části mědi vytříděné vězni z dovezených odpadů ve výrobní zóně věznice, a současně jako příslušníci Vězeňské služby ČR plnící úkoly strážných v uvedené výrobní zóně věznice v součinnosti s dalšími spolupachateli z řad příslušníků Vězeňské služby ČR, i civilních osob ve třech konkrétních případech umožnili odcizení mědi o celkové hmotnosti cca 3.980 kg v celkové hodnotě cca 460.000 Kč, a to vpuštěním nepovolaných osob a vozidel do střeženého prostoru a jejím vyvezením z uvedené výrobní zóny věznice, přičemž při této činnosti současně vědomě porušili služební předpisy a povinnosti vyplývající z jimi vykonávané strážní služby.
Obvinění Sxx. a Sx. brojí proti závěru, že se údajného jednání dopustili jako organizovaná skupina.
Trestní zákoník neobsahuje zákonnou definici organizované skupiny. V obecné rovině se organizovanou skupinou rozumí sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho společenskou škodlivost (srov. R 45/1986). Nevyžaduje se zde žádná zvláštní rafinovanost či vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Na rozdíl od organizované zločinecké skupiny ve smyslu §361 tr. zákoníku se organizovaná skupina nemusí vyznačovat trvalostí. Může být jednorázovou záležitostí, tedy může být založena s cílem dopustit se jen jednoho trestného činu, kdy však může jít i o řadu trestných činů spáchaných v delším časovém rozmezí, jak je tomu v projednávané věci. Nevyžaduje se přijetí za člena, postačí, aby se pachatel fakticky a neformálně včlenil do skupiny, resp. do činnosti skupiny. Jednotliví členové takovéto organizované skupiny pak mohou vykonávat jen dílčí úkoly.
Nalézací soud uvedené závěry o naplnění znaku „jako člen organizované skupiny“ ve smyslu ustanovení §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku podrobně rozvedl v rámci odůvodnění rozhodnutí (str. 84 až 86 rozsudku nalézacího soudu). Uvedl, že „ není přitom podstatné, že se všichni členové této skupiny navzájem ani nemuseli znát, důležité bylo, že znali organizátory Sxx. s K. a plnili jejich pokyny, stejně tak civilní osoby nemusely mít povědomí o tom, kteří všichni příslušníci Vězeňské služby ČR jsou do věci zainteresováni “ (str. 85 rozsudku nalézacího soudu). Popsal současně i dílčí jednání jednotlivých obviněných, kdy obviněný Sxx. organizoval uskladnění části mědi vyseparované odsouzenými mimo oficiální místa k tomu určená, do tzv. černého skladu, její následný odvoz a po dohodě a ve spolupráci s obviněným A. K. zajišťoval její prodej a následně vyplácel své kolegy. Obviněný Sx. pomáhal spoluobviněnému Sxx. s organizací uvnitř výrobní zóny věznice, včetně získávání spolupracovníků, a obviněný S. byl řadovým členem skupiny, který stál na bráně a pouze za malou odměnu plnil úkoly uložené mu obviněným Sxx., jedním z organizátorů. Na činnosti se pak podíleli i ostatní spoluobvinění. Obvinění Sxx., S. a Sx. jsou bývalými příslušníky Vězeňské služby ČR, tedy ti, kteří umožnili obejití pravidel provozu střeženého objektu (např. rozdělení služeb stráží tak, aby byli přítomni jen členové skupiny). Někteří ze spoluobviněných, A. K., R. K. a D. K., přitom nebyli ani občanskými zaměstnanci Vězeňské služby ČR, ani zaměstnanci firem působících ve výrobní zóně Věznice Heřmanice, a bez vědomí strážných by se do objektu ani nedostali. Pozice ve skupině byly jednoznačně rozděleny a každý z obviněných měl svou roli, kdy u žádného z nich nešlo o nějakou jednorázovou či nahodilou činnost. Činnost všech obviněných, řízená obviněným Sxx. a spoluobviněným A. K., byla zjevně plánovaná a koordinovaná, kdy by bez dělby úkolů mezi jednotlivé spoluobviněné nebylo provedení jejich cíle možné. Cílem pak bylo odcizení a následné zpeněžení mědi nacházející se ve výrobní zóně Věznice Heřmanice a rozdělení si takto získaného zisku. Výše uvedenému odpovídá i vlastní popis skutku, kdy je zřejmé na první pohled, že spolupráce mezi jednotlivými obviněnými přesahovala pouhé spolupachatelství, resp. vyznačovala se větší mírou součinnosti.
Odvolací soud se pak s tímto závěrem ztotožnil (str. 23 rozsudku odvolacího soudu). I podle názoru Nejvyššího soudu se jedná o závěry správné a důkazně podložené, kdy způsob, jakým skupina fungovala, je v rámci popisu skutku dostatečně a srozumitelně popsán a blíže odůvodněn v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Tuto námitku proto shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.
Obvinění Sxx. a S. dále namítli, že nebyla zjištěna přesná výše škody, množství odcizené mědi, a nebylo postaveno najisto, jakému subjektu měla škoda vzniknout, kdy žádný z údajně poškozených subjektů neuplatnil nárok na náhradu škody.
Uvedeným námitkám nelze přisvědčit. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že si obvinění Sxx. a S., stejně jako ostatní spoluobvinění, byli vědomi toho, že z výrobní zóny Věznice Heřmanice odvážená měď není jejich vlastnictvím, resp. že tato patří některému z podnikatelských subjektů v zóně působících, tedy že se jedná o věc cizí. Byť mohlo být určení konkrétního vlastníka obtížné, je zcela jednoznačné, že vlastníky nebyli příslušníci Vězeňské služby, potažmo další spoluobvinění, tedy jim nepříslušelo s vytěženou mědí jakkoli nakládat. Nicméně právě určitá nepřehlednost situace ve výrobní zóně, kde se zpracovávalo velké množství kovového odpadu různého typu, umožnila obviněným konat způsobem, kterýžto měl za následek odcizení mědi, tedy dobře prodejného barevného kovu. Nalézací soud uvedl, že „ přesná evidence byla totiž vedena toliko u odevzdané vyseparované mědi. Je tedy zjevné, že měď byla odcizována dříve, než byla oficiálně odevzdána mistrům k zaevidování “ (str. 77 rozsudku nalézacího soudu). Obvinění využili skutečnosti, že bylo takřka nemožné určit množství vytěžené mědi, resp. možnosti ověřit, kolik přesně bylo mědi vytěženo a zda se jakákoli takto získaná měď postrádá. Tímto způsobem došlo k odcizení mědi v částce 460.000 Kč. Nalézací soud v rámci odůvodnění na str. 76 až 79 rozsudku rozvedl úvahy, na podkladě kterých dospěl k závěrům stran množství odcizené mědi, tedy způsobené škody. U skutku pod bodem 1) výroku o vině vycházel při stanovení množství odcizené mědi z výstupu z telefonické komunikace mezi spoluobviněnými K. a B., ze které se podává, že vyvezeny byly cca 2 tuny mědi, v částce 130 Kč za 1 kg. U skutku pod bodem 2) výroku o vině pak vycházel zejména ze záznamu ze sledování vnitřních prostor kanceláře ve Věznici Heřmanice a u skutku pod bodem 3) výroku o vině pak z množství zajištěné mědi a pozinkovaných plechů v rámci policejního zásahu. Provedeným dokazováním bylo bezpečně zjištěno, že ke způsobení škody skutečně došlo, přičemž závěry soudu nalézacího, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, byly učiněny na podkladě důkazní situace odpovídající podmínkám ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Pokud pak obviněný S. namítl, že se žádný z poškozených subjektů nepřipojil k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody, je takováto námitka v kontextu jednání obviněných irelevantní. Nalézací soud na str. 75 až 76 rozsudku rozvedl, jaká byla praxe ve výrobní zóně, jaké společnosti zde působily a jaké z nich zpracovávaly měď, přičemž je zřejmé, že, jak uvedeno výše, obvinění využili poněkud nepřehledné situace ve výrobní zóně, kdy měď byla odcizena ještě před jejím zaevidováním.
Obvinění Sxx., S. a Sx. svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty zločinu krádeže, proto současně neobstojí námitka obviněného S. , že jednání obviněného mohlo být posouzeno toliko jako přečin zatajení věci podle §219 tr. zákoníku.
Obvinění Sxx. a S. dále vznesli námitku, že jejich jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako zločin porušení povinnosti strážní služby podle §389 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť jim je vytýkáno porušení toliko obecných služebních povinností, resp. jak namítl obviněný Sxx., nedošlo ke způsobení škodlivého následku.
Zločinu porušení povinnosti strážní služby podle §389 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve strážní nebo jiné obdobné službě poruší, byť i z nedbalosti, předpisy nebo pravidla této služby nebo zvláštní nařízení podle nich vydaná, a způsobí-li takovým činem škodlivý následek, k jehož odvrácení výkon strážní nebo jiné obdobné služby měl směřovat.
Pachatelem trestného činu porušení povinnosti strážní služby může být jen voják v činné službě nebo příslušník bezpečnostního sboru vykonávající strážní nebo jinou obdobnou službu . Strážní služba je služba, kterou služební předpisy platné v ozbrojených silách a bezpečnostních sborech výslovně označují za strážní službu anebo za službu, která vykazuje všechny znaky typické pro strážní službu.
K naplnění škodlivého následku, k jehož odvrácení měl výkon strážní služby nebo jiné obdobné služby směřovat, nestačí pouhé ohrožení, ale je třeba, aby následek, kterému byl strážný povinen ve strážní službě zabránit, nastal, přičemž musí jít o takový následek, kterému zabránit bylo účelem strážní služby . Mezi porušením předpisů nebo pravidel strážní nebo jiné obdobné služby a škodlivým následkem musí být příčinná souvislost (srov. R 12/1985, s. 138 a 139). Protože výkon strážní služby je namířen navenek a strážný nestřeží stanoviště sám proti sobě, dopustí-li se strážný na stanovišti majetkového deliktu např. tím, že u střeženého objektu odcizí nějakou věc, nedopouští se vedle krádeže trestného činu porušování povinnosti strážní služby, pokud současně neporuší nějakou konkrétní povinnost výkonu strážní služby (např. pokud se současně nevzdálí ze stanoviště) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3448-3452.
Uvedenou otázkou se nalézací soud náležitě zabýval a podrobně a pečlivě odůvodnil, proč přistoupil i k předmětné právní kvalifikaci (str. 86 až 90 rozsudku nalézacího soudu), tedy lze na předmětnou část odůvodnění zcela odkázat. Obvinění Sxx. , S. a Sx. byli příslušníky Vězeňské služby, kterážto je zařazena mezi bezpečnostní sbory státu, kdy v rámci plnění povinností strážní služby porušili pravidla a předpisy k této se vztahující a způsobili tím škodlivý následek, k jehož odvrácení měl výkon strážní služby směřovat. Obvinění Sxx. a Sx. byli zařazeni na služební místo strážný-inspektor a obviněný S. na služební místo strážného. Obvinění umožnili vstup a vjezd nepovolaným osobám, a to za účelem vývozu mědi ze střeženého prostoru (např. obviněný S.), těmto poskytli v rámci areálu doprovod (obviněný Sx. při doprovodu vozidel civilních osob), následně jim umožnili odjezd, obviněný Sxx. dokonce ze své nadřízené pozice k takovému jednání vydal pokyn a vydával i konkrétní instrukce, jak má být postupováno, přičemž ani on, ani obviněný Sx. nevykonával řádně kontrolu a koordinaci služeb, neboť ji přizpůsobili tak, aby mohlo dojít k porušení předpisů o vjezdu a výjezdu vozidel a vstupu nepovolaných osob za účelem odcizení mědi. Obvinění z řad členů Vězeňské služby si byli vědomi, že svým jednáním porušují své povinnosti.
Nelze se však omezit jen na porušení konkrétních povinností daných jednotlivým služebním místům či místům jejich zařazení v rámci rozvrhu strážní služby. Na strážní službu je třeba nahlížet v širším kontextu, kdy nelze opomenout, že se, jak uvedeno výše, jedná o jeden z bezpečnostních sborů státu. Na příslušníky Vězeňské služby se vztahuje jak zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, tak zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, a dále podzákonné předpisy. Povinnosti strážní služby se vzájemně prolínaly, doplňovaly a navazovaly na sebe, přičemž k dosažení účelu v podobě odcizení a nelegálního odvozu mědi z výrobní zóny bylo třeba, aby byly porušeny povinnosti na vícero místech, resp. aby se porušení či přehlížení toho, že jsou tyto povinnosti porušeny, dopustilo ve vzájemné spolupráci více příslušníků Vězeňské služby najednou. Zjednodušeně řečeno, bez porušení povinností příslušníků strážní služby by spáchání skutku nebylo vůbec možné.
Obvinění se dopustili majetkového deliktu (krádeže), současně však porušili jak obecné, tak konkrétní povinnosti strážní služby, kdy umožnili nepovolaným osobám vstup a vjezd do střeženého objektu, stejně jako pohyb v něm a následný odchod a odjezd ze střeženého objektu s nákladem, kterýžto neměl oprávnění takto střežený prostor opustit, přičemž tomuto přizpůsobili personální zajištění strážní služby. Porušení konkrétních povinností strážní služby by nebylo možné při současném porušení obecných povinností příslušníků Vězeňské služby, resp. příslušníků bezpečnostních sborů vůbec.
Nelze se tedy ani ztotožnit s námitkou obviněného Sxx. , že ve vztahu k předmětnému zločinu porušení povinností strážní služby nedošlo ke vzniku škodlivého následku. Škodlivý následek spočíval právě v tom, že obvinění umožnili vstup a vjezd nepovolaným osobám a následný odvoz mědi z prostoru střeženého objektu, kterýžto měli za povinnost střežit. Nalézací soud pak na str. 89 až 90 odůvodnění rozsudku velmi trefně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. R 12/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které stanoví, že účelem strážní služby je například „zakročit proti osobě, která neoprávněně vstoupila do střeženého objektu“ a odnáší odcizené věci mimo střežený prostor.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud námitky neopodstatněnými.
Obviněný Sxx. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , a to s tím, že uložený trest odnětí svobody shledává nepřiměřený, zejména pak ve spojení s uloženým trestem zákazu činnosti.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Obviněný namítá nepřiměřenost, resp. přílišnou přísnost jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody s přímým výkonem, čímž se s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí. Nad rámec lze uvést, že obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, a to podle ustanovení §389 odst. 2 tr. zákoníku, které stanovuje trest odnětí svobody ve výměře dvě léta až deset let. Obviněnému tak byl uložen trest odnětí svobody spíše na spodní hranici. Nelze ani přehlédnout tu skutečnost, že se jednalo o trest úhrnný, neboť vedle výše uvedeného zločinu porušení povinnosti strážní služby podle §389 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný odsouzen i za zločin krádeže podle §205 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku. Uložení trestu odnětí svobody a zákazu činnosti pak v daném případě trestní zákoník připouští.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.), a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněných opodstatněnými. Jak bylo již uvedeno, nelze přehlédnout ani skutečnost, že obvinění uplatnili ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných J. Sxx. , J. S. a J. Sx. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu