ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1629.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1629/2016 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání podaném A. V. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 11 To 260/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 36/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 2 T 36/2016, byla A. V., roz. K., uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem.
V předmětné věci podala A. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 11 To 260/2016, tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podala A. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněná A. V. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně poukázala na chybný procesní postup, když v rámci hlavního líčení byla její výpověď předestřena, nikoli přečtena, a to navíc s odkazem na neexistující ustanovení trestního řádu. Uvedla, že předestřít lze výpověď svědka či spoluobviněného (§212 tr. ř.), nikoli obviněného, v jehož případě se podle §207 odst. 2 tr. ř. výpověď přečte. V této souvislosti rovněž rozporovala skutková zjištění opírající se okolnosti, zda branka k domu, kterou měla překonat, byla zamčená či nikoli. Stran uloženého trestu namítla, že soud postupoval v rozporu s ustanovením §125 tr. ř., když nijak nevysvětlil, proč jí neuložil podmíněný trest odnětí svobody. Dále podotkla, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že by měla jakkoli překonat uzamčení branky instalované v oplocení. Shromážděné důkazy jsou v tomto ohledu rozporné a v takovém případě by mělo být postupováno v duchu zásady in dubio pro reo . Uvedené procesní vady soudů prvního a potažmo i druhého stupně přitom nemohou jít k tíži obviněné. V souvislosti s uvedeným tedy obviněná nesouhlasila s právní kvalifikací jejího jednání podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť nebyla dána překážka, jejímž účelem by bylo bránit vniknutí do obydlí jiného. Dále pak rozporovala skutková zjištění, že by peněženka, kterou odcizila, měla obsahovat platební debetní kartu, když dle jejího názoru není ani zřejmé, z čeho v tomto bodě soudy při svých zjištěních vycházely. Nadto nesouhlasila se závěry, že by měla být poškozeným „zajištěna“, neboť na příjezd policie s ním dobrovolně počkala, a to aniž by poškozený musel použít např. nějaké donucovací prostředky. Krom uvedeného obviněná namítla, že soudy bez dalšího přejaly tvrzení poškozeného jako pravdivá, a rozvedla, že poškozený mohl mít vícero důvodů si vymýšlet a svým způsobem se na obviněné obohatit. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek zrušil.
Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 15. 9. 2016 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýkala nesprávné hodnocení důkazů (např. výpověď poškozeného, zjištění stran uzamknutí branky v plotě či přítomnost platební karty v peněžence poškozeného) a přitom současně prosazovala vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Nejvyšší soud však v tomto mohl uzavřít, že soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné (kdy mj. nebyly přítomny důvody, proč by měla být výpověď poškozeného shledána jako nepravdivá či účelová), z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané trestní věci Nejvyšší soud rovněž neshledal extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Pokud se ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně hovoří o „zajištění“ obviněné poškozeným, tak tímto vyjádřením je pouze ilustrována nastalá situace před domem poškozeného při čekání na příjezd policie. Na žádném místě předmětného rozhodnutí se nehovoří o tom, že by snad obviněná měla klást odpor. Přesto, pokud se jedná o postup dle ustanovení §76 odst. 2 tr. ř., tak z tohoto ustanovení nevyplývá, že by musel být přítomen i např. nějaký fyzický konflikt.
Námitka obviněné, že soud dostatečně neodůvodnil uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je poté zcela v rozporu s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, který mj. uvedl, že „ dosavadní tresty nevedly ke změně v chování obžalované, soud se domnívá, že možnost nápravy je snížená a je třeba v rámci ochrany společnosti před tímto jednáním přistoupit ke zbavení osobní svobody “. Při komplexnějším pohledu na odůvodnění volby trestu a stanovení sazby Nejvyšší soud neshledal, že by soud prvního stupně jednal v rozporu s ustanovením §125 tr. ř., neboť své rozhodnutí řádně odůvodnil. Pokud tímto obviněná upozorňovala na uložený trest, který se jí zdá nepřiměřeně přísný, tak Nejvyššímu soudu nezbývá než připomenout, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
Mezi námitky vybočující z uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. patří rovněž námitka stran procesního postupu ohledně předestření resp. přečtení dřívější výpovědi obviněné. Byť Nejvyšší soud (ve světle aktuální judikatury) připouští, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru, tak zároveň považuje za nezbytné zdůraznit, že by se muselo jednat o procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení. O takový případ se však dle Nejvyššího soudu v projednávané věci rozhodně nejednalo, a to přestože soud mj. odkazoval na neexistující ustanovení trestního řádu ( §207 odst. 3 tr. ř. )
Za právně relevantní s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možné považovat ani námitky stran chybné kvalifikace jednání obviněné, které bylo posuzováno podle ustanovení §178 odst. 2 tr. zákoníku, resp. §234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť i v tomto ohledu obviněná pouze rozporovala proces dokazování a zjištěný skutkový stav (otázka stran uzamčení branky a přítomnosti platební karty v peněžence poškozeného), přičemž soud prvního stupně, s jehož závěry se soud druhého stupně de facto ztotožnil, zcela jasně a logicky předestřel, jakými úvahami se řídil a o jaké důkazy své závěry mohl opřít.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání A. V. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v §265b. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu