ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1190.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1190/2016 -66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání podaném JUDr. D. M. , a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného JUDr. D. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 4 To 74/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 12/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 4 To 74/2015, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného JUDr. D. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání JUDr. D. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 43 T 12/2014, byl JUDr. D. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 23. 12. 2009 v úmyslu vylákat finanční prostředky ve výši 5.500.000 Kč z účtu společnosti AB Consult CZECH, s. r. o., a to bez vědomí a souhlasu jednatelky společnosti J. P., zaslal dne 23. 12. 2009 ve 13:01 hod. ze své e-mailové adresy na e-mailovou adresu zaměstnankyně Volksbank, a. s. (nyní Sberbank CZ, a. s.) obžalované Z. G., která vykonávala funkci pokladníka v bance Volksbank, a. s., v P., N. P., kterou osobně znal, žádost o realizaci bankovního převodu finanční částky ve výši 5.500.000 Kč z účtu společnosti AB Consult CZECH, s. r. o., na svůj účet přičemž poté, co mu obž. Z. G. dne 23. 12. 2009 ve 13:17 hod. zaslala ze své výše uvedené pracovní e-mailové adresy sdělení, že k převodu peněz je potřeba mít písemný souhlas jednatelky společnosti AB Consult CZECH, s. r. o., J. P. nebo předložit podpisový vzor a podat platební příkaz hotově, doručil dne 26. 12. 2009 prostřednictvím svého koncipienta A. F., jehož partnerkou byla obž. Z. G., do výše uvedené banky padělaný podpisový vzor ze dne .12.2009 k účtu společnosti AB Consult CZECH, s. r. o., kterým mu jednatelka společnosti J. P. měla udělit dispoziční právo k účtu společnosti AB Consult CZECH, s. r. o., na základě něhož mu dne 28. 12. 2009 obž. Z. G. zřídila podpisové právo k účtu společnosti AB Consult CZECH, s. r. o., s datem naskenování dne 29. 12. 2009, načež téhož dne, tj. 28. 12. 2009, dle pokynu obž. JUDr. D. M. obž. Z. G. osobně vyplnila příkaz k úhradě, na základě něhož byla převedena z účtu společnosti AB Consult CZECH, s. r. o., částka ve výši 5.500.000 Kč na účet, oba vedené u Volksbank, a. s., jehož majitelem je obž. JUDr. D. M., který následně v průběhu ledna 2010 takto vylákané finanční prostředky ze svého účtu vybral v hotovosti, to vše bez vědomí a souhlasu majitelky a jednatelky společnosti AB Consult CZECH, s. r. o., J. P., která obž. JUDr. D. M. dispoziční právo k účtu výše uvedené společnosti ani souhlas nebo pokyn k převodu finanční částky ve výši 5.500.000 Kč z účtu na účet nikdy neudělila, přičemž obž. JUDr. D. M. přes četné urgence vylákané finanční prostředky poškozené společnosti dosud nevrátil a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti AB Consult CZECH, s. r. o., se sídlem Praha 9, Marešova 9, škodu ve výši 5.500.000 Kč . Za uvedený zvlášť závažný zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem byla obžalovaná Z. G., podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, podrobně popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není ve vztahu k osobě obžalované Z. G. trestným činem.
V předmětné věci podal JUDr. D. M. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 4 To 74/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný JUDr. D. M. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal JUDr. D. M. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí. Dovolání proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal rovněž nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného JUDr. D. M., přičemž dovolání podal jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný JUDr. D. M. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkl, že soud druhého stupně nesprávně aplikoval ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. za situace, kdy skutkový stav nebyl v (odvoláním napadeném) rozsudku soudu prvního stupně správně zjištěn, a mělo tedy dojít ke zrušení napadeného rozhodnutí. Obviněný v tomto spatřuje porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu v dané souvislosti předně připomenul, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, a dále pak předestřel, že dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (s ohledem na aktuální judikaturu) nesmí být interpretován natolik striktně, aby dovolateli bylo znemožněno uplatnění tohoto mimořádného opraveného prostředku. Soudu druhého stupně vytkl porušení ustanovení §259 odst. 1, odst. 3 tr. ř. a §263 odst. 6 tr. ř., neboť soud ve velkém rozsahu doplnil dokazování, zároveň se však nevypořádal se všemi navrhovanými důkazy, když pouze konstatoval jejich nadbytečnost, a své závěry dostatečně neodůvodnil. Přestože soud prováděl nové důkazy, tak nebyl s to zjistit skutkový stav, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti. Obviněný tedy upozorňuje na argumentaci soudu druhého stupně, který připouští vyvstávající pochybnosti a nejasnosti (mj. stran rozporů mezi výpověďmi svědků P. P., J. P. a P. M.), avšak přesto vzal za prokázaný skutkový stav, na základě kterého mohla být vyslovena vina obviněného. Pokud soud dále připouští, že jednání obviněného mohlo souviset s předchozími standardními finančními transakcemi, a že se svědkyně J. P. po dobu více než dvou let transakcí, jež je předmětem obžaloby, vůbec nezabývala, tak dle obviněného bylo namístě zabývat se otázkou, zda nepřipadá v úvahu postup podle jiných nežli trestněprávních předpisů, a to s odvoláním na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný dále opětovně poukázal na judikaturu Ústavního soudu, dle které za předpokladu, že skutkový stav nebyl v rozsudku soudu prvního stupně správně zjištěn, nelze aplikovat ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., nýbrž věc by měla být vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Jelikož se tak nestalo, rozhodnutí je dle obviněného nejen překvapivé, ale uvedeným postupem mu byla odepřena možnost podat nový řádný opravný prostředek. Obviněný je dále toho názoru, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že by poškozené obchodní společnosti způsobil škodu ve výši, v jaké mu byla uložena povinnost k její náhradě. Soudy se dle obviněného nevypořádaly s tvrzením, že poškozené společnosti a její jednatelce J. P. a P. M. půjčil částku ve výši 4.800.000 Kč (za účelem dostavby ubytovny, která byla ve vlastnictví společnosti Lindův Dvůr, a. s., jejímž majoritním akcionářem byla a je poškozená společnost), k čemuž konkretizoval finanční transakce, které měly mezi zainteresovanými stranami proběhnout, a dále pak částku, která byla poukázána korporaci AB Dřevokov, s. r. o. (jejímiž jednateli měli být P. M. a J. P.). Jelikož nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o náhradě škody, měla být poškozená společnost odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 4 To 74/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 43 T 12/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Následně podotkl, že většina námitek je skutkového či procesního charakteru a jako takové nespadají pod uplatněný dovolací důvod. Dovolací argumentace obviněného dle státního zástupce směřuje proti hodnotícím postupům soudů, proti rozsahu provedeného dokazování a proti kvalitě usvědčujících důkazů, přičemž obviněný prosazuje svoji verzi skutkového stavu věci, která však byla provedeným dokazováním vyvrácena a právní kvalifikace jeho jednání podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se zdá být přiléhavá. Rovněž realizace důkazního řízení v předmětné věci nedospěla do kolize s právem obviněného na spravedlivý proces. Pokud dále obviněný namítá nevyhovění některým důkazním návrhům, tak v tomto ohledu bylo řádně odůvodněno, proč k jejich realizaci nedošlo, zejména pak z důvodu nadbytečnosti, kdy skutkový stav věci byl náležitě a bez důvodných pochybností zjištěn jinými provedenými důkazy. Samotná stručnost odůvodnění, proč k doplnění dokazování nedošlo, neznamená porušení práva na spravedlivý proces. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky stran náhrady škody, neboť obviněný pouze opětovně rozporuje skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Pod zvolený dovolací důvod sice spadá námitka týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, avšak za důvodnou ji považovat nelze, kdy poměrně sofistikované jednání obviněného, který způsobil škodu přesahující 5.000.000 Kč, není možné považovat za případ, který by neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Státní zástupce shrnul, že skutkový stav byl zjištěn při plném respektování pravidel vymezených ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., byl řádně odůvodněn ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. a soudy dostály všem parametrům spravedlivého procesu, přičemž použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce současně v této věci podal dovolání v neprospěch obviněného JUDr. D. M., když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy z důvodu, že byl obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Připomenul okolnosti, za kterých byl obviněnému vyměřen trest a namítl, že s názorem soudu druhého stupně stran aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze souhlasit. Poukázal na podstatu institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody a judikaturu, dle které jsou dovozovány případy, kdy je užití zmíněného ustanovení namístě. V tomto ohledu shrnul, že důvody, kterými argumentuje soud druhého stupně (zejména možnost, že na protiprávním jednání obviněného participovala další osoba, délka trestního řízení či dosavadní bezúhonnost obviněného), svojí povahou nejsou nikterak výjimečnými a pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku tudíž nebyly splněny podmínky. Nadto poukázal na sofistikovaný způsob provedení trestného činu, kdy obviněný využil svého postavení coby VIP klienta banky, navíc jakožto právní zástupce poškozené společnosti. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání rovněž považoval za potřebné uvést, že proti obviněnému jsou vedena další trestní stíhání, a to pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti a trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v souběhu s trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání rovněž ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil obviněný JUDr. D. M., který nejprve poukázal na teoretická východiska stran aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a některé závěry soudu druhého stupně, které k užití citovaného ustanovení vedly. Pokud dále nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání upozorňuje na další trestní řízení vedená proti obviněnému, tak v těchto věcech nebylo rozhodnuto o vině obviněného, tudíž je třeba na něj nahlížet jako na bezúhonného. Nadto obviněný namítl, že nejvyšší státní zástupce se v jistých ohledech domáhá přezkoumání již zjištěného skutkového stavu, což by však bylo nad rámec dovolacího řízení. Obviněný shrnul, že se soud druhého stupně přesvědčivě vypořádal s důvody postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl podle §265j tr. ř. jako nedůvodné. Současně prohlásil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzované věci tak jde o případ, kdy námitky dovolatele směřují vůči trestu uloženému ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce.
K dovolání obviněného JUDr. D. M. Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu (na což obviněný ve svém dovolání opětovně upozorňuje), tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud pečlivě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní, kdy obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení některých důkazů (zejména svědeckých výpovědí P. P., J. P. a P. M., případně finančních transakcí mezi obviněným a J. P.) a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. V této souvislosti lze připomenout, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Zejména tedy prvotní nepřesnosti z rozhodnutí nalézacího soudu byly korigovány soudem druhého stupně. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou poté automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V posuzované věci Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, který by odůvodnil mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání zpravidla nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud dále neshledal pochybení v procesním postupu soudu druhého stupně, který podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci sám znovu rozhodl, vyjma aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž touto otázkou se (z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce) Nejvyšší soud zabývá v další části tohoto rozhodnutí. Drobné vady a nejasnosti totiž bylo možné odstranit ve veřejném zasedání, a to bez nutnosti vrácení věci soudu prvního stupně. Nelze souhlasit s obviněným, že soud druhého stupně ve věci prováděl obsáhlé dokazování. Natož pak obtížně proveditelné (srov. §259 odst. 1 tr. ř., §263 odst. 6 tr. ř.). Ustanovení §259 odst. 3 odvolacímu soudu umožňuje ve věci rozhodnout rozsudkem, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku (soudu prvního stupně) správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před soudem druhého stupně doplněn nebo změněn. Ostatně, takový postup není v praxi nikterak neobvyklý, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by soud druhého stupně svým postupem suploval činnost, jež obvykle náleží soudu prvního stupně.
Dále pak Nejvyšší soud podotýká, že samotnou stručnost odůvodnění, proč některé z navrhovaných důkazů nebyly pro nadbytečnost provedeny, nelze bez dalšího považovat za významnou vadu řízení, zejména pak, pokud byl zjištěný skutkový stav, na základě kterého mohla být vyslovena vina obviněného, takto spolehlivě prokázána jinými provedenými důkazy. Soud druhého stupně sice ve svém rozhodnutí sám připouští, že některé vyvstávající otázky se nepodařilo důsledně objasnit, přesto se jedná o okolnosti, které neměly vliv na samotnou podstatu věci. Rovněž stran výše způsobené škody obviněný de facto rozporuje výsledky provedeného dokazování, kdy soudu druhého stupně (potažmo i soudu nalézacímu) vytýká chybnou interpretaci provedených důkazů. Nejvyšší soud však ani těmto námitkám nemohl přisvědčit. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí zcela jasně vylíčil všechny podstatné finanční transakce, které mezi obviněným, svědkyní J. P. apod. proběhly, a proč na namítané transakce nelze nahlížet jako na půjčky, které by byly vypořádány jednáním obviněného, jež bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podvodu.
Stran otázky případné aplikace principu ultima ratio , resp. zásady subsidiarity trestní represe, nelze přisvědčit námitkám obviněného, že by charakter předchozích finančních transakcí mezi zainteresovanými subjekty, či časová prodleva, kdy svědkyně J. P. jednání obviněného neoznamovala orgánům činným v trestním řízení, snižoval společenskou škodlivost předmětného jednání, že by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Odpovědností podle jiných právních předpisů se Nejvyšší soud zabýval např. ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, přičemž dospěl k závěru, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby . Princip ultima ratio přitom nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. Nadto lze podotknout, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe bude zpravidla vyloučena v případech zvlášť závažných zločinů a u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Při naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, se způsobenou škodou 5.500.000 Kč, lze jen obtížně polemizovat nad „menší závažností“ takového jednání.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání JUDr. D. M. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.
Nyní k dovolání nejvyššího státního zástupce.
Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného s odůvodněním, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, resp. že pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku nebyly splněny podmínky.
Za jednání, které bylo soudem prvního stupně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, přičemž trestní zákoník pro výše uvedené jednání stanoví trestní sazbu odnětí svobody v rozmezí pět až deset let. Z podnětu odvolání obviněného následně soud druhého stupně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a při nezměněné právní kvalifikaci, avšak s přihlédnutím k ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
Aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku soud druhého stupně odůvodnil zejména okolnostmi stran netransparentních obchodních i osobních vztahů mezi obviněným a svědky J. P. a P. M., pochybnostmi o pravdivosti výpovědí těchto svědků, povahou předchozích finančních transakcí mezi zmíněnými svědky a obviněným, dále tím, že svědkyně J. P. předmětnou transakci de facto po dobu dvou let akceptovala, anebo skutečností, že obviněný doposud nebyl pro trestnou činnost odsouzen. Tudíž by dle soudu druhého stupně použití trestní sazby, jak je stanovena pro trestný činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, mohlo být pro obviněného nepřiměřeně přísné.
Nejvyšší soud k výše uvedenému připomíná, že podle §58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
Ustanovení §58 tr. zákoníku tedy soudu umožňuje v odůvodněných případech, a za splnění zákonem vymezených podmínek, rozhodnout o zmírnění trestní sankce, avšak soudu takový postup nenařizuje. Pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení, resp. použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek (mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele, nepřiměřená přísnost užití v zákoně uvedené, tedy nesnížené sazby trestu odnětí svobody a možnost nápravy pachatele při uložení trestu kratšího trvání).
Nemůže se tedy jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, jelikož jen za splnění takových předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Mimořádnost snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku poté musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012).
Pokud soud druhého stupně staví svoji argumentaci na potenciálních netransparentních obchodních i osobních vztazích mezi obviněným a svědky J. P. a P. M., či povaze předchozích finančních transakcí mezi uvedenými svědky a obviněným, tak tyto okolnosti (navíc ne zcela prokázané), nemají potenciál zlehčovat jednání, jehož se obviněný dopustil, a pro které byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, navíc s přihlédnutím k způsobu provedení trestného činu, k němuž došlo s využitím postavení, jímž obviněný vůči poškozené společnosti v rozhodné době disponoval. Mimořádnou okolností případu není ani skutečnost, že J. P. předmětnou transakci svým způsobem po dobu dvou let akceptovala, neboť tato skutečnost opět nikterak nezlehčuje jednání obviněného. Rovněž samotnou skutečnost, že obviněný před spácháním trestného činu vedl řádný život, lze sice vyhodnotit jako polehčující okolnost, nelze ji však přeceňovat do té míry, že by opodstatnila (byť ne jako výlučný, avšak jeden ze stěžejních podkladů) aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť na bezúhonný způsob života občanů České republiky lze nahlížet spíše jako na běžný standard, nikoli okolnost neobvyklou či dokonce výjimečnou.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud (za současného skutkového stavu) nemůže přisvědčit soudu druhého stupně, že by v předmětné trestní věci byly na straně obviněného, resp. v projednávaném případu, přítomny takové okolnosti, jež by zavdaly oprávněnost aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody.
Je proto nezbytné, aby Vrchní soud v Praze trestní věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude pečlivě zabývat splněním podmínek pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 4 To 74/2015, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněného před soudem druhého stupně, přičemž v tomto novém řízení je Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu