ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.139.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 139/2016 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 o dovolání podaném L. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 2 To 56/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 15/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 50 T 15/2014 byl L. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem braní rukojmí podle §174 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 11. 2014, č. j. 1 T 111/2012-359 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 13 To 32/2015-386, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž tímto zrušením došlo, pozbyla podkladu.
V předmětné věci podali L. B. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 2 To 56/2015, tak, že je jako nedůvodná podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal L. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný L. B. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy podle něj pochybily při právní kvalifikaci jeho jednání. Chybně bylo vyhodnoceno zejména stadium přípravy trestného činu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Příprava podle obviněného musí být jednáním, které spočívá v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, k čemuž v předmětné věci nedošlo. S odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu následně konkretizoval podstatu přípravy trestného činu. K tomuto dodal, že nepředával žádné konkrétní pokyny, neurčil místo, dobu, čas, způsob, neseznámil sebe ani jiného s každodenním životem a zvyklostmi poškozených apod. Podotkl, že pouhé pojetí myšlenky není trestné. Dále poukázal na „příkrý rozpor“ mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením. Nadto rozporuje svědeckou výpověď R. H., časovou nesourodost mezi kontaktem obviněného se svědkem R. H. (zejména stran data podání inzerátu) a znalecký posudek z oboru kybernetika Ing. Jana Janky. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud za podmínek §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, stejně jako jemu předcházející rozsudek. Dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve ve stručnosti zrekapitulovala dosavadní průběh předmětné trestní věci. Dále uvedla, že po právní stránce považuje závěry obou soudů za zcela přiléhavé zjištěné důkazní situaci, přičemž tyto byly náležitým způsobem odůvodněny. Jednáním obviněného byly vytvářeny podmínky pro spáchání zvlášť závažného zločinu, spočívající zejména v organizaci únosu přinejmenším jednoho z dětí poškozených. Provedenými důkazy bylo nepochybně prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo pojal úmysl předmětný zvlášť závažný zločin realizovat a svým jednáním začal vytvářet podmínky pro jeho uskutečnění. K požadovanému následku nedošlo pouze v důsledku oznámení plánovaného jednání policii ze strany svědka R. H. Nemůže obstát ani obviněným namítaná judikatura, když fakticky byly splněny všechny podmínky, aby mohlo být jednání obviněného posouzeno jako příprava ke spáchání trestného činu ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupkyně shrnula, že uplatněný dovolací důvod naplněn nebyl a použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá, mající oporu v provedených důkazech. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi R. H., znaleckého posudku z oboru kybernetika, zjištění stran kontaktu obviněného se svědkem R. H.) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika se soudy prvního stupně (str. 11 a násl. rozsudku) i druhého stupně (str. 5 a násl. usnesení) dostatečně zabývaly, přičemž závěry v těchto obsažené korespondují s ostatními provedenými důkazy. Rovněž namítaný časový rozpor ohledně kontaktu obviněného se svědkem R. H. byl ze strany soudu druhého stupně reflektován (str. 8 usnesení). A stejně tak bylo ze strany soudů dostatečně odůvodněno, proč svědeckou výpověď R. H. považují za věrohodnou a přiznávají jí relevanci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však ve věci neshledal žádný, natož pak obviněným namítaný „příkrý rozpor“ mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly obviněného vinným právě výše uvedenou trestnou činností. V tomto je tedy na místě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Právně relevantně obviněný uplatnil námitku stran stadia přípravy trestného činu, přičemž dle jeho názoru do této fáze předmětné jednání nedospělo. K tomuto lze nejprve odkázat na příslušná hmotněprávní ustanovení. Trestní zákoník v §20 odst. 1 vymezuje přípravu jako a) jednání záležející v úmyslném vytváření podmínek , b) pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3), c) u kterého to trestní zákoník výslovně stanoví , d) pokud nedošlo k pokusu ani dokonání takového zvlášť závažného zločinu. Nejvyšší soud dále uvádí, že příprava sama o sobě ještě nevykazuje povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu konkrétního zvlášť závažného zločinu, avšak vytváří úmyslně podmínky pro jeho spáchání. Příprava tak vyvolává vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu. Rovněž lze připomenout, že pokud zákon stanoví meze od kdy je možné určité jednání kvalifikovat jako přípravu trestného činu, nelze je překračovat. Pouhý úmysl, byť veřejně vyslovený, spáchat trestný čin, jehož příprava je trestná, není jeho přípravou, pokud za takto vysloveným úmyslem nenásledují kroky natolik konkrétní, aby z nich bylo možné identifikovat, že se jedná o přípravu k určitému trestnému činu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 491/04). Přípravné jednání dále může spočívat i v takové formě útoku, která svým charakterem ještě nedosahuje intenzity jednání bezprostředně směřujícího k dokonání zamýšleného zvlášť závažného zločinu, avšak vytváří objektivní podmínky pro následné uskutečnění takového záměru. U přípravy se přitom nevyžaduje, aby připravovaný útok na zájem chráněný trestním zákoníkem byl detailně promyšlený a konkretizovaný, neboť postačí, aby se pachateli čin jevil jako dostatečně určitý.
Soudy přitom v předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování dovodily, že obviněný oslovil R. H. a nabídl mu odměnu za provedení únosu a instruoval jej, jak dále postupovat. Obviněný tak vytvářel podmínky směřující k tomu, aby došlo k únosu dvou dětí, které jako rukojmí měly sloužit k vymožení částky nejméně 200.000 Kč. Nejednalo se tedy o pouhé pojetí myšlenky či o proklamaci úmyslu spáchat trestný čin, nýbrž o postupné vytváření podmínek k realizaci spáchání předmětného zvlášť závažného zločinu. V tomto je spatřováno aktivní jednání obviněného, které již dosahuje intenzity přípravy trestného činu. V rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně popsané okolnosti pouze dokreslují to, že trestný čin nebyl dokonán a nedospěl ani do stadia pokusu, přičemž absentující následek tedy správně vedl ke kvalifikaci jednání obviněného jako přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tedy shledal, že použitá právní kvalifikace stran jednání obviněného podle §174 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku je zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání L. B. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 3. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu