ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1177.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1177/2016 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání podaném Ing. J. E. , Bc. M. E. , a právnickou osobou R. s. r. o. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 10 To 388/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 70/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 17 T 70/2014, byli Ing. J. E., Bc. M. E. a právnická osoba R. s. r. o., uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byli Ing. J. E. a Bc. M. E. odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání tři roky za současného vyslovení dohledu, přičemž jim takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Rovněž jim byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil společně a nerozdílně uhradit způsobenou škodu. Dále byli odsouzeni k peněžitému trestu ve výši 100.000 Kč (500 denních sazeb po 200 Kč), přičemž pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Obviněné právnické osobě R. s. r. o., byl za shora citovaný zločin podle §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen zákon o trestní odpovědnosti právnických osob) uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodu a poskytování služeb souvisejících s nemovitostmi na dobu deseti let. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali obvinění Ing. J. E., Bc. M. E., právnická osoba R. s. r. o., a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 10 To 388/2015, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podali Ing. J. E., Bc. M. E. a právnická osoba R. s. r. o., společné dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obvinění Ing. J. E., Bc. M. E. a právnická osoba R. s. r. o., v tomto svém společném mimořádném opravném prostředku uvedli, že jej podávají z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), g), l ) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřují v tom, že ve věci v prvním stupni rozhodla soudkyně Mgr. Miroslava Purkertová, která však měla být pro svůj vztah k obviněnému Bc. M. E. i k obhájci obviněných z rozhodování vyloučena. Stran podjatosti vůči své osobě Bc. M. E. vychází zejména z trestního oznámení, jež na něj podala jmenovaná soudkyně, které má obsahovat nepravdivé údaje, nekorespondující ani se zvukovým záznamem hlavního líčení Okresního soudu v Trutnově v předmětné věci. Z okolností provázejících hlavní líčení a z interakce mezi soudkyní a obviněným, resp. jeho obhájcem, dovozuje neprofesionalitu soudkyně a pochybnosti o její schopnosti ve věci rozhodnout nestranně. Přestože tyto okolnosti obviněný namítl již v rámci řízení před soudem druhého stupně, tento se jimi nezabýval a odvolání obviněných zamítl, v čemž tedy dovozují naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Obviněný Ing. J. E. rovněž namítl, že v odvolacím řízení rozhodoval vyloučený soudce JUDr. Zdeněk Korf (který byl dle obviněného vyloučen z rozhodování v předmětné věci ze stejného důvodu, jako byli vyloučeni všichni soudci Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), neboť byl s obviněným Ing. J. E. členem senátu v trestních věcech projednávaných před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou. Tuto skutečnost si však obviněný uvědomil až po vyhlášení napadeného rozhodnutí, proto ji nemohl namítnout při veřejném zasedání o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. I v tomto tedy obvinění spatřují naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. následně obvinění uvedli, že skutky, kterými byli uznáni vinnými, nebyly správně hmotněprávně posouzeny. Namítli, že důkazy provedené v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně, zejména pak svědecké výpovědi, jsou nevěrohodné a v rozporu s listinnými, jakož i dalšími důkazy. Soud se dle obviněných nevypořádal s tvrzeními, že poškození měli uzavírat smlouvu zástavní, přitom však uzavírali smlouvy kupní, dále s tvrzeními, že poškození měli podepisovat prázdné papíry, avšak většina podepsaných listin má ověřené podpisy, resp. tvrzeními, že poškození od obviněných nepřijali žádné peníze, avšak znalec potvrdil pravost podpisů poškozených na příjmových dokladech. Za procesní pochybení dále obvinění považují, že byť poškozeného S. B. zastupoval advokátní koncipient Mgr. P. Š., tak v protokolech se uvádí, že v jednací síni byl přítomen advokát JUDr. Pavel Švandrlík (otec jmenovaného koncipienta). Uložený trest poté obvinění považují za nepřiměřený, zejména pak z důvodu, že jejich trestná činnost nebyla řádným způsobem prokázána. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a podle §265 l odst. 1 písm. a) tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněných. Následně podotkl, že námitky stran předsedkyně senátu Mgr. Miroslavy Purkertové nepovažuje za důvodné, neboť důvod vyloučení (§30 odst. 1 tr. ř.) nelze dovozovat ze způsobu, jakým předseda senátu řídí hlavní líčení. Krom toho obvinění neuvádějí žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné mezi nimi a soudkyní dovodit osobní vztah mimo rámec trestního řízení. Podjatost předsedkyně senátu přitom nelze dovozovat z toho, že mezi ní a obhájcem obviněného mělo dojít k drobným konfliktům, ani ze skutečnosti, že na obviněného podala trestní oznámení z důvodu podezření, že v jednací síni spáchal trestný čin. Nadto státní zástupce připomenul, že pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. musí být okolnosti zakládající vyloučení orgánu činného v trestním řízení dány v době, kdy tento orgán ve věci rozhodoval (např. již zmiňované trestní oznámení bylo podáno až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku). Rovněž s předsedou senátu JUDr. Zdeňkem Korfem obviněný přišel do kontaktu při veřejném zasedání, tudíž skutečnosti uváděné v dovolání musely být dle státního zástupce známy nejpozději v řízení o odvolání. Pokud tedy obviněný tyto okolnosti nenamítl před rozhodnutím soudu druhého stupně, nemůže je uplatňovat v rámci dovolacího řízení před Nejvyšším soudem. Nadto podotkl, že i kdyby spolu JUDr. Zdeněk Korf a obviněný (jako přísedící) někdy v minulosti zasedali ve stejném senátu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, tak tato skutečnost sama o sobě nesvědčí o důvodech vyloučení ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté obvinění namítají pouze nesprávné hodnocení důkazů a nevznášejí žádné právně relevantní námitky stran nesprávného hmotněprávního posouzení věci. Uvedené námitky přitom nespadají pod žádný z dovolacích důvodů. Námitky stran nepřiměřeně přísného trestu, který je jinak podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, rovněž nelze uplatnit pod žádným z dovolacích důvodů. Státní zástupce uzavřel, že uplatněné námitky zčásti neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jsou pak nedůvodné. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které spočívají v ostatních uplatněných dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
Obvinění svoji argumentaci nejprve opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán. K námitkám stran předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. Miroslavy Purkertové a předsedy senátu soudu druhého stupně JUDr. Zdeňka Korfa Nejvyšší soud uvádí následující:
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen (mj.) soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, poté nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle §31 odst. 1 věta první tr. ř. o vyloučení z důvodů uvedených v §30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu.
Předně nelze souhlasit, že se soud druhého stupně nezabýval, resp. nevypořádal, s námitkou případné podjatosti Mgr. Miroslavy Purkertové, jak byla vznesena v podaném odvolání. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí (viz str. 6 napadeného rozhodnutí) výslovně (a správně) s odkazem na ustanovení §30 a násl. tr. ř. předestřel, že předmětné námitky měly být uplatněny vůči orgánu, který ve věci rozhodoval, přičemž soud druhého stupně by se ve věci angažoval jen na základě řízení o opravném prostředku (§31 odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud nad rámec uvedeného podotýká, že důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. zpravidla nejsou výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce, resp. důvodem vyslovení podjatosti soudce není jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu. Rovněž výroky, které předsedkyně senátu pronesla na adresu obhájce stran používání mobilního telefonu, mohou být do jisté míry nazírány jako nevhodné, což ovšem bez dalšího nepostačuje k závěru o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., neboť by musely být zjištěny další okolnosti, které by případně prokázaly negativní subjektivní tendence soudce k zainteresované straně trestního řízení. Není nikterak ojedinělé, že se osoby vystupující v trestním řízení dostávají do jistého konfliktu se soudci v situacích, kdy tito nevyhoví jejich návrhům či neakceptují jejich právní či skutkové názory uplatňované v rámci řízení. Podjatost soudce ovšem nebude (bez dalších přistoupivších okolností) zpravidla dána, pokud tento proti obviněnému podal podnět k zahájení trestního stíhání z důvodu podezření, že v jednací síni mohl být spáchán trestný čin. Uvedené okolnosti nemohou být podkladem pro závěr o vyloučení soudce ve smyslu §30 tr. ř. pouze z důvodu, že mezi obviněným a jeho obhájcem na jedné straně a soudcem na straně druhé mohla vzniknout určitá antipatie.
Stran námitek, že ve věci měl v rámci odvolacího řízení rozhodovat vyloučený předseda senátu JUDr. Zdeněk Korf, Nejvyšší soud nejprve připomíná, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 10 Nt 454/2014, byla předmětná trestní věc obviněných Ing. J. E., Bc. M. E. a právnické osoby R. s. r. o., podle §25 tr. ř. odňata místně příslušnému Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou a přikázána k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Trutnově. V návrhu na odnětí věci bylo předestřeno, že obviněný Ing. J. E. byl dlouholetým přísedícím Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, se zařazením k trestnímu úseku. Přicházel tedy do styku se všemi trestními soudci a byl s nimi v přátelských vztazích. Krajský soud v Hradci Králové následně s přihlédnutím k nastíněným důvodům shledal, že odnětí předmětné trestní věci Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou je zcela namístě.
Takový postup se Nejvyššímu soudu jeví jako příhodný. Jak ostatně vyplývá z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1064/2011), za situace, kdy je obviněný osobou, která jinak působí jako přísedící u soudu, jehož soudce rozhoduje o její vině a trestu v trestním řízení, jsou z tohoto důvodu vyloučeni všichni soudci a přísedící uvedeného soudu, byť by se jednalo o soudce nebo přísedícího jiného než trestního úseku. V takovém případě by byly splněny podmínky pro postup podle ustanovení §25 tr. ř., podle kterého může být věc z důležitých důvodů odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně.
Nelze ovšem přisvědčit námitkám obviněného Ing. J. E., že JUDr. Zdeněk Korf měl být ve věci vyloučen s ohledem na výše citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (sp. zn. 10 Nt 454/2014), neboť v době vydání tohoto usnesení již JUDr. Zdeněk Korf delší dobu nebyl soudcem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (jak bylo zjištěno z dostupných rozvrhů práce Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a Krajského soudu v Hradci Králové) a předmětné rozhodnutí na něj tudíž nedopadá. V odůvodnění citovaného usnesení (sp. zn. 10 Nt 454/2014) Krajský soud v Hradci Králové nadto podotkl, že byť soudci trestního úseku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou neučinili formální rozhodnutí podle §31 odst. 1 tr. ř. z důvodů §30 odst. 1 tr. ř., tak jejich případné rozhodnutí ve věci, ať by již bylo jakékoli, by mohlo budit pochybnosti o jejich nestrannosti a k oslabení důvěry veřejnosti v nestrannost soudního rozhodování, čemuž je nutno předejít. V uvedeném lze spatřovat jisté preventivní opatření, nicméně faktem zůstává, že samotní soudci uvedeného soudu konkrétní důvody pro vyloučení jich samotných neuváděli.
Obviněný v podaném dovolání blíže nespecifikuje, z jakého titulu by měl být JUDr. Zdeněk Korf vyloučen z rozhodování v předmětné trestní věci a de facto pouze namítá, že takový postup by měl být analogický ve vztahu k vyloučení všech soudců Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Obviněný však dále neuvádí žádné další okolnosti, které by vzbuzovaly pochybnosti, že pro poměr k obviněnému nemůže JUDr. Zdeněk Korf nestranně rozhodovat. Důvodem pro vyloučení soudce (předsedy senátu) přitom není bez dalšího samotná skutečnost, že obviněný působil jako přísedící na bývalém působišti tohoto soudce. Nejedná se totiž o natolik významnou okolnost, která by vzbuzovala důvodné pochybnosti o objektivitě a nestrannosti rozhodování takového soudce. Vyloučení soudce v daném kontextu by mohla založit pouze taková konkrétní skutečnost, která by svědčila pro závěr, že právě pro tuto konkrétní skutečnost není soudce schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat.
Pro úplnost lze opětovně připomenout, že dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze použít, jestliže byla okolnost podmiňující vyloučení orgánu tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Skutečnost, že si obviněný uvědomil společné působení s předsedou senátu JUDr. Zdeňkem Korfem na stejném soudě teprve až po vyhlášení napadeného rozhodnutí, pouze dokresluje závěry, že mezi Ing. J. E. a JUDr. Zdeňkem Korfem neexistuje takový poměr, který by zavdal pochybnostem o schopnosti jmenovaného soudce spravedlivě a nestranně rozhodovat v projednávané trestní věci.
Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněných přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Byť obvinění namítli, že skutky, kterými byli uznáni vinnými, nebyly správně hmotněprávně posouzeny, tak navazující argumentací soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a z nich dovozených skutečností) a současně prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněných vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, který by odůvodnil mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Ostatně, na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
Mezi námitky vybočující z uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. patří rovněž námitka stran zastupování poškozeného S. B. ať již Mgr. P. Š. anebo JUDr. Pavlem Švandrlíkem a zaznamenání jejich přítomnosti do protokolu. Byť Nejvyšší soud (ve světle aktuální judikatury) připouští, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru, tak zároveň považuje za nezbytné zdůraznit, že by se muselo jednat o procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení. O takový případ se však dle Nejvyššího soudu v projednávané věci rozhodně nejedná, neboť otázku zastupování jednoho z poškozených v předmětné trestní věci nelze považovat za procesní pochybení, které by mohlo mít negativní dopad na postavení obviněných v tomto řízení a jeho celkový výsledek.
K námitkám obviněných stran nepřiměřenosti trestu Nejvyšší soud podotýká, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002). Dále je namístě uvést, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, jako je tomu v projednávaném případě) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Pro úplnost lze podotknout, že soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně následně ztotožnil), řádně odůvodnil, z jakých důvodů byl obviněným (ve výrokové části rozhodnutí specifikovaný) trest uložen a proč byl uložen ve stanovené výši. Ani těmto námitkám obviněných tudíž nebylo možné přisvědčit.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané společné dovolání Ing. J. E., Bc. M. E. a právnické osoby R. s. r. o., odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu