ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1287.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1287/2016 -47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2016 o dovolání podaném R. M. , a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného R. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 10 To 44/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 35/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 10 To 44/2015, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného R. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se R. M. nebere do vazby .
III. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 16 T 35/2014, byl R. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a přečinem ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, čehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v přesně nezjištěné době od počátku září 2012 do pravděpodobně konce června 2013, v obci Z., okres S., v rodinném domě, ve společné domácnosti obývané společně s manželkou M. M., synem „X. X.“ *) a nevlastní nezletilou dcerou „X. Y.“ *), kdy se nejméně od jejího předškolního věku fakticky pravidelně podílel na výchově a výživě, využívaje přirozené autority a postavení v rodině, za účelem vlastního pohlavního uspokojení, v přesně nezjištěném počtu případů ve večerních hodinách, občas i přes odpolední dobu v nepřítomnosti matky, vcházel do pokoje obývaného nezl. „X. Y.“ *), tuto vysvlékl a osahával na různých částech těla, především na prsou či pohlaví, přikládal penis k poševnímu vchodu a nejméně ve dvanácti případech zasunul částečně pohlavní úd do pochvy nezletilé, aniž by došlo k ejakulaci, dále požadoval, aby mu nezletilá masturbovala pohlavní úd, přičemž nejméně dvakrát ejakuloval i na její tělo, dále požadoval sání pohlavního údu ústy nezletilé, což odmítla, následně vyzýval nezletilou v nočních hodinách k návštěvám jím obývaného pokoje, ulehnutí do postele, čemuž vyhověla, a zde opětovně docházelo k sexuálním interakcím, přičemž vysvětloval nezletilé, že tak činí z důvodu její praxe, v případě, že se nezletilá jednání podvolila, i přes to, že jí byly jeho aktivity nepříjemné, odměňoval ji nepravidelně finančními částkami či pomocí při školní přípravě, a takového jednání se dopustil přesto, že věděl, že nezl. „X. Y.“ *) je dítětem mladším patnácti let a v důsledku předčasně zahájeného pohlavního života se u nezletilé rozvinula stresová porucha přetrvávající nejméně do května 2014, a současně ohrozil řádný psychický a mravní vývoj nezletilé “. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
V předmětné věci podali R. M., jeho manželka M. M. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 10 To 44/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného R. M. odsoudil podle §187 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal R. M. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí. Dovolání proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal rovněž nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného R. M., přičemž dovolání podal jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný R. M. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkl, že předmětná trestní věc trpí přítomností extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V tomto ohledu připomenul judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu stran možného zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, učiněných soudy prvního a druhého stupně. Dále namítl, že došlo k porušení zásady ústnosti, jelikož babička poškozené, svědkyně J. Š., nebyla v rámci hlavního líčení (ani veřejného zasedání) osobně vyslechnuta a její výpověď byla toliko čtena. Přitom právě této osobě se měla poškozená svěřovat s okolnostmi významnými pro učinění spolehlivých skutkových zjištění. Předmětnou výpověď obviněný dále považuje za nevěrohodnou a vykonstruovanou. V tomto tedy obviněný namítal první extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními. Další extrémní rozpor spatřoval v samotné výpovědi poškozené „X. Y.“ *), přičemž předestřel některé pasáže z její výpovědi, které považuje za nejrozpornější. Zejména se jednalo o okolnosti stran experimentování poškozené v sexuální oblasti, silného vlivu babičky (svědkyně J. Š.), četnost údajných intimních styků mezi obviněným a poškozenou, užití jak výhrůžek, tak i finančních odměn za intimní kontakt, samotného doznání poškozené, že některé věci si při své výpovědi vymyslela atd. S těmito (ve stručnosti nastíněnými) okolnostmi se dle obviněného soudy nedokázaly vypořádat, přičemž takto měly přistoupit buď ke speciálnímu výslechu poškozené, anebo k zadání vypracování revizního znaleckého posudku. Další extrémní rozpor měl být přítomen stran závěrů znaleckého posudku MUDr. Luďka Daneše, z nichž sice jednoznačně vyplynulo, že obviněný netrpí sexuální deviací, avšak přesto byl tento posudek hodnocen v neprospěch obviněného. Rovněž závěr o psychosomatických zdravotních problémech poškozené nemá oporu v jakémkoli znaleckém posouzení a zakládá se na pouhých domněnkách. Obviněný shrnul, že nesouhlasí se zjištěními, že měl chodit do pokoje poškozené za účelem sexuálních aktivit, že měl s poškozenou manipulovat (za účelem vlastního sexuálního ukájení), že by měl využívat své převahy vůči poškozené, resp. že posttraumatická stresová porucha byla u poškozené způsobena jeho jednáním. Za porušení práva na spravedlivý proces obviněný považuje jistou tendenčnost vedení celého trestního řízení, mj. s ohledem na fakt, že se ve spisovém materiálu nacházely i jeho výpovědi z doby před zahájením trestního stíhání. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 10 To 44/2015, zrušil a přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Následně podotkl, že veškerá učiněná skutková zjištění byla v souladu s provedenými důkazy a dovolací argumentaci obviněného tudíž nelze přisvědčit. K výslechu svědkyně J. Š. soud nepřistoupil z objektivních důvodů, které výslechu bránily. Rovněž neshledal žádný rozpor mezi obsahem výpovědi poškozené a dalšími provedenými důkazy. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkami obviněného stran přítomnosti extrémního rozporu mezi závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, a na něj navazujícími skutkovými zjištěními, anebo namítaného rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů o tom, že poškozená od konce roku 2014 trpí psychosomatickými problémy, které jsou odrazem prožitého traumatu a probíhajícího trestního stíhání, neboť i tato skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce, který podal dovolání v neprospěch obviněného R. M., za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), k), l ) tr. ř. Nejprve připomenul dosavadní vývoj předmětné trestní věci a zrekapituloval závěry rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolatel přitom nesouhlasil s hmotněprávními závěry soudu, pokud bylo jednání obviněného posouzeno jako zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Za stěžejní v tomto ohledu označil posouzení, kdy se ještě jedná o „zneužití závislosti“ (znak skutkové podstaty podle §187 tr. zákoníku), a kdy naopak jde o „zneužití bezbrannosti“ (znak skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku). Následně se obsáhleji vyjádřil ke skutkovým zjištěním stran jednání obviněného, jeho pozice, ze které vystupoval vůči poškozené, resp. k diferenciaci mezi skutkovými podstatami trestných činů pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku a trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku. Do soudy užité právní kvalifikace se dle dovolatele nijak nepromítlo zjištění, že se obviněný vůči poškozené inkriminovaných jednání dopouštěl lstivě, uváděl ji v omyl o důvodech svého jednání, zatajoval jí pravý motiv svého počínání a zneužíval přitom nejen své pozice v rodině, ale i prostoduchosti poškozené, dané nejen jejím věkem, ale zejména jejím nižším intelektem, což jí bránilo rozpoznat nepřípustnost jeho požadavků a projevit vlastní vůli. V tomto ohledu dovolatel shrnul, že skutek měl být kvalifikován jako trestný čin znásilnění podle §185 tr. zákoníku, a jelikož výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně zůstal, navzdory odvolání státní zástupkyně, nedotčen, tak tato skutečnost dle dovolatele zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za další pochybení dovolatel označil postup soudu druhého stupně, který stran výroku o trestu přistoupil na aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a užil tedy moderační ustanovení umožňující uložit trest odnětí svobody pod zákonem stanovenou sazbu. Přitom s důvody pro takový postup, kterými soud druhého stupně argumentoval, se dovolatel neztotožnil. Připomenul podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku a namítl, že nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti případu, které by ukazovaly na jeho významnou odlišnost od obdobných případů, a jež by mohly být hodnoceny ve prospěch obviněného. Stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel namítl, že soud druhého stupně ve svém výroku neuvedl, jak bylo rozhodnuto o odvolání státní zástupkyně (podaném v neprospěch obviněného). Byť po faktické stránce lze dovodit, že odvolání státní zástupkyně bylo zamítnuto jako nedůvodné, tak takový výrok v napadeném rozhodnutí absentuje. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání rovněž ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání se R. M. do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzované věci tak jde o případ, kdy námitky dovolatele (nejvyššího státního zástupce) směřují vůči trestu uloženému ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale výrok není úplný.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce.
K dovolání obviněného R. M. Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces, anebo obviněným opakovaně zmiňované přítomnosti tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud pečlivě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní, kdy obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení některých důkazů (zejména svědecké výpovědi poškozené „X. Y.“ *), znaleckých posudků, zjištění stran psychologické manipulace poškozené obviněným, zdravotní problémy poškozené a vznik těžké újmy na zdraví apod.), neprovedení některých důkazů (bezprostřední výslech svědkyně J. Š.) a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Stran svědecké výpovědi J. Š. (babičky poškozené „X. Y.“ *)), učiněné v rámci přípravného řízení, nebylo možné přisvědčit námitkám obviněného, neboť soud prvního stupně postupoval zcela v souladu s §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., jelikož této svědkyni bránily v účasti před soudem dlouhodobé zdravotní potíže. Předmětná výpověď navíc nikterak nekolidovala s dalšími provedenými důkazy, nýbrž s těmito byla v souladu. Rovněž revize znaleckých posudků by byla namístě, pokud by skutková zjištění kolidovala s ostatními důkazy, resp. pokud by se vylučovala navzájem, avšak k takové situaci v předmětné trestní věci nedošlo. Ze závěrů soudu prvního stupně stran znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, který byl vypracován MUDr. Luďkem Danešem, poté lze vyvodit, že u obviněného sice byla vyloučena přítomnost duševní choroby či poruchy, avšak tento posudek soudu poskytl informace stran sexuálních preferencí obviněného. Takto podaná zjištění byla následně opět pouze hodnocena ve vztahu k dalším, ve věci provedeným důkazům. Nadto lze připomenout, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily (stran hodnocení důkazů a skutkových zjištění, přičemž užitou právní kvalifikací se Nejvyšší soud podrobněji zabývá na jiném místě tohoto rozhodnutí).
I přes výše uvedené Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti, s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces, zároveň respektuje názor, podle nějž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Byť obviněný namítal přítomnost extrémního rozporu hned v několika bodech, tak Nejvyšší soud ve věci žádný takový rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
Stran výše předestřeného lze rovněž konstatovat, že dovolací námitky obviněného postrádají právně relevantní argumentaci, která by byla podřaditelná pod zvolený dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. A to i přes respektování možností (a povinností) zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, učiněných soudy prvního a druhého stupně, pokud je takový zásah namístě.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání R. M. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b.
Nyní k dovolání nejvyššího státního zástupce.
Stran právní kvalifikace jednání obviněného [vyjma přečinu ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku] nejvyšší státní zástupce namítal, že v předmětném jednání nebylo namístě spatřovat „zneužití závislosti“, jakožto potenciální znak skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku, nýbrž „zneužití bezbrannosti“, coby jeden z možných znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku.
Za „bezbrannost“ ve smyslu ustanovení §185 tr. zákoníku se obvykle považuje takový stav oběti, ve kterém není schopna projevit svoji vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, resp. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Judikaturní praxe postupně dovodila, že bezbranným stavem je možné rozumět stav bezvědomí, mdloby, silné obluzení alkoholem anebo jinými návykovými látkami, umělý (či hluboký) spánek, hypnotický stav, stav způsobený chorobou apod., přičemž tento výčet v žádném případě není taxativní. Jedná se tedy zpravidla o stav, v němž si oběť vůbec neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s pachatelem.
Krom toho poté nelze opomenout stavy tzv. psychické bezbrannosti, kdy oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, případně oběť není způsobilá domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání. Oběť v takovém případě sice vnímá okolní svět, avšak její duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni, aby si ve své mysli dokázala nastalou situaci dostatečně přiléhavě vyhodnotit. Právě ve smyslu nastíněné psychické bezbrannosti nejvyšší státní zástupce předestřel svoji dovolací argumentaci, kdy poukazoval na věk poškozené, její snížený intelekt, lstivé jednání obviněného, který zatajoval skutečné motivy svého jednání apod.
V tomto ohledu však dovolatel dle Nejvyššího soudu napadá učiněná skutková zjištění, neboť konkrétní projevy jednání obviněného, stejně jako věk a intelekt poškozené, byly předmětem dokazování, soudy tyto skutečnosti ve svých rozhodnutích pečlivě a obsáhle hodnotily v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, vypořádaly se s otázkou vyspělosti poškozené, vzájemných vztahů v rodině, a na konkrétním případě rozvedly, že poškozená byla schopna odmítavě reagovat na některé sexuální návrhy obviněného. Bezbrannost, jak byla výše popsána, přitom nelze nazírat tam, kde byla poškozená schopna dát dostatečně zřetelně najevo svůj nesouhlas.
V tomto bodě lze tedy uzavřít, že právní kvalifikace jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byla s ohledem na zjištěný skutkový stav zcela přiléhavá.
Oproti tomu námitkám nejvyššího státního zástupce, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, resp. že pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku nebyly splněny podmínky, již Nejvyšší soud přisvědčil.
Za jednání, které bylo soudem prvního stupně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a přečin ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, přičemž trestní zákoník pro výše uvedené jednání stanoví trestní sazbu odnětí svobody v rozmezí pět až dvanáct let (§187 odst. 3 tr. zákoníku). Z podnětu podaných odvolání následně soud druhého stupně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a při nezměněné právní kvalifikaci, avšak s přihlédnutím k ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku soud druhého stupně odůvodnil především okolnostmi stran (jednorázově nastalé) situace v rodině, nestandardního chování poškozené a zejména pak mizivou mírou možnosti recidivy.
Nejvyšší soud k výše uvedenému připomíná, že podle §58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
Ustanovení §58 tr. zákoníku tedy soudu umožňuje v odůvodněných případech, a za splnění zákonem vymezených podmínek, rozhodnout o zmírnění trestní sankce, avšak soudu takový postup nenařizuje. Pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení, resp. použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek (mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele, nepřiměřená přísnost užití v zákoně uvedené, tedy nesnížené sazby trestu odnětí svobody a možnost nápravy pachatele při uložení trestu kratšího trvání).
Nemůže se tedy jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, jelikož jen za splnění takových předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Mimořádnost snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku poté musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012).
V předmětné trestní věci nelze opomenout, že obviněný zneužíval závislosti poškozené, její důvěřivosti resp. svým způsobem i jejího nižšího intelektu a trestné činnosti se dopouštěl po delší dobu. Za mimořádnou okolnost případu poté nelze považovat ani nízkou pravděpodobnost recidivního jednání, když (jak ostatně podotkl nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání) poškozená již dovršila patnáctý rok věku a konkrétně naplnění skutkové podstaty ve smyslu ustanovení §187 tr. zákoníku ani nepřipadá v úvahu . Nejvyšší soud dále (opětovně) připomíná, že samotnou skutečnost, že obviněný před spácháním trestného činu vedl řádný život, lze sice vyhodnotit jako polehčující okolnost, avšak nelze ji přeceňovat do té míry, že by mohla významně opodstatnit aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť na bezúhonný způsob života občanů České republiky lze nahlížet spíše jako na běžný standard, nikoli okolnost neobvyklou či dokonce výjimečnou.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud (za současného skutkového stavu) nemůže přisvědčit soudu druhého stupně, že by v předmětné trestní věci byly na straně obviněného, resp. v projednávaném případu, přítomny takové okolnosti, jež by zavdaly aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud rovněž shledal, že nejvyšší státní zástupce důvodně uplatnil dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť v napadeném rozhodnutí absentuje výrok stran rozhodnutí o odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Byť soud druhého stupně uvedl, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje z podnětu podaných odvolání, tak přihlédne-li Nejvyšší soud ke skutečnosti, že státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného do výroku o vině (mj. stran dle jejího názoru chybné aplikace hmotněprávních norem), avšak soud druhého stupně při nezměněné právní kvalifikaci odsoudil obviněného k mírnějšímu trestu, než mu byl uložen rozhodnutím soudu prvního stupně, tak z odvolání státní zástupkyně při tomto rozhodnutí zjevně nevycházel. Samotná argumentace předestřená v odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyjadřující de facto zamítnutí odvolání státní zástupkyně, není s to zhojit absentující výrok jako takový.
Je nezbytné, aby Vrchní soud v Praze trestní věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude zabývat splněním podmínek pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 10 To 44/2015, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněného před soudem druhého stupně, přičemž v tomto novém řízení je Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu a v příslušném výkonu trestu na obviněném nelze pokračovat. Nejvyšší soud shledal, že na straně obviněného R. M. není dán žádný z důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl, že se obviněný do vazby nebere.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 10. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.