ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1176.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1176/2016 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný A. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 61 To 43/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 40/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného A. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 39 T 40/2015, byl obviněný A. K. uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) k §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 4. 2. 2013 v Praze 7, Nábřeží Kpt. Jaroše 1000/7, jako jediný jednatel společnosti SULNIVA ENTERPRISE, s.r.o., IČ: 24255602, se sídlem Žalanského 31/34, Praha 6, podal na Finančním úřadu pro hlavní město Prahu, Územním pracovišti pro Prahu 6, přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí 2012, v němž v rozporu s ustanovením §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty vzniklý z daně na vstupu ve výši 4.000.000 Kč na základě faktur
- ze dne 3. 12. 2012 na částku 3.600.000 Kč z toho DPH ve výši 600.000 Kč,
- ze dne 10. 12. 2012 na částku 12.000.000 Kč z toho DPH ve výši 2.000.000 Kč,
- ze dne 12. 12. 2012 na částku 4.800.000 Kč z toho DPH ve výši 800.000 Kč,
- ze dne 17. 12. 2012 na částku 3.600.000 Kč z toho DPH ve výši 600.000 Kč,
které měly být vystaveny společností Kenom, s.r.o., IČ:25261185, za zprostředkování reklamní plochy v časopisu Look magazine, ačkoliv věděl, že k zdanitelnému plnění nedošlo, čímž se od České republiky zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 6, snažil neoprávněně vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 4.000.000 Kč, přičemž k přiznání uplatněného nároku nedošlo “.
Za to byl odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 600 (šesti set) denních sazeb po 500 Kč (pět set korun českých), celkem tedy 300 000 (tři sta tisíc korun českých).
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 15 (patnácti) měsíců.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností včetně družstev ve výměře 5 (pěti) roků.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 39 T40/2015, podal obviněný odvolání směřující do všech jeho výroků.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 61 To 43/2016 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině, trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti uložil obviněnému podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, když jedna denní sazba činí 1 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře jednoho měsíce.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 446, doplnění dovolání č. l. 464), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v rámci svého dovolání nejprve uvedl, že byl odsouzen nespravedlivě, jeho jednání není trestné a postupoval v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty. Soudy zjednodušily skutkový děj, nepopisují jej tak, jak se stal, kdy i důkazy toto vylučují a celou věc nekonfrontovaly se zákonem. Nebyla prokázána spolupráce mezi obviněným a společností Kenom, s. r. o., a J. G., vyjma smluvního vztahu na základě řádné smlouvy, kdy podpis obchodního partnera byl pro vyloučení všech pochybností úředně ověřen. Obviněný nevěděl, že faktury, které obdržela Společnost SULNIVA ENTERPRISE, s. r. o., jsou falzem. Společnost obdržela řádné daňové doklady, neměla jedinou pochybnost, že tyto faktury nejsou pravé a je fakturováno skutečné plnění. Nikterak se nepodílel na falšování těchto faktur, což ostatně potvrzuje i znalecký posudek. Faktury pojal do svého daňového přiznání v rámci DPH, v souladu se zákonem, o čemž byl ujištěn účetní. Předmětné faktury nezaplatil, jelikož pojal podezření, že společnost Kenom, s. r. o., není seriozním partnerem a z její strany by mohlo jít o podvod. Následně se toto snažil v rovině daňové napravit, což je zřejmé i z výpovědi účetní, která komunikovala s finančním úřadem a sdělila mu, že není třeba opravného daňového přiznání, protože finanční úřad přeplatek na DPH nevyplatí.
Dále obviněný uvedl, že soudy nebylo prokázáno, že by sám popřípadě s dalšími osobami inscenoval existenci společnosti Kenom, s. r. o., resp. její zapojení do obchodní spolupráce a následně uplatnil odpočet z faktur, o nichž věděl, že jsou falešné, vytvořené s úmyslem získat plnění z odpočtu DPH. Skutečně uzavřel smlouvu o obchodní spolupráci a chystal se tuto naplnit. Zákon nepodmiňuje daňový odpočet zaplacením faktury a nelze tedy za to trestat.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265k tr. ř. a napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině a na něj navazujícím výroku o trestu a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 4. 7. 2016 (č. l. 448). Dne 22. 7. 2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 816/2016, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného A. K. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 61 To 43/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (výpověď účetní společnosti SULNVIA ENTERPRISE, s. r. o., ve vztahu ke skutečnostem uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty, dále znalecký posudek z oboru písmoznalectví Mgr. Jana Zimmera k prokázání resp. neprokázání podílu obviněného na falšování faktur, které však nikterak nespecifikuje, a nepřímo také předmětné faktury) a vadná skutková zjištění (námitka, že soudy zjednodušily skutkový děj, jež neodpovídá realitě, zejména ve vztahu k obchodní spolupráci společnosti SULNVIA ENTERPRISE, s. r. o., Kenom, s. r. o., a osoby J. G., vystaveným daňovým dokladům a následnému uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty u finančního úřadu na základě předmětných faktur), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že skutkový děj, jak jej podaly soudy nebyl prokázán) a dále pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že uzavřel řádnou smlouvu se společností Kenom, s. r. o., a tuto byl připraven splnit, přičemž podpis obchodního partnera byl úředně ověřen; obdržené daňové faktury považoval za pravé a nikterak se nepodílel na jejich zfalšování, a v celé věci tedy postupoval podle zákona o dani z přidané hodnoty).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 7, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
K obsahu podaného dovolání lze závěrem uvést, že obviněným uplatněné námitky nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. námitky obviněným vznesené byly uplatněny způsobem neregulérním, neboť byly uplatněny s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastním hodnocením provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem, přičemž námitkami míří do oblasti procesních otázek.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného A. K. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu