ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1189.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1189/2016 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný R. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 3 To 11/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 40 T 13/2015, byl obviněný R. S. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině.
Za to byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 a 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let podmíněně.
Podle §84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v §81 odst. 1 tr. zákoníku a podle §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému na zkušební dobu současně stanovena povinnost, aby podle svých sil uhradil dlužnou daň z přidané hodnoty.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému vedle toho uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve společnostech a družstvech zabývajících se obchodní činností, a to na dobu 5 (pěti) let.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 40 T 13/2015, podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání v neprospěch obviněného, a to do výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 3 To 11/2016 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného R. S. uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině.
Za to byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému vedle toho uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve společnostech a družstvech zabývajících se obchodní činností, a to na dobu 5 (pěti) let.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 1803-1811), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř.
Obviněný má za to, že odvolací soud pochybil, když při mírnější právní kvalifikaci celou trestnou činnost posoudil toliko jako pokus ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku a uložil obviněnému trest přísnější než soud nalézací. Dále uvedl, že soudy obou stupňů rozhodovaly na základě zcela neúplného dokazování, pomine-li skutečnost, že firma Trimag s.r.o. tvrzené neexistující důlní pasy nejen nakupovala, ale také prodávala, a to mimo oblast Evropské unie. Orgány činné v trestním řízení včetně soudu tedy neobstaraly dostatek důkazů k tvrzené obhajobě obviněného, a to zejména dokladu k dopravě důlních pasů tj. např. doklady z vrátnice Severočeských dolů o průjezdech, resp. propuštění vozidel s důlními pasy ve dnech odpovídajících časově dokladům od transportu, dále doklady o proclení, např. doklady o provedení namátkové kontroly kontejnerů před expedicí, doklady z nakládky v přístavu, popřípadě další možné doklady. Odvolací soud uvedl, že pokud Severočeské doly tvrdí, že ničeho neprodaly a důlní pasy jsou objemově velká komodita, nelze učinit jiný závěr, než že takové zboží neexistovalo. Dodavatelem však nebyly Severočeské doly, ale firma Seva group, která mohla pasy získat trestnou činností a dotvořit si k těmto účetní doklady, kdy toto nebylo potvrzeno ani vyvráceno. Pasy mohly být existentní a doklady falešné, čemuž svědčí další aktivita obviněného, tedy nakládání pasů do kontejneru a následný vývoz. Platby za pasy probíhaly v hotovosti, neboť se jednalo o preferovaný způsob úhrady a je tedy k jeho prospěchu, že tyto platby přiznal ke zdanění. Nadto, firma byla pravidelně kontrolována finančním úřadem a k problému došlo až v okamžiku, kdy již ve firmě nepůsobil a mohlo tedy být s účetními doklady manipulováno k jeho tíži. Dále navrhoval provedení dalších důkazů, např. výslech skladníka včetně telefonického spojení, či výslech dalších svědků, potvrzující manipulaci s důlními pasy. Tomuto návrhu však nebylo vyhověno, což jednoznačně krátí jeho práva.
Závěrem obviněný uvedl, že jím tvrzená verze, tedy nákupu důlních pasů získaných trestnou činností jiného, je pravděpodobnější než varianta o fiktivním obchodu s komoditou obrovských rozměrů za účelem zkrácení daně.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně podle §265h odst. 3 tr. ř. požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody do rozhodnutí dovolacího soudu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 8. 2016, sp. zn. 1 NZO 883/2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i odvolání, kdy se těmito námitkami náležitě a dostatečně soudy již zabývaly. Jejich závěry jsou logické a plně vycházejí z provedeného dokazování a lze na ně bez výhrad odkázat. Byť obviněný nehrál v celé věci klíčovou roli organizátora trestné činnosti a ani nebyl osobou, jež měla hlavní majetkový profit ze spáchané trestné činnosti, lze uzavřít, jak již ostatně konstatovaly soudy, že obviněný se vědomě a aktivně podílel na páchání trestné činnosti, zejména vytvářením fiktivních fakturací a daňových přiznání. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, Nejvyšší soud nemá povinnost ani důvod znova přezkoumávat námitky obviněného, přičemž takto odůvodněné dovolání by měl být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Dále státní zástupce uvedl, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Obviněný se však svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 3 To 11/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (námitky stran neprovedení jim navrhovaných důkazů, zejména dokladů k dopravě důlních pasů a dokladů o proclení, či výslechu skladníka včetně telefonického spojení nebo výslechu dalších svědků potvrzující manipulaci s důlními pasy) a vadná skutková zjištění (námitka ve vztahu k nákupu a prodeji důlních pasů firmou Trimag s.r.o. a obchodních vztahů mezi touto společností a společnostmi Seva group a Severočeské doly, a dále námitka stran jeho působení ve společnosti Trimag s.r.o. a pravidelných kontrol společnosti ze strany finančního úřadu, a také námitka stran plateb v hotovosti za předmětné pasy), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soudy rozhodovaly na základě neúplného dokazování) a dále pak nepřímo vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že důlní pasy mohly být toliko existentní a doklady falešné, čemuž svědčí i jeho další aktivity).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly provést další důkazy či dané důkazy posoudit jiným způsobem. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Jak již správně konstatoval Vrchní soud v Praze v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, nalézací soud při důsledném šetření práv obviněného na obhajobu provedl prakticky všechny dostupné důkazy, které mohly k objasnění věci přispět, tyto důkazy v rámci hlavního líčení provedl zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, při poskytnutí možnosti uplatnění všech práv obhajoby, které jsou obviněnému a jeho obhájci v rámci trestního řízení přiznávány (str. 8 rozsudku odvolacího soudu). V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
K námitce obviněného ve vztahu k uloženému trestu Nejvyšší soud jako obiter dictum uvádí, že obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný svými námitkami nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale přísnost uloženého trestu při dané právní kvalifikaci skutku. Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, jak to obviněný namítá. Nad to lze uvést, že odvolací soud pečlivě a přesvědčivě odůvodnil, z jakého důvodu považuje aplikaci ustanovení §58 odst. 1 a 5 tr. zákoníku v projednávané věci za neopodstatněnou, kdy nelze těmto závěrům ničeho vytknout (str. 9–11 rozsudku odvolacího soudu).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
Vzhledem ke skutečnosti, že předseda senátu soudu prvního stupně nepodal návrh na odklad výkonu trestu podle §265h odst. 3 tr. ř. a Nejvyšší soud rozhodl, jak výše uvedeno, nerozhodoval o takto vzneseném návrhu, a to ani ve smyslu §265o tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného R. S. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 10. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu