ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.145.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 145/2016 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných F. S. , a M. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 8 To 290/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 44/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 39 T 44/2015, byli obvinění F. S. a M. T. pod bodem I. výroku o vině uznáni vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu, který spočíval v tom, že „ dne 9. 1. 2015 v přesně neurčené době od 09:00 hod. do 11:00 hod., v návaznosti na to, že v období prosince 2014 a dne 8. 1. 2015 M. C., obžalovanému F. S. opakovaně při osobních setkáních, telefonicky a prostřednictvím facebookoých zpráv vyhrožoval fyzickou likvidací jeho a jeho těhotné přítelkyně, jakož i způsobením jiné těžké újmy, obžalovaní F. S. a M. T., pro předchozí dohodě o tom, že M. C. fyzicky napadnou, aby jej přiměli k tomu, aby zanechal výhrůžek vůči F. S. a jeho partnerce, ozbrojeni každý obuškem vnikli do přízemního objektu označeného adrese P. H., P., v němž poškozený M. C. bydlel, a následně M. C. fyzicky napadli a to nejméně 8 ranami, kdy na poškozeného nejprve zaútočil obžalovaný F. S. se slovy: „Tak ty mi budeš vyhrožovat“, tak, že ho udeřil rukou sevřenou v pěst do žeber, následně dvakráte poškozeného udeřil M. T. obuškem přes ruku, aby se poškozený nemohl bránit, poté F. S. poškozenému zasadil další rány nezjištěného počtu pěstí do obličeje a do těla a to jak pěstí, tak obuškem, a M. T. udeřil poškozeného opakovaně obuškem do hlavy a jiných částí těla, přičemž v průběhu napadání poškozeného slovně vyzvali, aby přestal s vyhrožováním vůči F. S. jeho těhotné přítelkyni, kdy v důsledku napadení ze strany obžalovaných poškozený M. C., utrpěl tržnou ránu temenní krajiny v délky 6 cm, krevní výrony v okolí očnic, více vlevo, podspojivkové krevní výronky, krevní výron levé tváře, oděrky dolní čelisti a tváře vpravo, čela, nosu, tržné rány rtů, především dolního, posunuté zlomeniny střední etáže obličeje vlevo, odlomení zubních lůžek na levé horní čelisti v rozsahu 3 zubů s následnou nutnou extrakcí zubu 25, odlomení části korunky prvého řezáku vpravo dole, a zlomeninu malíku pravé ruky, kterážto zranění poškozeného v důsledku hospitalizace, bolestivosti, fixace horní a dolní čelisti a s tím spojeným omezením funkce čelistí, včetně nutnosti pojídání toliko tekuté stravy, a dále omezením funkce hybnosti malíku pravé ruky omezovala v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 5 týdnů “.
Obviněný F. S. byl dále pod bodem II. výroku o vině uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v průběhu napadení poškozeného M. C., obžalovaný F. S. využil příležitosti a sebral poškozenému listinu označenou jako „Směnka vlastní bez protestu“, o níž se mylně jako laik domníval, že se jedná o cenný papír – směnku na částku 50.000 Kč, když tato listina postrádala náležitosti směnky, a takto jednal s cílem znemožnit poškozenému M. C. domáhat se finančního plnění z domnělé směnky, a dále poškozenému odcizil kovový boxer v hodnotě 200 Kč “.
Obviněný F. S. a obviněný M. T. byli shodně odsouzeni podle §175 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl v obou případech podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla oběma obviněným uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby uhradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému M. C. částku ve výši 52.769 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. C. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 39 T 44/2015, podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 odvolání v neprospěch obou obviněných, a to do výroku o vině a trestu.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 8 To 290/2015, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání (č. l. 366-369) opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. , neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoli toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že pokud jde o právní hodnocení naznačeného skutkového děje, je nesporné, že se jedná o přečin porušování domovní svobody dle §178 odst. 1 tr. zákoníku, což bylo shodně dovozeno jak v obžalobě, tak v rozhodnutích soudů obou stupňů. Současně je zřejmé, že oba obvinění útočili i proti svobodě rozhodování poškozeného, a to jednak za účelem donutit ho, aby zanechal svého jednání vůči obviněnému F. S., a dále aby vydal listinu označenou jako směnka. Zde je třeba dodat, že zmíněná listina (směnka) byla zjevně součástí problematických vztahů mezi poškozeným a obviněným F. S. Tento obviněný věděl, že ji má poškozený ve své moci a její odebrání bylo logickou a cílenou součástí celého útoku. Dle soudní praxe lze za jeden skutek považovat ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). To značí, že momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, str. 171). V předmětné věci přitom obvinění užili násilí vůči poškozenému, čímž omezili jeho svobodu rozhodování, a v návaznosti na to ho vyzvali jednak k zanechání jeho postupu vůči obviněnému F. S. a současně k vydání směnky, kterou jim poškozený také předal – což by za jiných okolností jistě neučinil (čímž dosáhli zamýšleného následku a skutek byl ukončen). Z popsaných skutečností vyplývá, že útok obviněných nelze rozdělit na dva skutky, jak to učinily soudy obou stupňů. Vedle tímto dovoláním nerozporovaného užití §178 odst. 1 tr. zákoníku je dle nejvyššího státního zástupce současně třeba konstatovat, že naplnili i všechny znaky (včetně subjektivní stránky) skutkových podstat jednak zločinu vydírání dle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a jednak zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Jednočinný souběh těchto dvou deliktů je však vyloučen a je nutné na jednání obviněných aplikovat pouze §173 odst. 1 tr. zákoníku. Současně je třeba doplnit, že pokud jde o závěr stran spáchání rovněž přečinu ublížení na zdraví §146 odst. 1 tr. zákoníku, souběh tohoto deliktu s trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je taktéž vyloučen. Závěrem nejvyšší státní zástupce konstatoval, že jednání směřujícího k získání směnky se obvinění dopustili společně, neboť i obviněný M. T. byl zjevně informován o podstatě konfliktního vztahu mezi obviněným F. S. a poškozeným, kdy počínání obviněného F. S. minimálně akceptoval a byl s ním srozuměn (§15 odst. 2 trestního zákoníku).
