ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1251.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1251/2016 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2016 o dovolání podaném P. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 7 To 172/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 1/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 19 T 1/2015, byl P. P. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) (pod bodem 1. výroku o vině), přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku (pod bodem 2. výroku o vině) a přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 3. výroku o vině), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 14 T 30/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 13 To 57/2014, v právní moci dne 8. 4. 2014, a přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 2 T 5/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 6 To 187/2014, v právní moci dne 2. 7. 2014, a přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 102 T 100/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 5 To 467/2015, v právní moci dne 11. 2. 2016, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 14 T 30/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 13 To 57/2014, v právní moci dne 8. 4. 2014, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 2 T 5/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 6 To 187/2014, v právní moci dne 2. 7. 2014, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 102 T 100/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 5 To 467/2015, v právní moci dne 11. 2. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal P. P. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 7 To 172/2016, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal P. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný P. P. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), d), g), l ) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že nebylo řádně zjišťováno a prokazováno, kde byly skutky spáchány. Sám podotkl, že k těmto mělo dojít v místě P. 1, P. 5, P. 4, v B. a na S. K tomuto dodal, že dle jeho názoru byl soudce soudu prvního stupně podjatý, a proto podal k soudu prvního stupně námitku podjatosti. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. připomenul, že dne 6. 10. 2015 bylo konáno hlavní líčení, v rámci něhož v důsledku námitky obhajoby nebyla čtena výpověď svědka T. V. Tato výpověď však byla čtena při odročeném hlavním líčení dne 24. 11. 2015, kterému obviněný nebyl přítomen. Protokol byl přitom čten i přes nesouhlas obhajoby podle §211 odst. 1 tr. ř. v nepřítomnosti obviněného, který tak neměl možnost se k dané výpovědi vyjádřit. Dále namítl, že neměl být čten protokol o výpovědi svědka L. S., neboť se domnívá, že nebyly splněny podmínky pro jeho čtení podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., když dotyčný svědek nebyl pro soud nedosažitelný, nýbrž byl jen neochotný se k soudu dostavit. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že ze skutkových vět (jednání pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) nevyplývá, že by měla být naplněna subjektivní stránka předmětných trestných činů, tedy uvedení poškozených v omyl a úmysl obohatit se. Od svědkyně H. M. si peněžní prostředky sice půjčil, avšak jednalo se nanejvýše o částku 270.000 Kč, přičemž měl v úmyslu jí je vrátit, jen nebylo jisté, kdy je bude mít k dispozici. Že peněžní prostředky nakonec k dispozici měl, dokládal soudu výpisem z bankovního účtu. V případě jednání pod bodem 2. výroku o vině navíc skutková zjištění vypovídají spíše o trestném činu zpronevěry, nikoli podvodu. Nepopírá, že platební kartou poškozeného L. S. disponoval, avšak použil ji s jeho souhlasem. Obviněný má rovněž za to, že předmětná jednání by se měla řešit v civilněprávní rovině, nikoli trestněprávní. Nadto namítl, že v rámci řízení nebyly provedeny mnohé důkazy, které obhajoba navrhovala a které by přispěly k řádnému objasnění věci. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení v celém rozsahu, dále zrušil jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod body 1. a 2., ve výroku o trestu a náhradě škody. Poté aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a obviněného zprostil obžaloby pro skutky pod body 1. a 2. obžaloby a ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl o upuštění od uložení souhrnného trestu, nebo aby po uvedeném zrušení podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 7. 9. 2016 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jinými slovy, v tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že tímto způsobem byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
K námitkám obviněného stran místní příslušnosti soudu prvního stupně Nejvyšší soud předně připomíná, že (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by byl dán mj. tehdy, jestliže by ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud (resp. soudy těmto naroveň postavené). Náležité obsazení soudu poté směřuje zejména k situacím, pokud by ve věci rozhodoval samosoudce namísto senátu, anebo pokud by rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců. Takovéto pochybení však Nejvyšší soud neshledal, resp. obviněný v tomto duchu ani nevedl svoji argumentaci. Dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. ovšem není skutečnost, že v řízení (hypoteticky) došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.). Námitkám obviněného ohledně rozličných míst spáchání předmětných skutků tudíž Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Námitku podjatosti vůči soudci nalézacího soudu poté obviněný (dle jeho vlastního vyjádření) směřoval jinému soudu a Nejvyššímu soudu nepřísluší o této rozhodovat.
Namítaná pochybení nebyla shledána ani v procesním postupu stran čtení svědeckých výpovědí T. V. a L. S. V případě T. V. byly splněny podmínky pro postup podle §211 odst. 4 tr. ř., jak ostatně soud prvního stupně konstatuje ve svém rozhodnutí, v tomto případě s odkazem na skutečnost, že obhájkyně obviněného měla možnost se výslechu svědka účastnit (viz č. l. 98 spisového materiálu), resp. jak vyplývá z úředního záznamu na č. l. 99, tohoto výslechu se neúčastnila dobrovolně po poradě s klientem. Svědek L. S. poté byl k hlavnímu líčení předvoláván opakovaně a z jeho postoje bylo zřejmé, že nemá v plánu se dobrovolně k soudu do České republiky dostavit, přičemž v tomto ohledu absentuje možnost donucovacích opatření, jak jeho účast u hlavního líčení, resp. veřejného zasedání zajistit. Lze tedy uzavřít, že byly splněny podmínky pro postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť byl pro dlouhodobý pobyt v cizině osobou nedosažitelnou.
Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a majetkových poměrů obviněného) a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, mohl na základě provedeného dokazování konstatovat, že obhajoba obviněného se zcela vymyká nejen logickému uvažování, ale zejména je v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
Nelze se ztotožnit ani s námitkami stran neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada by mohla mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Soudy však jasně a logicky uvedly, proč shledaly navrhované důkazy nadbytečnými. Podstatné je přitom zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když tato svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.
Pokud obviněný namítá absenci subjektivní stránky předmětných skutkových podstat, tak i v tomto ohledu de facto namítá nesprávně vyhodnocený proces dokazování. Soudy přitom shromáždily dostatečné množství důkazů, z kterých bylo možné dovodit, že obviněný jednal v úmyslu přímém, kdy jeho úmyslem bylo obohatit se na úkor jiných. Lze sice přisvědčit námitce stran jisté „strohosti“ skutkových vět, jak je pojal soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, avšak z rozhodnutí soudu jako celku je zcela zřejmé, pro jaké jednání byl obviněný uznán vinným a proč je použitá právní kvalifikace k tomuto jednání přiléhavá.
Stran námitek, že předmětná věc měla být primárně řešena v civilněprávní rovině, nikoli trestněprávní, kdy tedy obviněný nepřímo odkazuje na zásadu subsidiarity trestní represe, je namístě připomenout, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, tak stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze teoreticky zajistit práva poškozené osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Princip ultima ratio v tomto ohledu nelze uplatňovat natolik široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. Nadto lze podotknout, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe bude zpravidla zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Při naplnění znaků skutkových podstat zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, nadto v souvislosti s recidivním charakterem jednání obviněného, Nejvyšší soud v projednávané trestní věci neshledal, že by bylo možné uvažovat nad menší závažností předmětných jednání.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 10. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu