ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1330.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1330/2016 -41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání podaném M. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 4 To 166/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 203/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 2 T 203/2015, byl M. M. uznán vinným trestným činem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a trestným činem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří roků.
V předmětné věci podal M. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 4 To 166/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. M. uznal vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu ve výměře tří let.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal M. M. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný M. M. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvodnost tohoto dovolacího důvodu spatřoval v tom, že jeho jednání mělo být chybně kvalifikováno jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Předestřel situaci na místě, kde byl vytvořen policejní zátaras a kde měl být spáchán výše citovaný zločin, a podotkl, že pprap. J. V. stál v rozhodný okamžik za křovím a nijak nevykonával svoji pravomoc. Z popisu skutku přitom dle obviněného nevyplývá, jakou pravomoc měl konkrétně zmíněný policista vykonávat, kde přesně se měl nacházet, zda jej obviněný viděl atd. Nebylo tedy možné dovodit subjektivní stránku předmětné skutkové podstaty. Potenciální zásah Nejvyššího soudu do učiněných skutkových zjištění obviněný odůvodnil tak, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudu prvního stupně vytkl, že se neúčastnil prověrky na místě činu a videozáznam z této prověrky ani nepřehrál v rámci hlavního líčení, tudíž nemohl dostatečně vyhodnotit předmětnou situaci, kdy měl obviněný vozidlem najíždět na zasahujícího policistu. Pokud v tomto ohledu soud učinil skutková zjištění na základě svědeckých výpovědí a protokolu o prověrce na místě činu, tak taková zjištění jsou neúplná a nemají dostatečnou výpovědní hodnotu. Obviněný dále namítl, že pokud žádal o přehrání videozáznamu, tak tento požadavek neměl být vyřešen pouhým čtením protokolu. Soudu nadto vytkl, že nebyli vyslechnuti obhajobou navrhovaní svědci R. H. a K. F., kteří se nacházeli ve vozidle spolu s obviněným v době, kdy tento ujížděl před policisty. Tito svědci by se přitom mohli vyjádřit k výhledovým možnostem obviněného z vozidla. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného, stejně jako podstatu dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně podotkl, že tyto námitky neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť obviněný sice formálně namítal absentující znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, avšak rozporoval pouze chybně vyhodnocený proces dokazování. Námitkám obviněného, že zasahující policista (pprap. J. V.) nevykonával svých oprávnění, nelze přisvědčit, neboť ten jednal ve smyslu ustanovení §55 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Tvrzení, že zasahujícího policistu neviděl, poté nebylo možné považovat za hmotněprávně relevantní námitku. Napadené rozhodnutí dle státního zástupce netrpí ani vadami spočívajícími v porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že důkaz stran prověrky na místě činu byl řádně proveden, když soud předložil stranám ve smyslu §213 tr. ř. dokumentaci provedené prověrky (č. l. 29) a obviněný přehrání příslušného záznamu ani nepožadoval. Pokud obviněný dále namítl, že k přečtení protokolu nedal souhlas, tak státní zástupce upozornil, že se jednalo o listinný důkaz ve smyslu §213 tr. ř., k jehož provedení není souhlas obviněného nutný. Krom toho, prověrce na místě činu byl přítomen obviněný i jeho obhájkyně a tito v průběhu úkonu žádné připomínky neuplatnili. Jako nekorektní státní zástupce hodnotil námitky stran neprovedení výslechu obhajobou navrhovaných svědků. Tento důkazní návrh sice obhajoba vznesla při hlavním líčení dne 27. 1. 2016, avšak při dalším hlavním líčení (dne 28. 1. 2016) došlo ke změně procesního stanoviska a obviněný (po poradě se svou obhájkyní) udělil souhlas se čtením úředních záznamů o podání vysvětlení těchto svědků. Ani v tomto ohledu tedy nelze namítat porušení práva na spravedlivý proces. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhl, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž vyjádřil souhlas i s postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
V replice na toto vyjádření státního zástupce obviněný uvedl, že trvá na podaném dovolání a důvodech v něm uvedených, přičemž nesouhlasil s vyjádřením státního zástupce, že by napadal pouze učiněná skutková zjištění. Rovněž trval na tom, že ve věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Pokud v řízení před soudem prvního stupně souhlasil se čtením protokolů o podaných vysvětleních, tak nemohl vědět, jakým způsobem je budou soudy hodnotit. Dále podotkl, že dle jeho názoru přečtení protokolu o prověrce na místě činu není listinným důkazem podle §213 tr. ř., nýbrž důkazem ve smyslu §211 odst. 6 tr. ř., k jehož provedení je nezbytný souhlas obviněného. Pokud přitom soud druhého stupně nevyhověl důkazním návrhům, založil tím přítomnost opomenutých důkazů.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud pečlivě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom téměř výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména přesnou pozici zasahujícího policisty pprap. J. V.) a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Zejména soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně v tomto ohledu de facto ztotožnil) přitom ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedl, které z nich považuje za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházel. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané věci nebyl ani shledán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jež by zavdal k zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, resp. navazujících právních závěrů, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně.
Za argumenty uplatněné právně relevantně by bylo možné do jisté míry považovat ty, kterými obviněný namítal absenci subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, případně též otázku, zda pprap. J. V. vykonával pravomoc úřední osoby, resp. požíval související ochrany. Přesto i v tomto ohledu obviněný vycházel z vlastní verze skutkového stavu věci, která však byla vyvrácena provedeným dokazováním. Jak ostatně podotkl státní zástupce ve svém vyjádření, není pochyb, že pprap. J. V. vykonával pravomoc úřední osoby, a to mj. s odkazem na ustanovení §55 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (použití prostředku k násilnému zastavení vozidla nebo zabránění jeho odjezdu). Ze skutkové věty napadeného rozhodnutí zcela jednoznačně vyplývá, jaké jednání bylo obviněnému kladeno za vinu, neboť obviněný na policisty vytvořený zátaras „ nereagoval a členy této hlídky ohrozil při projíždění, rozjel se směrem na pprap. J. V., v důsledku čehož byl jmenovaný nucen před vozidlem obžalovaného uskočit… “. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že motorové vozidlo je předmětem, kterým je možno učinit útok vůči lidskému tělu důraznějším, takže ho lze považovat za zbraň ve faktickém i právním smyslu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 951/2011).
Pokud dále obviněný namítal existenci tzv. opomenutých důkazů, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Obviněný sice vznesl návrh na výslech svědků R. H. a K. F. (č. l. 205), avšak jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 1. 2016 (č. l. 212), obviněný dále netrval na osobním slyšení výše jmenovaných svědků a vyslovil souhlas se čtením úředních záznamů o podání vysvětlení.
Mezi námitku vybočující z uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. patří rovněž námitka nepřehrání videozáznamu z prověrky na místě činu. Byť Nejvyšší soud (ve světle aktuální judikatury) připouští, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru, tak zároveň považuje za nezbytné zdůraznit, že by se muselo jednat o procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení. O takový případ se však dle Nejvyššího soudu v projednávané věci rozhodně nejedná, neboť soud měl v daném případě k dispozici svědecké výpovědi a protokol o prověrce místa, ze kterých mohl vycházet. Podstatné je tedy zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného, a zda by navrhované přehrání videozáznamu mohlo zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu. Pro úplnost lze doplnit, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by obviněný požadoval přehrání videozáznamu v okamžiku, kdy byly soudem konstatovány listinné důkazy.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 10. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu