ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1384.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1384/2016 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání podaném L. P. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 12 To 209/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 44/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 3 T 44/2016, byl L. P. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
V předmětné věci podal L. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 12 To 209/2016, tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal L. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný L. P. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že zjištěný skutek neměl být právně kvalifikován jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Soudům vytkl, že provedené důkazy (svědecké výpovědi a listinné důkazy) nebyly hodnoceny ve vzájemných souvislostech a zejména pak, že soudy aplikovaly normy trestního práva, aniž by braly v potaz variantu, že ze strany obviněného se mohlo jednat toliko o použití „silných slov“. Uvedl, že se vyhrožování vůči své manželce nedopustil a pokud svědci ve svých výpovědích tvrdili opak, tak soudy dostatečně neuvážily veškeré související okolnosti. Zejména tedy předestřel, že ze strany manželky byl slovně napadán a situaci vyprovokovala ona, přičemž v jejím jednání je patrný záměr se s ním snadněji rozvést. Nadto upozornil na některé nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích a naznačil, že zejména jeho nezletilé děti vypovídaly pod vlivem matky a tety. K osobě svědka D. Š. měly dle obviněného soudy zaujmout poněkud obezřetnější postoj, neboť v rámci přípravného řízení uváděl, že si nic nepamatuje, avšak v řízení před soudem svoji výpověď pozměnil a vypovídal v neprospěch obviněného. Soudy krom toho nepřihlédly k podaným vysvětlením od sousedů, kteří nepotvrdili verzi manželky obviněného stran charakteru jejich vzájemného soužití. Dle obviněného rovněž neexistuje objektivní podklad pro závěry, že měl v ruce opravdu držet kuchyňský nůž, když ve výpovědi manželky jsou patrné rozpory a orgány činné v trestním řízení nezajistily veškeré v úvahu přicházející důkazy, které by přispěly k řádnému objasnění věci. V řízení před soudem prvního stupně tedy nebylo najisto prokázáno, že by po stránce objektivní i subjektivní došlo k naplnění předmětné skutkové podstaty. V tomto ohledu namítl, že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby nepostačovalo projednání věci v rámci přestupkového řízení. Pokud dále soudy odkazovaly na dřívější odsouzení obviněného, jednalo se o majetkovou trestnou činnost, nikoli trestnou činnost násilného charakteru. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek zrušil a trestní stíhání obviněného zastavil, alternativně jej zprostil obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 12. 10. 2016 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom téměř výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí manželky M. P. a D. Š.) a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Soudy tedy mohly uzavřít, že obhajoba obviněného je do jisté míry účelová, a zejména pak v rozporu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Pokud v tomto ohledu obviněný namítal, že z kuchyňského nože nebyly sejmuty daktyloskopické stopy, tak soud prvního stupně ve svém rozhodnutí řádně a logicky odůvodnil, proč k takovému postupu nebylo přistoupeno (viz str. 5 rozhodnutí soudu prvního stupně). Z hlediska práva na spravedlivý proces je tedy klíčový zejména požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
K námitkám obviněného stran absence jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku lze předně připomenout, že soudy vzaly za prokázaný skutkový děj spočívající v tom, že ( stručněji ) obviněný ve svém bydlišti nejprve rukou napadl svou manželku M. P., dále poškodil dveře mezi kuchyní a dětským pokojem, z kuchyňské linky vzal do ruky kuchyňský nůž, zvedl jej a se slovy „svině, já tě zabiju“ chtěl svou manželku napadnout, v čemž mu zabránil přítomný D. Š. a M. P. se proto podařilo z místnosti utéct.
Objektem přečinu nebezpečného vyhrožování je přitom zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Objektivní stránka tohoto přečinu spočívá v jednání, kterým je vyhrožování, přičemž obsah výhrůžky je konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Nebezpečné vyhrožování ve smyslu ustanovení §353 tr. zákoníku dále musí být způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví či obavu z jiné těžké újmy, případně důvodnou obavu o život a zdraví jemu blízkých osob. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno. Musí být tedy pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný. Od nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku je třeba odlišit projevy, při kterých sice bylo použito např. silných slov či jiných aktů, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014). Tedy ne každý projev pachatele vůči poškozené osobě, jehož podstatou jsou výhrůžky způsobilé negativně působit na její psychiku, je možné hodnotit tak, že jeho obsahem byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru je třeba bedlivě posoudit, zda pronesené výhrůžky vykazují intenzitu vyžadovanou ustanovením o uvedeném přečinu a zda je z nich možné dovodit, že pachatel tímto způsobem vyhrožoval poškozené osobě usmrcením či těžkou újmou na zdraví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011). Dále však lze připomenout, že k trestní odpovědnosti pachatele za přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby mezi poškozenou a pachatelem již dříve došlo ke konfliktům. Rovněž není podstatné, zda pachatel vyjádřil svůj verbální útok ještě jiným způsobem (např. fyzickým útokem), pokud je důvodnost obavy u poškozené osoby naplněna souhrnem okolností, které svědčí o nutné intenzitě vyhrožování.
Pokud přitom bylo provedeným dokazováním najisto postaveno, že se obviněný choval vůči své manželce agresivně a s nožem v ruce jí verbálně vyhrožoval zabitím, přičemž ani nevznikly žádné důvodné pochybnosti stran obav, které toto jednání u manželky obviněného vyvolalo, tak Nejvyšší soud shledal právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zcela přiléhavou. Nadto lze podotknout, že výhrůžka zbraní (např. právě nožem) by zpravidla byla způsobilá vyvolat obavu ze způsobení smrti nebo těžké újmy na zdraví i u osoby, která by jinak měla fyzickou převahu nad pachatelem.
Stran námitek, že předmětná věc neměla být projednávána v trestněprávní rovině, nýbrž svůj účel by splnilo i přestupové řízení, kdy obviněný de facto odkazoval na zásadu subsidiarity trestní represe, je namístě připomenout, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, tak stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního práva), jimiž lze teoreticky zajistit práva poškozené osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Princip ultima ratio v tomto ohledu nelze uplatňovat natolik široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. Nejvyšší soud, mj. s přihlédnutím ke svému stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, v projednávané trestní věci rovněž neshledal takové okolnosti, na základě kterých by bylo možné uvažovat nad menší závažností jednání obviněného, který se předmětného jednání dopustil na své manželce, v bytě, kde byly přítomny jejich děti, a se zbraní v ruce.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu