ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1310.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1310/2016 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný D. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 7 To 32/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 52/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného D. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 4 T 52/2015, byl obviněný D. Š. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem 3) výroku o vině zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 1) a 4) výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, jichž se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1) „dne 11.2.2015 si nejprve kolem 15:00 hodin vzal z trezoru v místě bydliště svého otce V. Š. v domě v ul. O. v R. palnou zbraň CZ 758, ráže 9 mm Luger, jejímž majitelem a oprávněným držitelem je jeho otec V. Š., a to bez jeho souhlasu a aniž by byl držitelem zbrojního průkazu s příslušnou skupinou oprávnění a měl vydané povolení k jejímu nošení dle zákona o zbraních č. 119/2002 Sb., následně se svým vozem vydal k pobočce České pošty K., okres R., která je pracovištěm jeho bývalé manželky, poškozené V. Š., a to přes výslovný zákaz se zdržovat v místě bydliště jeho manželky na adrese P., okres R., a přes výslovný zákaz kontaktovat svoji manželku V. Š., vydaný usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19.12.2014 pod. čj. 0Nc 606/2004-14, kolem pobočky pošty opakovaně svým vozem projížděl, načež se rozhodl, že na ni počká u jejich domu v obci P., nejprve však na ni v době od 17:30 hod. do 18:00 hod. čekal u obecní studánky v P. a když poškozená projížděla kolem, následoval ji až do místa jejího bydliště v P., okres R., poté, co se poškozená V. Š. ve dvoře u domu ve svém osobním automobilu značky Škoda Fabia na sedadle řidiče uzamkla a chtěla mobilním telefonem přivolat policii, obžalovaný vstoupil na dvůr a přes okno dveří řidiče na ni namířil výše uvedenou střelnou zbraň, ze které v těsné blízkosti okna dveří vystřelil na horní polovinu těla poškozené tzv. brokovým nábojem, důsledkem čehož došlo k rozbití okna dveří a poranění levé ruky poškozené Š., která utrpěla poranění levé dlaně a předloktí s otokem, důsledkem čehož byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu opakovaných hospitalizací a opakovaných operačních zákroků, a dále pro déle trvající dobu cílené rehabilitace, nejméně však do 29.5.2015, poté, co se snažila z vozidla utéct dveřmi u spolujezdce, ji chytil a pistoli přiložil k hlavě a nesrozumitelně na ni křičel, poškozené Š. se přitom podařilo ve své tašce nahmatat pepřový sprej, který mu nastříkala do obličeje, vysmekla se a utekla k sousedce“,
2) „v přesně neurčené době nejméně od roku 2012 do dne 14.12.2014 především na adrese trvalého bydliště v obci P., okres R., se opakovaně dopouštěl vůči své manželce, poškozené V. Š., zejména psychického násilí, docházelo u něj k výbuchům hněvu, křičel na ni pro maličkosti (něco se mu nedařilo, byl například špatně utřený prach, špatně položený televizní ovladač atd.), v posledních týdnech ji podezíral z nevěry, neustále ji osobně i telefonicky kontroloval, a to i v zaměstnání na poště v obci K., kontroloval jí obsah mobilního telefonu, její poštu, společně s dcerou X *) , ji lživě obviňoval, že si vyvěsila inzerát s fotografiemi na internetové seznamce, dále poškozenou opakovaně fyzicky napadl, nejčastěji údery pěstí po těle, fackami, tahal ji za vlasy, též ji zastrašoval, že jí "odpráskne'" přičemž jeho útoky se v posledních týdnech stupňovaly, konkrétně koncem září 2014 po příchodu poškozené domů obžalovaný běhal po bytě a pořád křičel, že je doma nepořádek, skočil na poškozenou a hodil s ní na sedačku, zalehl ji a chtěl ji udeřit do obličeje, dále poté, co poškozená začala mluvit o rozvodu, na konci listopadu 2014 po dobu cca jednoho týdne ji nejprve přemlouval, aby s ním zůstala, pak ji zastrašoval sebepoškozením, urážel ji, že je děvka, vzal si volno v práci a vyhrožoval jí i 24 hodin denně, v noci ji budil vždy třeba po dvou hodinách, jezdil za ní do práce, dne 4.12.2014, když byla v opravně s osobním vozidlem v obci K., telefonoval jí tam obžalovaný cca dvě minuty, až se jí telefon vybil a následně ji na silni z K. do P. předjel druhým vozidlem a zablokoval jí cestu, vyskočil z auta a snažil se jí vytáhnout ven, nadával a křičel, co si dovoluje, kde je takhle v noci, že se nestará o děti, dne 7.12.2014 poté, co po slovní rozepři v obývacím pokoji poškozená odešla do koupelny, začal jí opět nadávat, lomcovat s ní tak, že se musela držet, aby se nepraštila hlavou o umyvadlo, pak řekl ať táhne “,
3) „dne 14. 12. 2014 v době od 19:00 hod. do 19:50 hod. v místě společného bydliště na adrese P., okres R., po předchozí hádce svou manželku, poškozenou V. Š., povalil v ložnici na postel, přitom ji jednou rukou držel obě ruce a druhou ruku jí zasunul pod tepláky do rozkroku, kde jí proti její vůli prsty vniknul do pochvy, přičemž se poškozená bránila tím, že manžela odtlačovala, křičela, ať ji nechá být, následně ve chvíli, kdy z chodby před pokojem zakřičela na otce jejich mladší dcera nezl. Y *) , aby mámu nechal, se zvedl a odešel na chodbu a za ním i poškozená, která dceru uklidňovala, pak se vrátila do ložnice, kam za ní opět obžalovaný přišel a opět ji povalil na postel, zalehl ji, jednu ruku jí dal přes pusu a druhou opět strkal pod tepláky a proti její vůli zasunul do pochvy, když viděla, že se neubrání, tak ho kousala do palce na levé ruce, dokud ji nepustil a neodešel z pokoje“,
4) „přes výslovný zákaz zdržovat se na adrese P., okres R., a přes výslovný zákaz setkávat se a kontaktovat svoji manželku V. Š., bytem P., vydaný usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19.12.1978, pod čj. 0Nc 606/2014-14, dne 31.12.2014 kolem 07:00 hod. přijel se svým vozidlem Škoda Fabia, k místu pracoviště poškozené V. Š. na pobočce České pošty K., okres R., kde ji oslovil s tím, že si musí promluvit, a když V. Š. chtěla volat ze svého mobilního telefonu, obžalovaný odjel, dne 21.1.2015 kolem 12:30 hod. obžalovaný přistoupl v obchodním domě Tesco v R. v oddělení kosmetiky k poškozené V. Š., kde ji přemlouval, aby se k němu vrátila, objímal ji a brečel, a když na toto nereagovala, tak ji začal vyhrožovat s tím, že jí udělá ze života peklo, že ji zničí, následně na ni čekal ještě u jejího vozu na parkovišti před obchodním domem, kde ji opět přemlouval a vyhrožoval, dne 30.1.2015 se poškozenou snažil kontaktovat v místě jejího pracoviště na pobočce České pošty K., okres R., kde před otvírací dobou usilovně tloukl na dveře, když poškozená neotevřela, odjel, dne 11.2.2015 se svým vozem opakovaně projížděl kolem pracoviště poškozené - pobočky České pošty K., okres R., mj. kolem 13:30 hod. zde bouchal na okno, hlasitě křičel a poškozené vyhrožoval“.
Za to byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným:
1) V. Š., bytem P., okres R., náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích ve výši 288.809 Kč,
2) J. P., bytem P., okres R., náhradu škody ve výši 36.363 Kč,
3) Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, náhradu škody ve výši 14.725,83 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. Š. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 4 T 52/2015, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 7 To 32/2016 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 7 To 32/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 746–750), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný má za to, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky trestných činů jemu kladených za vinu, především objektivní a subjektivní stránka těchto trestných činů. Odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho námitkami vznesenými v rámci odvolání, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Dále namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Vůči poškozené v žádném případě nezamýšlel použít zbraň v celé její ničivé síle, neměl v úmyslu jí způsobit jakékoliv zranění, chtěl ji jenom vystrašit, nikoliv ji fyzicky ublížit. Měl jediný náboj v komoře zbraně, o němž byl přesvědčen, že je nábojem plynovým. K výstřelu došlo zcela náhodně a nedbalostně. Tuto jeho výpověď odvolací soud považoval za zcela nevěrohodnou a protichůdnou, s čím zcela nesouhlasí. Výpověď poškozené naopak považoval za pravdivou a nikterak nevzal v potaz, že se jedná o zcela subjektivní výpověď a nebyl proveden jakýkoliv relevantní důkaz, který by podpořil tvrzení poškozené. Odvolací soud rovněž bez řádného odůvodnění nepřihlédl k výpovědi X *) a neuvěřil svědkyni D. L. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou nepodložené a nemají oporu v provedeném dokazování, mnohé důkazy byly vyhodnoceny nesprávně a nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, kdy v tomto směru poukázal na ustálenou judikaturu. Za situace, kdy proti sobě v dané věci stály de facto dvě skutkově možné verze, a vzhledem k výše uvedenému, měl být zproštěn obžaloby.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 7 To 32/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 4 T 52/2015, zrušil, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Praze znovu projednat a nově rozhodnout, popř. aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí z důvodů uvedeného v §226 písm. a) tr. ř.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 1. 9. 2016, sp. zn. 1 NZO 901/2016.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný v dovolání opět uvedl argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, přičemž je zcela zřejmé, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ale i dalších trestných činů jemu kladených za vinu. Při vedení útoku střelnou zbraní z bezprostřední blízkosti směrem na hlavu poškozené, která jen díky tomu, že mezi svou hlavou a zbraň vložila ruku, zabránila zřejmě ještě citelnějšímu následku na zdraví, musel být obviněný minimálně srozuměn s tím, že může poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví, k čemuž také reálně došlo. Státní zástupkyně považuje dovolání obviněného za nedůvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
Na základě výše uvedeného proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 7 To 32/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckou výpověď poškozené V. Š., a dále svědeckou výpověď X *) a D. L., a jeho vlastní výpověď) stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že vůči poškozené nezamýšlel použít zbraň v celé její ničivé síle, chtěl jí jenom vystrašit, nikoliv jí fyzicky ublížit. V komoře zbraně byl jediný náboj, o němž byl přesvědčen, že je nábojem plynovým a k výstřelu došlo zcela náhodně a nedbalostně).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutků vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nejsou žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Za relevantní tedy nelze shledat ani námitku obviněného D. Š., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněný sice vznesl námitky, že nebyly naplněny všechny znaky trestných činů jemu kladených za vinu, kdy konkrétně poukázal na objektivní a subjektivní stránku těchto trestných činů, kteréžto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitky obviněným vznesené byly uplatněny neregulérním způsobem, neboť byly uplatněny pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného D. Š. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.