ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1445.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1445/2016 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 19. 10. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným V. U. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 61 To 137/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 117/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 2. 2016, č. j. 8 T 117/2014-712, byl obviněný V. U. uznán vinným „přečinem“ podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 24. 2. 2011 v P., J., uzavřel se společností STR Group, s. r. o., IČ 27883574, se sídlem Praha 2, Londýnská 14, kupní smlouvu, kterou této společnosti převedl pozemek, parcelní o celkové výměře 23.015 m čtverečních, který je zapsán v katastru nemovitostí, obec P., katastrální území Ř. v hodnotě nejméně 2.280.100 Kč za kupní cenu ve výši 1.140.000 Kč, ačkoli věděl, že byl v katastru nemovitostí jako vlastník tohoto pozemku zapsán neoprávněně, a to na základě padělané darovací smlouvy mezi skutečnou majitelkou pozemku paní H. V. a jím, přičemž tato smlouva byla padělána a katastrálnímu úřadu doručena dosud neustanoveným pachatelem“. Výrokem podle §44 tr. zákoníku soud u obviněného upustil od uložení souhrnného trestu, když považoval za dostačující tresty, jež mu byly uloženy rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 3 T 120/2012, a ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 3 T 46/2013. Poškozenou H. V., bytem P., Ř., pak s nároky na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citovaný rozsudek napadli státní zástupce a poškozená H. V. odvoláními. Státní zástupce tak učinil v neprospěch obviněného a zaměřil je do výroku, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, a poškozená jím napadla výrok, kterým byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 61 To 137/2016, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok, jímž bylo podle §44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §214 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 3 T 120/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání poškozené pak výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný V. U. dovolání , v němž odkázal na ustanovení „§265b odst. 1 tr. ř.“ s tím, že „napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, a to zejména v otázce druhu uloženého trestu a jeho výše“.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že mu byl napadeným rozsudkem uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody, spojený navíc s přímým výkonem ve věznici s dozorem, aniž by odvolací soud náležitě zvážil veškeré polehčující okolnosti svědčící v jeho prospěch, jak to naopak správně učinil soud prvního stupně. Výrok o trestu považuje dovolatel za nezákonný, nedostatečně odůvodněný co do druhu i výše a tudíž nepřezkoumatelný. V uvedených souvislostech připomněl, že soud prvního stupně v dané věci podle §44 odst. 1 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu, když podrobně a pečlivě vyhodnotil veškerá specifika projednávaného případu i další okolnosti významné z hlediska zvoleného postupu. Správně zohlednil aktivitu dovolatele při odhalování trestné činnosti dalších osob, s níž úzce souvisel stíhaný skutek, dále dobu, která uplynula od jeho spáchání, skutečnost, že dovolatel se k činu doznal, a to již v průběhu přípravného řízení a poté i v hlavním líčení, projevil nad ním lítost, a konečně, že po svém podmíněném propuštění z dřívějšího výkonu trestu odnětí svobody vedl řádný život a prokázal schopnost znovu se zapojit do standardních společenských vztahů, když si mimo jiné našel i zaměstnání jako legální zdroj příjmů. Při těchto zjištěních pak dospěl ke zcela odůvodněnému závěru, že by bylo přinejmenším nespravedlivé umístit ho znovu do výkonu trestu odnětí svobody. Odvolací soud shora rekapitulované skutečnosti naopak zcela pominul a bez bližší argumentace v otázce trestu dospěl k diametrálně odlišnému rozhodnutí, pro obviněného krajně demotivujícímu a především odporujícímu výchovnému účelu ukládání trestních sankcí.
Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 61 To 137/2016, zrušil a poté mu buď přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, nebo v ní postupem podle §265m tr. ř. rozhodl sám.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 7. 9. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 12. 9. 2016 sdělil pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný V. U. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.).
Pokud jde o formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., lze obviněnému vytknout, že v dovolání neodkázal na konkrétní zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř. Na straně druhé však není pochyb o tom, že uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , když uvedl, že napadené rozhodnutí je zatíženo vadou spočívající „v nesprávném hmotněprávním posouzení otázek druhu a výměry uloženého trestu“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud ve své judikatuře již v minulosti vyslovil, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze - pokud jde o výrok o trestu - relevantně uplatnit pouze tehdy, kdy je v jeho rámci namítáno nesprávné právní posouzení ve vztahu k některým hmotněprávním podmínkám při ukládání trestu. Jeho prostřednictvím lze vytýkat pochybení soudu v právním závěru o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu, vymezené v ustanoveních §43 odst. 1 tr. zákoníku resp. 43 odst. 2 tr. zákoníku, popř. společného trestu za pokračování v trestném činu stanovené v §45 odst. 1 tr. zákoníku. Vady soudního rozhodnutí spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku (z nichž je nutno vycházet rovněž při posouzení, zda je v konkrétním případě namístě upustit od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku), nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Stejný závěr pak platí i stran hodnocení polehčujících či přitěžujících okolností soudem podle §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (k těmto otázkám srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný námitkami vůči uloženému trestu deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně neuplatnil. Úspěšně by pak příslušný výrok z rozsudku odvolacího soudu nemohl napadnout ani za použití důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím lze vytýkat taxativně vymezené vady výroku o trestu a který je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolateli byl trest ukládán podle ustanovení §214 odst. 3 tr. zákoníku a byl tak ohrožen mj. trestem odnětí svobody v rozmezí od dvou do šesti let. Jestliže mu odvolací soud uložil tento trest na samé spodní hranici zákonné sazby, navíc jako souhrnný i za další sbíhající se trestnou činnost, jednalo se o zákonný postih jak pokud jde o druh, tak i výměru.
Pouze jako obiter dictum Nejvyšší soud poznamenává, že pokud byl dovolateli v posuzované věci uložen trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin (§214 tr. zákoníku) a v minulosti již ve výkonu trestu pro jiný úmyslný trestný čin byl (viz odsouzení ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 46/2013), pak měl odvolací soud ve svém rozhodnutí blíže vysvětlit, proč měly být splněny podmínky pro jeho zařazení do výkonu trestu ve věznici s dozorem „v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku“ (str. 3 rozsudku) a nikoliv do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Pokud měl soud za to, že výchovné působení trestu na osobu dovolatele bude lépe zaručeno jeho výkonem v mírnějším typu věznice, pak měl zřejmě postupovat podle moderačního ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku. Toto případné pochybení by však znamenalo zabývat se věcí k tíži dovolatele a Nejvyšší soud - při absenci dovolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného - by je s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius v dovolacím řízení napravit nemohl.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného V. U. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu