ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1624.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1624/2016 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 11. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného O. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 61 To 215/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 84/2015, za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 61 To 215/2016, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 3 T 84/2015, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. věty druhé se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 3 T 84/2015, byl obviněný O. L. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 28. 8. 2015, sp. zn. ZT 117/2015, pro skutek, že „od přesně nezjištěné doby, nejméně od měsíce února 2013 do 3. 1. 2015 v P. – B., K., ve společně obývaném bytě s manželkou – poškozenou J. L., tuto úmyslně několikrát za měsíc psychicky i fyzicky týral tím způsobem, že ji opakovaně nadával a ponižoval slovy: „Kurvo, píčo, v práci roztahuješ nohy a tím se živíš!“, dále jí sděloval, že je blázen, zcestná a že patří do blázince, a činil tak i před dětmi poškozené „X“ *) a „Y“ *) , dále do poškozené opakovaně strkal otevřenou dlaní či ramenem do hrudníku, smýkal s ní v předsíni a vystrkoval ji z bytu, chytal ji silně za paže tak, že poté na nich měla modřiny, v jednom případě v průběhu února 2013 ji na záchodě škrtil, opakovaně jí vyhrožoval, že ji prohodí oknem a že ji zbije tak, že se nedožije rána, kdy v důsledku těchto výhrůžek měla poškozená velký strach a úzkost, obávala se naplnění výhrůžek, proto se bála i spát, a v dané době tak spala pouze cca 2-3 hodiny denně, což vedlo ke značnému spánkovému deficitu poškozené a k jejímu následnému fyzickému i psychickému vyčerpání projevujícímu se velkými úzkostmi, chvěním v rukou a nohou, závratěmi a točením hlavy, kdy v důsledku tohoto stavu poškozená nakonec vyhledala odbornou pomoc v Centru sociálních služeb Praha – Intervenčním centru v Praze 3 a psychiatrickou pomoc MUDr. J. C., CSc., přičemž útoky obviněného ještě zesílily v době od měsíce října 2014, kdy mimo výše popsané jednání začal chodit po bytě s otevřeným nožem, s nímž zaujímal proti poškozené různé bojové pozice, které doprovázel vulgárními nadávkami a výhrůžkami, že ji zabije, kdy toto jednání vyvrcholilo dne 31. 12. 2014 v dopoledních hodinách, když opětovně vyhrožoval poškozené s nožem v ruce, že ji zabije, a následně tuto vzal do tzv. „kravaty“ a držel jí nůž u hlavy, přičemž po tomto útoku poškozená i s dětmi definitivně opustila společnou domácnost a věc nahlásila na policii“ . V popsaném skutku byl státní zástupkyní spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Soud nicméně po projednání věci v hlavním líčení dospěl k závěru, že nejde o trestný čin.
K odvolání státní zástupkyně, podanému v neprospěch obviněného, Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 61 To 215/2016, shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil Úřadu městské části Praha 8 s tím, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Usnesení odvolacího soudu a v návaznosti na tom i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně napadl následně dovoláním nejvyšší státní zástupce Učinil tak v neprospěch obviněného O. L. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně poukázal na to, že soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že byť se jednání obviněného vůči poškozené vymykalo standardním vzorcům manželského soužití a navíc jím nevytvářel vhodné výchovné prostředí pro nezletilé děti, nedosáhlo takového stupně bezcitnosti a hrubosti, aby je bylo možno kvalifikovat jako „týrání“ ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku. Soud přitom vycházel i ze závěrů znaleckého posudku, že poškozená ani děti netrpěly tzv. syndromem týrané osoby. Rovněž Městský soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že na podkladě provedených důkazů bylo zjištěno, že obviněný se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Na jedné straně je sice označil za mimořádně hrubé, ovšem zároveň s poukazem na jeho nižší závažnost dovodil, že ačkoliv se o trestný čin nejedná, inkriminovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
S výše uvedenými právními závěry soudů obou stupňů podle dovolatele souhlasit nelze. V dané souvislosti připomněl, že pojem „týrání“ ve smyslu §199 tr. zákoníku je obecně definován jako zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Musí jít však o takovou intenzitu zlého nakládání, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který postižený pociťuje jako těžké příkoří, resp. jako psychické nebo i fyzické útrapy. Jednání, jež bylo obviněnému v obžalobě kladeno za vinu, podle dovolatele znaky týrání manželky J. L. zřetelně vykazovalo, a to jak z hlediska doby trvání a intenzity, tak co do následku s tím spojeného v podobě psychických útrap poškozené. Jakkoli přímé fyzické násilí obviněného vůči ní nedosahovalo intenzity větší poruchy zdraví a v jeho důsledku poškozená utrpěla jenom modřiny na těle, v průběhu soužití s obviněným byla nepochybně vystavena zejména dlouhodobému psychickému teroru z jeho strany. Obviněný jí hrubě nadával, urážel ji i v přítomnosti nezletilých dětí, vyhrožoval jí zabitím a ublížením na zdraví, např. tím, že ji prohodí oknem nebo že se rána nedožije, a to dlouhodobě. V únoru 2013 tyto výhrůžky dokonce přešly v čin, kdy poškozenou škrtil na toaletě. Dovolatel poukázal na to, že podle vyjádření poškozené tato žila v trvalém strachu a obavách z naplnění výhrůžek obviněného vůči její osobě, začala trpět úzkostí, třesy končetin, závratěmi a nespavostí. V důsledku toho se v noci probouzela, měla narušený spánek, přičemž spala pouze 2 až 3 hodiny denně, a byla tak permanentně vyčerpaná. Ve své výpovědi podrobně popsala psychickou tyranii, jíž byla ze strany obviněného vystavena, kdy ji opakovaně vyhazoval z bytu, a to i v nočních hodinách v pyžamu, a opakovaně tak byla nucena obrátit se na souseda s žádostí o pomoc. Fyzické ataky obviněného vůči poškozené zároveň gradovaly, když do ní zprvu strkal, v několika případech s ní smýkal po zemi, chytal ji pevně za ruce tak, že na nich následně měla modřiny, a v závěrečné fázi začal chodit po bytě s nožem, kterým jí hrozil, až nakonec chytil poškozenou pod krkem do tzv. „kravaty“, držel jí nůž u hlavy a řekl jí, že ji zabije. Intenzitu a závažnost jednání obviněného podle dovolatele dokresluje i emoční projev poškozené u hlavního líčení, když během své výpovědi několikrát plakala. To znamená, že i přes odstup času zjevně byla (a při oživování vzpomínek stále je) jednáním obviněného silně stresována.
Dovolatel je proto přesvědčen, že posuzované jednání dosáhlo intenzity týrání ve smyslu §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Není rozhodné, že poškozená podle závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, netrpěla tzv. syndromem týrané osoby, neboť takové zjištění není obligatorní podmínkou pro právní kvalifikaci určitého jednání podle §199 tr. zákoníku. Jestliže znalkyně ve své výpovědi u soudu uvedla, že hlavním hlediskem pro posouzení přítomnosti syndromu týrané osoby je to, zda poškozený je či není schopen ve své situaci vyhledat pomoc, jedná se o úzce znalecký pohled na věc, který orgány činné v trestním řízení nemohou přejímat bezvýhradně. Dovolatel na tomto místě zdůraznil, že poškozená byla vystavena ze strany obviněného dlouhodobému, zejména psychickému týrání, které v několika případech, především v závěru posuzovaného období, přerůstalo i ve fyzické ataky. V důsledku nich trpěla zdravotními obtížemi, přičemž mezi nimi, jejím špatným psychickým stavem a jednáním obviněného byla dána jednoznačná příčinná souvislost. Po odstěhování poškozené ze společné domácnosti se její zdravotní stav zásadně zlepšil. Skutečnost, že byla schopna vyhledat pomoc intervenčního centra, lékaře psychiatra a v závěrečné fázi podat na Policii České republiky trestní oznámení, nepokládá dovolatel z pohledu právního posouzení skutku za významnou. Právní kvalifikace podle §199 tr. zákoníku není podmíněna ani soudem prvního stupně zmiňovanou asymetričností vztahu, vyznačující se tím, že by měl být poškozený vůči pachateli v područí, zpravidla na něm ekonomicky závislý a z toho důvodu neschopen o ničem rozhodovat. Nelze totiž vyloučit, že obětí domácího násilí a týrání může být např. žena, která je na svém partnerovi ekonomicky nezávislá, ale má k němu jiné vazby, např. děti. V daném případě poškozená J. L. navíc uvedla, že s obviněným setrvávala po několik let ve vztahu v přesvědčení, že její oznámení na policii nebude mít úspěch s ohledem na jeho postavení jakožto bývalého policisty. Za zcela irelevantní z hlediska posouzení trestní odpovědnosti obviněného považuje dovolatel i poukaz odvolacího soudu na skutečnost, že se poškozená nakonec dokázala i s dětmi ze společné domácnosti odstěhovat a „situace je tak již fakticky vyřešena i bez trestní represe“.
K otázce potřeby užití trestní represe odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013, z nějž vyplývá, že závěr o nedostatečné škodlivosti činu lze přijmout pouze v případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V projednávané trestní věci však taková podmínka splněna nebyla. Jednání obviněného tedy nejenže naplnilo formální zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ale zároveň bylo natolik společensky škodlivé, že bylo nezbytné vyvodit z něj trestní odpovědnost. Protože se jednalo o trestný čin, nebylo namístě rozhodnout podle §222 odst. 2 tr. ř. Pokud tak odvolací soud učinil a věc postoupil jinému orgánu, trpí jeho rozhodnutí vadami předpokládanými v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud 1) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 61 To 215/2016, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 3 T 84/2015, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, 2) podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a 3) aby v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému (doručeno dne 22. 9. 2016) a jeho obhájci (doručeno dne 20. 9. 2016). Do zahájení neveřejného zasedání však Nejvyšší soud neobdržel vyjádření obviněného k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř., na které odkázal.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu , o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o postoupení věci „jinému orgánu“, lze tento důvod dovolání spatřovat mimo jiné v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci orgánu příslušnému k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jednalo o trestný čin.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva ; nikoli tedy v porušení procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku meritorního rozhodnutí (zpravidla rozsudku) a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud již v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že při dovolacím přezkumu nevystupuje v roli obecné třetí instance, zaměřující se na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně, a že samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného je zřejmé, že argumentace nejvyššího státního zástupce v posuzované věci je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů právně relevantní. Protože Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo podáno, jakož i řízení jim předcházející, a to v rozsahu a z důvodů, jež v něm byly uvedeny.
Dospěl přitom k následujícím závěrům:
Nejprve je zapotřebí v obecné rovině připomenout, že zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící ve společném obydlí a takový čin páchá po delší dobu . Pod pojmem „ týrání“ je třeba rozumět zlé nakládání s osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání působením jak fyzických útrap, ale i útrap psychických. Zákon pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje, aby u oběti týrání vznikly následky na zdraví. Musí však jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (k tomu srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/1984-I tr.). Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitou trvalostí, se musí při páchání takového činu po delší dobu (odst. 2 písm. d/ cit. ust.) jednat o dobu trvající v řádu několika měsíců. V uvedené souvislosti je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní týrání bude, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a naopak.
Skutkový stav, z nějž soudy obou stupňů vycházely při právním posouzení jednání (skutku) obviněného O. L., lze shrnout tak, že obviněný po dobu téměř dvou let ve společně obývaném bytě úmyslně několikrát do měsíce poškozenou J. L. slovně ponižoval nejvulgárnějšími nadávkami a osočováním z promiskuitního jednání na pracovišti, sděloval jí, že patří do blázince, a to i před jejími dětmi, opakovaně do ní strkal otevřenou dlaní či ramenem do hrudníku, smýkal s ní v předsíni po zemi a vystrkoval ji z bytu, chytal ji silně za paže tak, že jí způsobil modřiny, v jednom případě ji na toaletě škrtil a opakovaně jí vyhrožoval, že ji prohodí oknem nebo ji zbije tak, že se nedožije rána. V poškozené tak vzbudil pocit permanentní úzkosti a obav z uskutečnění výhrůžek z jeho strany, pro které vyhledala odbornou pomoc, zahrnující i návštěvy psychiatra. Útoky obviněného vůči ní však ještě zesílily, kdy k výše popsanému jednání „přidal“ i pohyb s nožem v ruce po bytě a demonstrativní zaujímání různých bojových pozic namířených proti jejímu tělu, za doprovodu vulgárních nadávek a výhrůžek usmrcením. Jeho agresivní chování pak vyvrcholilo dne 31. 12. 2014, kdy poškozenou uchopil do tzv. kravaty a držel jí nůž u hlavy za současného prohlašování, že ji zabije. Po tomto útoku již poškozená definitivně společnou domácnost opustila a věc nahlásila na policii.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že shora popsané jednání není trestným činem, a obviněného obžaloby zprostil podle §226 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že se nedopouštěl vůči poškozené hrubého fyzického násilí. Zohlednil dále to, že spolu trávili společné dovolené, že poškozené bylo umožněno studovat, že finančně nestrádala, neboť sice neměla k dispozici příjem obviněného, ale oba měli finanční prostředky získané z prodeje jejich dvou bytů a tudíž na něm nebyla ekonomicky závislá, a konečně že mezi nimi neexistoval asymetrický vztah, kdy by sebedůvěra poškozené byla narušena až ochromena do té míry, že nebyla schopna o čemkoli sama rozhodnout a byla podrobena vůli obviněného. Soud také akcentoval závěr znalkyně PhDr. Zory Jančuškové, podle nějž poškozená netrpěla syndromem týrané osoby, i skutečnost, že fyzické útoky obviněného vůči její tělesné integritě nevedly k závažnějšímu ublížení na zdraví. Na tomto základě pak dovodil, že jednání obviněného nedosáhlo takového stupně bezcitnosti a hrubosti, aby je bylo vůbec možno podřadit alespoň pod skutkovou podstatu přečinu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. V návaznosti na tom pak konstatoval, že znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, spočívajícím v dlouhodobosti páchání takové činu, se již není třeba zabývat. Na uvedenou argumentaci navázal v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud shrnutím, že osoby, které mohly manžele L. pozorovat zvnějšku, si na nich ničeho závažného nevšimly, poškozená nebyla nikdy zraněna a šlo vesměs o psychické ataky vůči ní, které však podle znalkyně nevyústily v syndrom týrané ženy, ale v psychické následky mající původ v dlouhotrvající stresové situace v partnerském vztahu. Zdůraznil, že poškozená byla schopna vyhledat pomoc psychiatra, obrátit se na policii a ze společné domácnosti se odstěhovat i s dětmi. Tento její poslední krok směřující k účinnému vyřešení celé situace považoval za natolik významný a rozhodující, že podle jeho mínění již u obviněného nebylo třeba přistupovat k uplatnění trestní represe.
Názor obou soudů na trestnost jednání obviněného, včetně argumentů, o které byl opřen, však Nejvyšší soud považuje za nepřijatelně zjednodušující inerpretaci ustanovení §199 tr. zákoníku. Dovolatel správně namítl, že vzhledem k možnosti hmotněprávního posouzení stíhaného skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je nerozhodné, zda v rámci inkriminovaného jednání dojde k závažnější újmě na zdraví oběti, nebo zda oběť v jeho důsledku trpí syndromem týrané osoby či nikoliv. Stejně tak nehraje určující roli otázka případné ekonomické provázanosti pachatele a oběti ani to, zda oběť týrání je či není nakonec schopna situaci řešit i jinými cestami, než jen podáním trestního oznámení na polici. Žádná ze soudy zdůrazňovaných okolností nevylučuje závěr, že úmyslné jednání pachatele vykazovalo takovou intenzitu zlého nakládání, hrubosti a bezcitnosti, že bylo způsobilé vyvolat stav , který poškozený pociťuje jako těžké příkoří, resp. psychické nebo fyzické útrapy (k tomu srov. v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2006 tr.).
Z tohoto pohledu se soud prvního stupně věcí zjevně nezabýval. Jeho závěr, že jednání obviněného nenaplnilo znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §199 tr. zákoníku byl tedy minimálně předčasný. Odvolací soud tuto vadu v rámci rozhodování o řádném opravném prostředku státní zástupkyně nenapravil. Navíc zcela ignoroval její námitku, podle níž bylo možno uvažovat i o jiné právní kvalifikaci jednání obviněného, a to jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Obstát pak bez dalšího nemůže ani konstrukce soudu druhého stupně, že není třeba vůči obviněnému uplatňovat trestní represi, jestliže poškozená již sama vyřešila stresující soužití odchodem ze společné domácnosti. V uvedených souvislostech dovolatel přiléhavě poukázal na názor opakovaně vyslovený v rozhodnutích Nejvyššího soudu, že zásadu použití trestního práva jako krajního prostředku v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů práva civilního, nelze vykládat tak, že existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, by vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio, tedy bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. občanského nebo správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím , běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.). Takové výjimečné okolnosti, jimiž by bylo charakterizováno posuzované jednání O. L., ze soudy zjištěného skutkového stavu rozhodně nevyplývají.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce a z jeho podnětu, za splnění podmínek §265p odst. 1 tr. ř., zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 61 To 215/2016, tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 3 T 84/2015. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. zároveň Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se soud prvního stupně bude muset znovu zabývat podanou obžalobou. V novém řízení bude postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby při volbě svého dalšího postupu ve věci a způsobu rozhodnutí zohlednil výše naznačená obecná výkladová východiska k právnímu posouzení skutku jako trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, případně se věcí zabýval i z pohledu možnosti jiné v úvahu přicházející právní kvalifikace, při současném zohlednění zásady zákazu reformace in peius zakotvené v §259 odst. 4 tr. ř. Pokud by soud případně i nadále setrval na svém závěru, že žalovaný skutek není trestným činem, bude jej muset odůvodnit takovými okolnostmi, které akceptuje ustálená soudní judikatura. Dosavadní argumenty, o které opřel svůj zprošťující výrok ve zrušeném rozsudku, Nejvyšší soud v tomto ohledu za dostačující nepovažuje.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.