Na základě výše uvedených námitek nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 8 To 290/2015, jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 39 T 44/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, s tím, aby v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřili oba obvinění.
Obviněný M. T. v rámci podaného vyjádření se k dovolání nejvyššího státního zástupce (č. l. 376) uvedl, že se ztotožňuje s právní kvalifikací skutku, jak je uveden v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 a usnesení Městského soudu v Praze, přičemž má za to, že podstatné v projednávané věci je, s jakým úmyslem se svého jednání dopustili. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že úmyslem bylo pouze zamezení dalšího jednání poškozeného C., přičemž nebylo vedeno v úmyslu zmocnit se za použití násilí věci cizí, tj. dokumentu považovaného za směnku. Obviněný současně nesouhlasí s tím, že by snad byl srozuměn s tím, že násilí je užito za účelem zmocnění se předmětného dokumentu.
Obviněný F. S. v rámci podaného vyjádření se k dovolání nejvyššího státního zástupce (č. l. 386) uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně i právně správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší státní zástupce uplatňuje variantu druhou, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., přičemž odkazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky nejvyššího státního zástupce nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť se svým obsahem s předmětným dovolacím důvodem míjí.
Nejvyšší státní zástupce v rámci podaného dovolání směřuje námitky zejména do oblasti důkazní situace a skutkových zjištění, kdy namítá nesprávné hodnocení důkazů soudem prvního, a potažmo druhého stupně (zejména výpovědi obou obviněných F. S. a M. T., stejně jako poškozeného M. C.) a vadná skutková zjištění (zejména stran listiny označené jako „směnka“ a průběhu incidentu a jeho příčin), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (kdy namítá, že z výpovědí vyplývají jiné skutečnosti, než ty, k nimž dospěl nalézací soud) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy nejvyšší státní zástupce uvádí, že obviněný F. S. se během ataku na poškozeného M. C. dotazoval na listinu označenou jako „směnka“ a v průběhu napadení se jí taktéž zmocnil, resp. poté, co poškozený v důsledku fyzického napadení a utrpěných zranění upadl na zem a nebyl schopen se nadále bránit, přičemž v tomto okamžiku byl dotázán, kde má směnku, která dokládala, alespoň jak se zúčastnění domnívali, jeho nároky vůči obviněnému F. S., poškozený tuto informaci obviněnému sám sdělil).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že nejvyšší státní zástupce výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., ale nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 7, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů svá rozhodnutí založily na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Přestože se může odůvodnění odvolacího soudu zdát poněkud strohé, z příslušné části napadeného usnesení se podává zcela jasně, na podkladě jakých úvah se odvolací soud přiklonil k právnímu posouzení skutku učiněnému soudem nalézacím, který se na podkladě skutkového stavu vycházejícího z provedeného dokazování odklonil od právní kvalifikace navrhované v obžalobě.
Stěžejním bylo posouzení úmyslu obou obviněných, přičemž nalézací soud uvedenou otázku podrobně rozebírá zejména na str. 6-7 rozsudku, kdy se zabýval jak možností, že úmyslem obžalovaných bylo užít násilí, aby poškozeného odradili od pokračování ve vydírání a vyhrožování obviněného F. S., tak možností, že násilí bylo z jejich strany užito s úmyslem zmocnit se cizí věci, popřípadě bylo jejich úmyslem poškozenému toliko způsobit újmu na zdraví. Nalézací soud vyloučil variantu, že násilí bylo ze strany obviněných užito proto, aby se zmocnili listiny označené jako „směnka“, přičemž závěr o úmyslu obviněných postavil „ jak na výpovědi obou obžalovaných, …, tak především na výpovědi samotného poškozeného, jež vypověděl, že první ránu mu F. S. zasadil se slovy „tak ty mi budeš vyhrožovat“, vybavil si, že na místě pochopil, že to bylo kvůli vymáhání těch finančních částek, kvůli tomu, že za S. chodil domů “, přičemž „ na směnku se ho S. zeptal, až když už ležel na zemi, v tu chvíli ho nikdo nenapadal “ (str. 6 rozsudku). Nalézací soud shledal, že se nejednalo toliko o úmysl za užití násilí poškozenému ublížit na zdraví, ale přistoupil zde úmysl poškozeného fyzicky atakovat proto, aby napříště obviněnému F. S. nevyhrožoval a nevydíral ho.
Jak bylo uvedeno výše, při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá nejvyšší státní zástupce („ v průběhu soudního řízení nebyla učiněna zjištění, jež by mohla vést k jiným skutkových závěrům, než na kterých byla postavena obžaloba “), musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který nejvyšší státní zástupce uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky stran jednotlivých výpovědí). Jestliže tedy nejvyšší státní zástupce namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (výpovědí obou obviněných a poškozeného) a vadných skutkových zjištění (kdy došlo k vydání směnky, resp. na podkladě jakého jednání), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Na případnou existenci extrémního rozporu pak nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy nepřiklonily k verzi uvedené obžalobou.
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 3. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu