ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1197.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1197/2016 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 5 To 42/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 24/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 5 To 42/2016, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 1 T 24/2014, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Jihlavě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 1 T 24/2014 , byl obviněný Ing. J. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě spočívajícím v tom, že
„dne 13. dubna 2013 kolem 17,15 hod. jako řidič osobního automobilu zn. Audi A6, náležejícího společnosti Abrela s. r. o., Slapy 69, při jízdě povolenou rychlostí 130 km/hod. po dálnici D1 ve směru na B. v katastru obce P., okr. J., v reakci na údajné příčné přemístění před ním jedoucí nezjištěné nákladní soupravy z pravého jízdního pruhu do levého začal brzdit a přemisťovat se nesprávně - tj. místo intenzivního brždění a setrvání v levém jízdním pruhu - příčně z levého jízdního pruhu vpravo přes pravý pruh až do pruhu odstavného, a to v tom okamžiku rychlostí a způsobem, že nebyl schopen zastavit na vzdálenost, na kterou měl aktuální rozhled, v důsledku čehož narazil do v odstavném pruhu pro poruchu stojícího nákladního automobilu zn. Volvo FHD (RO) s návěsem zn. Lamberet (RO) náležejícího firmě SC Ramflor Trans Construct SRL, Rarsei č. 2/A, Oradea, stát Rumunsko, a poté i do řidiče této soupravy poškozeného A.-I. H., nacházejícího se u levého zadního rohu návěsu, který tak utrpěl mnohačetná poranění životně důležitých orgánů, v důsledku čehož na místě zamřel, přičemž poškozený nepoužil při svém pohybu na vozovce před střetem reflexní vestu a jím odstavené vozidlo nebylo označeno výstražným trojúhelníkem“.
Za to byl podle §143 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 3. 2016 , sp. zn. 5 To 42/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 3. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného soudy svým postupem porušily jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces a dále jednaly v příkrém rozporu se zásadou materiální pravdy, když po čtení revizního znaleckého posudku podle §213 odst. 1 trestního řádu zamítl nalézací soud návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechem zpracovatelů znaleckého posudku pro nadbytečnost a odvolací soud jeho pochybení nenapravil. Potřebnost vyslechnout jako znalce ústavem v posudku označenou osobu přitom obhajoba dokládala v revizním posudku bez zdůvodnění užitou reakční dobou řidiče na nastalou nehodovou situaci ve fixní hodnotě 0,6 vteřiny, přestože podle listin téhož znaleckého ústavu může reakční doba řidiče na podnět zvenčí dosahovat hodnoty v rozmezí 0,47 až 2,04 vteřiny. Pokud by byla reakční doba obviněného delší, nebyl by schopen ani při intenzivním brzdění zpomalit na rychlost neznámé nákladní soupravy. Z hlediska subjektivní stránky souzeného trestného činu obviněný namítl, že soudy nezvažovaly jiné skutkové okolnosti nehody, než uvedené v revizním znaleckém posudku, které by mu rovněž znemožňovaly reagovat na krizovou situaci pouhým intenzivním brzděním. Podle jeho názoru je zcela nepřiléhavé vztahovat provedené důkazy na to, že se řidič v době, ve které měl zareagovat, nerozhodl správně. Připomněl, že o odstavené nákladní soupravě nevěděl a při volbě z jemu nabízených variant řidičského manévru se rozhodl pro tu, u níž v dané chvíli neviděl žádnou překážku. Závěrem s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15 uvedl, že ne každý případ tragické dopravní nehody musí mít svého viníka.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně v celém rozsahu a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že obviněný opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. S námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně. Skutková zjištění považuje státní zástupkyně za správná, přičemž byla podřazena i pod správnou právní kvalifikaci. Dovolací argumentace obviněného se zabývá pouze otázkami skutkovými a domáhá se odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů. Takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu.
Obviněný Ing. J. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do výše rozvedených obecných obsahových východisek tohoto dovolacího důvodu představuje judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení zařadil i tzv. opomenutí důkazů obecným soudem.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud obviněný namítl, že nalézací soud bez adekvátních důvodů zamítl návrh obhajoby na provedení výslechu znalců – zpracovatelů revizního znaleckého posudku a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, uplatnil již touto námitkou zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu právně relevantně.
Protože Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V obecné rovině je předně zapotřebí uvést, že trestní řád nestanoví žádná pravidla ani pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Je přitom na úvaze soudu, kterými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Řízení před soudem však ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.).
Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a rozhodnout o nich. To znamená, že jeho rozhodnutí také v tomto směru musí respektovat požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu §125 odst. 1 trestního řádu nebo §134 odst. 2 trestního řádu (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Soudy rozhodující ve věci se však těmito zásadami důsledně neřídily.
Pokud jde o skutkový stav věci, opřel nalézací soud své závěry v podstatě pouze o výpověď obviněného a posudek vědeckého znaleckého ústavu, revidující dva ve věci předtím podané znalecké posudky. Důkaz revizním znaleckým posudkem provedl soud v hlavním líčení postupem podle §213 odst. 1, 2 trestního řádu, přičemž návrh obhajoby na provedení výslechu jeho zpracovatelů zamítl s tím, že revizní posudek vyřešil všechny důležité otázky nehodového děje přehledně, srozumitelně a kvalifikovaně, a jinému soudnímu znalci (fyzické osobě) a tím spíše ani obhajobě nepřísluší hodnotit závěry znaleckého posudku ústavu, když se navíc podle soudu ukázalo, že obhajoba dostatečně nezohlednila ustanovení trestního řádu o provádění znaleckých důkazů a údajnou nekvalifikovanost dotazů obhajoby soud zaznamenal i při výslechu soudního znalce Ing. Mrázka. Takto pojaté obecné úvahy soudu ovšem podle Nejvyššího soudu nemohou odůvodnit zamítnutí konkrétního návrhu obhajoby na doplnění dokazování výslechem zpracovatelů revizního znaleckého posudku, kterým mělo být objasněno, proč se u reakční doby obviněného na nastalou situaci kalkuluje bez jakéhokoliv zdůvodnění s fixní hodnotou 0,6 vteřiny. Tentýž vědecký ústav ve svých materiálech uvádí jako obvyklou reakční dobu hodnotu okolo jedné vteřiny a více, resp. hodnotu v rozmezí 0,47 až 2,04 vteřiny. Pochybnosti obhajoby, zda by kalkulace odlišné reakční doby obviněného mohla mít vliv na závěry revizního posudku, jsou zjevně namístě.
Přitom je třeba vyjít z toho, že i posudek vypracovaný vědeckým znaleckým ústavem ve smyslu §110 trestního řádu musí být soudem hodnocen jako kterýkoliv jiný důkaz. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Proto nepostačovalo, aby byl důkaz revizním znaleckým posudkem proveden postupem podle §213 odst. 1, 2 trestního řádu, nýbrž mělo být přistoupeno k výslechu jeho zpracovatelů jako znalců s cílem, aby užití konkrétní hodnoty reakční doby vysvětlili.
Nehledě na uvedené je třeba poukázat na to, že v revizním znaleckém posudku byl předstřetový pohyb analyzován pouze podle výpovědi samotného obviněného, zejména s ohledem na tu její pasáž, podle které nejprve strhnul řízení a teprve potom brzdil . Podle Nejvyššího soudu ovšem nalézací soud výpověď obviněného hodnotil nedostatečně z hlediska její (ne)věrohodnosti, byť obsahuje celou řadu vnitřních rozporů, nelogičností a nejasností. Jako příklad lze uvést vyjádření obviněného, že před nehodou jel v levém jízdním pruhu v souběžné jízdě v koloně dalších aut před ním i za ním a v pravém jízdním pruhu jely kamiony, přesto se nepodařilo zjistit žádného svědka (mimo posádku vozidla obviněného), který by nehodu viděl. Obviněný rovněž v přípravném řízení uvedl, že ke stržení jeho vozidla vpravo ho přinutila situace, kdy viděl , že se nevejde mezi nezjištěný kamion, který prudce a nečekaně vybočil vlevo do jeho jízdního pruhu, a svodidla (na levé straně vozovky). Současně ovšem obviněný uvádí, že nezjištěný kamion nebylo možné posléze minout ani zprava, když se nemohl vejít mezi něj a kamion odstavený vpravo na krajnici. Taktéž část výpovědi, podle které už měl obviněný přední část svého vozidla vedle kamionu , který mu tam vjel, ovšem místo mezi odstaveným kamionem a zadní částí návěsu nezjištěného kamionu mu neumožnilo projet, je nelogická. Ostatně nelogická je i samotná podstata popsané reakce obviněného na údajnou krizovou situaci, kdy se měl nejprve snažit vyhnout střetu s nezjištěným kamionem jeho objetím vpravo, a teprve poté, kdy si všiml odstaveného kamionu, měl začít brzdit. Přirozená reakce řidiče na podobnou situaci by přitom byla opačná, tím spíše, že pohyb nezjištěného kamionu vlevo zjevně musel být vyvolán jiným vozidlem či překážkou nacházející se na pravé straně vozovky či krajnice. Z uvedených důvodů je zřejmé, že výpověď obviněného jako celek nemůže obstát. Jedním z logických vysvětlení by mohlo být zjištění znalce Ing. Mrázka, který vypočetl, že výchozí rychlost vozidla obviněného mohla činit 152 až 182 km/h, pokud by obviněný nejprve brzdil, a poté teprve strhnul řízení vpravo. V této souvislosti se nabízí doplnění dokazování o výpovědi manželky a synů obviněného (event. postupem podle §211 odst. 6 trestního řádu). Pro úvahu soudu, zda takový důkaz provede, stojí za pozornost skutečnost, že všichni tři shodně a podrobně popsali, že obviněný nejprve začal intenzivně brzdit, a teprve když viděl, že by i tak došlo ke střetu, strhnul řízení vpravo.
Pro konečné právní posouzení trestní odpovědnosti obviněného musí být jednoznačně objasněno, zda vůbec lze charakterizovat situaci, nehodě předcházející, jako krizovou. K tomu jistě napomůže i výslech zpracovatelů revizního znaleckého posudku, kteří objasní časové souvislosti přesunu nezjištěného kamionu zprava doleva se zřetelem k jeho délce, rychlosti, i se zřetelem k poloze vozidla obviněného, to při konfrontaci s jeho tvrzením, že šlo o přesun velice rychlý, neposkytující mu časový prostor pro reakci zcela bezpečnou.
Z uvedených důvodů proto nelze považovat skutková zjištění za natolik stabilizovaná, aby vůbec mohlo dojít k jejich právnímu hodnocení. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 5 To 42/2016, i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 1 T 24/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Jihlavě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Jihlavě bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu