ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1140.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1140/2016 -40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný Mgr. Z. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 8 To 9/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 164/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání obviněného Mgr. Z. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 8. 2015, sp. zn. 2 T 164/2013, byl obviněný Mgr. Z. V. uznán vinným pokračujícím přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 věta druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ Mgr. Z. V. jako pacient MUDr. J. K. si nechal dne 01.04.2010 vystavit rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti na období od 01.04.2010 do 31.10.2010, které následně užil před Okresní správou sociálního zabezpečení Plzeň-město se sídlem Plzeň, Americká 28-30, kdy Z. V., vědom si svého nepravdivě uvedeného zdravotního stavu a skutečnosti, že údaje o výši platu zaměstnavatele SAMUI-Thajské masáže, s.r.o., IČ: 29095093, se sídlem Plzeň, Na Roudné 18, jejímž jednatelem byl J. K., data shora, a z něhož byla výše nemocenské dávky příslušnou organizací stanovena, je pouze fiktivní, se neoprávněně obohatil o celkovou částku 126.200 Kč, která mu byla v měsíčním výměru vyplácena po dobu trvání pracovní neschopnosti od 15. 04. 2010 do 31. 10. 2010. “
Za to byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 (sto) denních sazeb. Podle §68 odst. 2 tr. zákoníku činí jedna denní sazba 1000 (jeden tisíc) Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 8. 2015, sp. zn. 2 T 164/2013, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Odvolání podali též obvinění Ing. J. K. a MUDr. J. K., a to do výroku o vině i trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 8 To 9/2016, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ve všech výrocích týkajících se obviněných Mgr. Z. V. a Ing. J. K. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Mgr. Z. V. je vinný pokračujícím přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku a pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v období od 1. 4. 2010 do 31. 10. 2010 užil před Okresní správou sociálního zabezpečení Plzeň-město se sídlem Plzeň, Americká 28-30, rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti z 1. 4. 2010, které mu vystavila jako svému pacientovi MUDr. J. K., přičemž s vědomím, že uvedené rozhodnutí vychází z nepravdivě uvedeného zdravotního stavu, a že byl pouze fiktivní údaj o výši jeho platu u společnosti SAMUI-Thajské masáže, s.r.o., IČ: 29095093, se sídlem Plzeň, Na Roudné 18, jejímž jednatelem byl spoluobžalovaný J. K., a z něhož byla výše nemocenské dávky stanovena, se neoprávněně obohatil o celkem o 126 200 korun českých, které mu byly vypláceny po dobu pracovní neschopnosti od 15. 4. 2010 do 31. 10. 2010. “
Výrok o trestu napadeného rozsudku ve vztahu k Mgr. Z. V. zůstal nezměněn.
Odvolání obviněné MUDr. J. K. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 8 To 9/2016, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l.821-825), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obviněný má za to, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, a to konkrétně jeho objektivní stránka ve znaku uvedení jiného v omyl. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nelze učinit jednoznačný závěr o fiktivnosti platů a vzájemného zaměstnávání spoluobžalovaných, avšak tyto svoje závěry následně popírá a nahrazuje je naprosto nepřezkoumatelnými úvahami o modu operandi a o tom, kdo měl z jakého jednání prospěch. Pokud tedy absentují důkazy, že měl uvést OSSZ v omyl o svém údajném platu, na jehož základě mu byly vyplaceny nemocenské dávky, mohl maximálně spáchat skutek ve smyslu §350 tr. zákoníku, nikoliv však trestný čin podvodu. V této souvislosti dále uvedl, že nebyl proveden jediný důkaz, který by jednoznačně svědčil o formálním a fiktivním zaměstnávání u něj či spoluobviněného J. K. Naopak, ze znaleckého posudku Ing. Vladimíra Bečky je zřejmé, že zaměstnanecký poměr obviněného je řádně zanesen v účetnictví společnosti SAMUI-Thajské masáže, s.r.o. Z uvedeného je tedy možno uvažovat i o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) obviněný spatřuje v tom, že odvolací soud v části odůvodnění svého rozhodnutí sice konstatoval, že z popisu skutku vypustil, že by údaje o výši platu spoluobviněných byly pouze fiktivní, avšak fakticky k tomu nedošlo. Má tedy za to, že tento výrok odvolacího soudu je neúplný.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po dovolacím řízení provedeném v souladu s ustanovením §265i tr. ř., postupem podle §265k odst. 1 tr. ř., zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 8 To 9/2016 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 8. 2015, sp. zn. 2 T 164/2013, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně sám rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vyjádření sp. zn. 1 NZO 827/2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 24. 8. 2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že rozhodující pro posouzení celé věci je ta skutečnost, že obviněný deklaroval orgánům sociálního zabezpečení svou pracovní neschopnost, přestože bylo prokázáno, že uváděnými zdravotními problémy netrpěl a získal tak neoprávněně nemocenské dávky. Tedy již tím uvedl orgán sociálního zabezpečení v omyl, a to bez ohledu na to, zda jím uváděná výše platu je fiktivní či nikoliv. Souběh trestného činu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 tr. zákoníku a trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku je možný. Odvolací soud tedy zvolil přiléhavou právní kvalifikaci, když předmětné jednání obviněného posoudil jako přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
K argumentaci obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce dále uvedl, že ten se týká pouze situací, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Pokud výrok rozsudku odvolacího soudu byl vyhlášen tak, jak je zachycen v písemné podobě, jednalo by se o pochybení a možný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nesoulad mezi skutkovými zjištěními deklarovanými ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. V dané věci je však zřejmé, že projednání dovolání a vypuštění předmětné pasáže z výroku by nemělo vliv na právní kvalifikaci ani na trest, tedy by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce zásadního významu.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 8 To 9/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Mgr. Z. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
K námitce obviněného stran extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé a s tím spojeného zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že i přes určité nedostatky, kterými se bude Nejvyšší soud zabývat níže, po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu .
Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností . Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci . Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. Uvést v omyl lze fyzickou i právnickou osobu, ale i úřad – státní nebo jiný orgán. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Způsobením větší škody se rozumí následek ve formě škody nejméně v částce 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Po subjektivní stránce je u tohoto následku postačující nedbalost ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2050-2056).
Dle skutkových zjištění nalézacího soudu spočívalo jednání obviněného v tom, že společně se spoluobviněným Ing. J. K. se vzájemně účelově zaměstnali, kdy velmi krátce po vzniku pracovního poměru obviněný utrpěl údajné zranění s diagnózou kontuze kolena, na jehož základě mu bylo spoluobviněnou MUDr. J. K. vystaveno rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti a na základě těchto nepravdivých informací mu byly po dobu přibližně šesti měsíců vypláceny dávky nemocenského pojištění (v době od 15. 4. 2010 do 31. 10. 2010). Obdobná situace nastala i u spoluobviněného Ing. J. K.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že u obviněného Mgr. Z. V. (stejně jako u obviněného Ing. J. K.) nebylo najisto prokázáno, zda zaměstnanecký poměr a výše jeho platu byla fiktivní, avšak se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, že obviněný v předmětném období žádné zranění kolene neutrpěl, rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti bylo nepravdivé, vystavené na základě nepravdivého zdravotního stavu obviněného a jako takové bylo použito ke stanovení a vyplacení dávek nemocenského pojištění.
Nejvyšší soud považuje za stěžejní uvést, že v dané věci došlo k uvedení jiného v omyl již tím, že obviněný uplatnil nepravdivé rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, ačkoliv si byl vědom, že žádné zranění neutrpěl a rozhodnutí je nepravdivé, čímž uvedl v omyl orgán sociálního zabezpečení, a to bez ohledu na skutečnost, zda informace o jeho zaměstnaneckém poměru a výši jeho platu byly fiktivní či nikoliv. Již touto skutečností tedy došlo k naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu.
Na tomto místě je třeba podotknout, že ačkoliv odvolací soud přistoupil k modifikaci skutkové věty rozhodnutí nalézacího soudu týkající se obviněného a spoluobviněného Ing. J. K., jenž poté v rámci části svého odůvodnění podepřel nepříliš šťastnou a zprvu nejasnou úvahou, jenž zcela nekoresponduje se zněním skutkové věty, lze uzavřít, že v kontextu celého odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu toto pochybení, při neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, jak již bylo uvedeno výše, nelze toto bez dalšího považovat za vadu rozhodnutí spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti.
K tomu Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného dodává, jak již ostatně uvedl nalézací, potažmo odvolací soud, že jednání obviněných lze považovat za účelové. Pracovní poměr obviněného u společnosti SAMUI-Thajské masáže, s. r. o., jehož jednatelem byl právě spoluobviněný Ing. J. K., vznikl dne 22. 3. 2010, a byl ukončen shodně s datem ukončení dočasné pracovní neschopnosti, a to dne 31. 10. 2010. Téměř totožná situace byla i spoluobviněného Ing. J. K., jenž byl naopak zaměstnán ve společnosti, jejímž jednatelem byl právě obviněný Mgr. Z. V. Je namístě, vzhledem ke všem okolnostem dané věci posuzovat věc komplexně a s otázkou, komu dané jednání obviněných bylo za daného skutkového stavu věci ku prospěchu. Z uvedeného je zřejmé, že jednání obviněných bylo vedeno záměrem obohatit se na základě nepravdivě uvedených informací o jejich zaměstnaneckých poměrech a především nepravdivě vystavených rozhodnutích o dočasné pracovní neschopnosti, na základě nichž jim byly vypláceny nemocenské dávky a došlo ke způsobení větší škody. Nad rámec lze uvést, že otázka vzájemného účelového zaměstnávání obviněných vyvstala také v jejich jiné trestní věci (str. 12 rozsudku nalézacího soudu).
Namítá-li tedy obviněný, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nelze této námitce přisvědčit.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného uplatněnou pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., stran neúplnosti výroku odvolacího soudu ve vztahu ke skutkové větě výroku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze uplatnit v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174–3175).
V daných souvislostech nutno připomenout ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Přestože nelze označit výrok rozsudku odvolacího soudu za přesný a ve svých důsledcích i správný, podmínky stanovené §120 odst. 3 tr. ř. splňuje, kdy především znění skutkové věty odpovídá právní větě a příslušnému zákonnému ustanovení.
Pokud se jedná o pochybení odvolacího soudu stran nesouladu znění skutkové věty na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, jedná se o námitku svou povahou podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), kdy se argumentací obviněného ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud zabýval výše. Nejvyšší soud spatřuje námitku obviněného v určitém směru za opodstatněnou, avšak odstranění tohoto nedostatku, který má v posuzovaném případě povahu spíše formální vady, by ale znamenalo toliko to, že vypuštění sporné části z výroku by ve svých důsledcích znova vedlo k uznání viny obviněného v rozsahu celé jeho trestné činnosti, kdy výrok o vině i jeho právní kvalifikace by zůstal beze změny. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud shledal, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání v tomto ohledu by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Mgr. Z. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu