ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1304.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1304/2016 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání podaném T. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 4 To 378/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 110/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 1 T 110/2015, byl T. P. jednak podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěn obžaloby pro skutek, podrobně popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku (pod bodem 1.), kterým měl spáchat přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl shledán trestným činem. Dále byli T. P. a L. P., s. r. o., se sídlem B., P., shodně uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (pod bodem 2. výroku o vině), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl T. P. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. L. P., s. r. o., byla podle §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. odsouzena k trestu zákazu činnosti, a to veškeré podnikatelské činnosti, na dobu deseti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 3 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali T. P. a L. P., s. r. o., odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 4 To 378/2015, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal T. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný T. P. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jej směřoval do odsuzující části popsané pod bodem 2. výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně. Předně namítl, že závěr o naplnění znaku skutkové podstaty podle §209 tr. zákoníku spočívající v „uvedení v omyl“ nikterak nekoresponduje s předmětnou skutkovou větou. V tomto případě se mohlo jednat toliko o „zamlčení podstatných skutečností“, avšak ani k tomuto nedošlo. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že L. P., s. r. o., sice měla splatné závazky, avšak zároveň měla v rozhodné době splatné pohledávky a rozjednány další zakázky, na základě kterých by byly získány finanční prostředky. Soudům tedy vytkl, že hospodářskou situaci společnosti neřešily dostatečně komplexně. Dokazování bylo dle obviněného zaměřeno na otázku, zda by zástupci společnosti BRNOCLIMA, spol. s r. o., vstoupili do předmětného smluvního vztahu, pokud by věděli, že L. P., s. r. o., má splatné závazky, avšak již nebyla řešena otázka, zda by do něj vstoupili i přes povědomí o těchto závazcích, avšak za současné znalosti, že L. P., s. r. o., má i splatné pohledávky a rozjednané zakázky. Závěry soudů v tomto ohledu označil za přinejmenším předčasné. Nelze tedy dospět ani k závěru, že by obviněný uvedl poškozenou v omyl tím, že ji neseznámil s podstatnými skutečnostmi, když za podstatné skutečnosti je nutné považovat nejen závazky, ale i pohledávky, majetek a další (i budoucí) hospodářskou činnost, ze které by mohl být generován zisk. Stran výše uvedeného obviněný předestřel otázku, zda hospodářská situace dlužníka je či není podstatnou skutečností, kterou by měl podnikatelský subjekt sdělit druhé smluvní straně. Dále poukázal na absenci subjektivní stránky skutkové podstaty, kdy jeho vyjednávání o zakázce nebylo vedeno s podvodným úmyslem, neboť pokud by tomu tak bylo, a věděl by, že cenu díla nezaplatí, tak by neměl žádný zájem na dojednání výhodné ceny díla. Přitom skutečnost, že vyjednal nejlepší cenu díla, vyplývá ze svědecké výpovědi P. N., nicméně soudy obou stupňů tuto nebraly v potaz. Soudům rovněž vytkl, že vycházely z překonané judikatury Nejvyššího soudu, aniž by braly v potaz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015, stran možného (budoucího) vytvoření zisku, ze kterého by obchodní společnost mohla plnit své závazky. V tomto bodě obviněný shrnul, že právní závěr o naplnění nepřímého úmyslu není možné bez dalšího posuzovat pouze na podkladě skutečností, že L. P., s. r. o., měla splatné závazky. Obviněný dále namítl, že posouzení hospodářské situace L. P., s. r. o., je toliko otázkou odbornou, kterou soudy nejsou schopny samy vyhodnotit. Nadto poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 649/2015, a namítl, že svědci neměli být dotazováni v tom směru, jestli by předmětnou smlouvu uzavřeli, pokud by věděli o dluzích L. P., s. r. o. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek zrušil, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci, dovolací námitky obviněného a podstatu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně podotkl, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečné míře, aby mohl ve věci rozhodnout bez důvodných pochybností. Nepřesnost ve skutkové větě stran znaku uvedení v omyl poté dle státního zástupce nemá žádný vliv na rozhodnutí soudu o vině, na právní kvalifikaci ani na výši trestu. Z provedeného dokazování rovněž vyplývá, že L. P., s. r. o., měla v době uzavírání předmětné smlouvy o dílo se společností BRNOCLIMA, spol. s r. o., závazky po lhůtě splatnosti ve výši přibližně 1.185.000 Kč, o kterých obviněný T. P., jako jediný jednatel L. P., s. r. o., musel vědět, přičemž znal hospodaření společnosti, stav finančních prostředků a věděl o pohledávkách i závazcích. Podle státního zástupce bylo provedeno dostatečné dokazování, aby mohl být učiněn závěr, že předpokládané budoucí příjmy L. P., s. r. o., ze kterých by případně společnost mohla hradit své závazky, byly nejisté a obviněný s nimi nemohl s jistotou počítat. Naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozené BRNOCLIMA, spol. s r. o. K obviněným namítané judikatuře Nejvyššího soudu státní zástupce podotkl, že z této nikterak nevyplývá, že by měl soud zákaz provádět dokazování, zda si podstatné skutečnosti mohla druhá strana zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala. Dle Nejvyššího soudu zůstává rozhodné zamlčení podstatných skutečností pachatelem. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (existence splatných pohledávek, vyhodnocení rozjednaných zakázek, které se měly realizovat, komplexní hodnocení hospodářské situace L. P., s. r. o.) a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Zejména soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně de facto ztotožnil) přitom ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedl, které z nich považuje za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházel. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané věci nebyl ani shledán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jež by zavdal k zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, resp. navazujících právních závěrů, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně.
Obviněnému lze přisvědčit, že za podstatné skutečnosti mohou být považovány nejen závazky, ale i pohledávky, majetek a další hospodářská činnost, ze které by mohl být generován zisk. Přesto bylo poměrně rozsáhlým dokazováním v rámci řízení zjištěno, v jakém stavu se po hospodářské stránce L. P., s. r. o., v rozhodné době nacházela, tedy (mj.) že měla v době uzavírání smlouvy se společností BRNOCLIMA, spol. s r. o., závazky po lhůtě splatnosti v přibližné výši 1.185.000 Kč, o kterých obviněný zajisté ze své pozice jediného jednatele a společníka věděl, když tyto byly soudně vymáhány. Soud prvního stupně sice v rámci dokazování zjišťoval, jak by se poškozená společnost stavěla k (potenciálním) informacím stran závazků společnosti L. P., s. r. o., přesto, jak vyplývá z jednoho z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 649/2015), v případě skutkové podstaty trestného činu podvodu zůstává důležité zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly jisté skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým jednala. Zároveň však z citovaného rozhodnutí nevyplývá právní názor, že by soud takové okolnosti v rámci dokazování nemohl zjišťovat.
Nejvyšší soud zároveň nikterak nepřehlížel své dřívější rozhodnutí (usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015), na které obviněný ve svém dovolání upozorňoval. V tomto rozhodnutí bylo mj. předestřeno, že při posuzování viny za trestný čin podvodu, kterého se pachatel dopustil v postavení statutárního orgánu právnické osoby, je třeba zvážit i reálné možnosti pozitivní změny stavu jejího hospodaření v určitém časovém výhledu, přičemž samotné zjištění, že právnická osoba (obchodní společnost) nedisponovala takovými prostředky, které by jí v okamžiku sjednání závazku umožňovaly naplnit jeho hospodářský účel, ještě samo o sobě neznamená, že v případě dalšího provozování podnikání by nemohla vytvořit zisk, ze kterého by splnila předmětný závazek. Přesto lze uvést, že soud prvního stupně se náležitě zabýval veškerými závazky i pohledávkami L. P., s. r. o., přičemž s ohledem na provedené dokazování a zjištěný skutkový stav v projednávané trestní věci nebylo možné přisvědčit námitkám obviněného, stran možného (budoucího) vytvoření zisku, ze kterého by obchodní společnost mohla splnit své závazky, neboť takové námitky směřovaly k nejistým budoucím událostem, se kterými nebylo možné najisto počítat, tedy především s tím, že také skutečně nastanou.
Stran naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu §209 tr. zákoníku poté Nejvyšší soud uvádí následující.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu.
Objektivní stránka trestného činu podvodu ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku je charakterizována především podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede v omyl nebo využije omylu poškozeného či jiné osoby, anebo jim zamlčí podstatné skutečnosti. K naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu je nutná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí, a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Z hlediska naplnění znaků citovaného trestného činu je přitom relevantní jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty (např. peněz) z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného. Jen takové jednání totiž může být v příčinné souvislosti s následkem, který má podobu úbytku majetku na straně poškozeného. Jednání, které spadá do stadia poté, co se zmíněný transfer uskutečnil, již tuto povahu nemá a nemůže být proto považováno za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků citovaného trestného činu. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím, ale i konkludentním jednáním, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Podstatné skutečnosti poté zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
O existenci nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku přitom v projednávané věci svědčil již samotný fakt, že obviněný věděl o nepříznivých hospodářských výsledcích společnosti a pro případ, že nebude schopen dostát svým závazkům, byl s takovou situací smířen. Pro posouzení subjektivní stránky předmětného trestného činu bylo významné též zjištění, že obviněný spoléhal na nejistou budoucí událost, s níž nemohl počítat, že skutečně nastane (obviněným namítaný potenciální zisk, který by mohl být v budoucnu generován). Pokud jde dále o skutečnost, zda byla poškozená společnost „uvedena v omyl“ anebo jí byly „zamlčeny podstatné skutečnosti“, tak v tomto ohledu případný rozpor mezi skutkovou větou rozhodnutí soudu prvního stupně a odůvodněním předmětného rozhodnutí nemá jakýkoli význam pro právní kvalifikaci jednání obviněného, druh a výši trestu apod. Námitkám obviněného stran absence subjektivní stránky předmětné skutkové podstaty Nejvyšší soud tedy nemohl přisvědčit, přičemž použitou právní kvalifikaci podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku shledal jako přiléhavou.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 10. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu