ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.221.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 221/2016 -53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2016 o dovolání podaném Ing. L. Ž. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 61 To 221/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 190/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 3 T 190/2011 byl Ing. L. Ž. uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin a přečin byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal Ing. L. Ž. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 61 To 221/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. L. Ž. uznal vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin a přečin byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti výše uvedenému rozsudku podal Ing. L. Ž. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný Ing. L. Ž. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na relevantní judikaturu dále podotkl, že samotný vysoký stupeň podezření sám o sobě nemůže sloužit jako zákonný podklad pro odsuzující výrok, a že případné pochybnosti nemohou být vykládány v neprospěch obviněného, a to v duchu principu in dubio pro reo. V další části svého dovolání se obviněný zaměřil na znalecké posudky, které byly v rámci předmětného řízení vypracovány, přičemž zejména zrekapituloval některé závěry stran jeho osoby a osoby poškozené. Rovněž se vyjádřil k lékařskému nálezu z ošetření na pohotovostní úrazové ambulanci a k lékařskému nálezu neurologické ambulance, k čemuž shrnul, že poškozená soudu nepředložila žádný relevantní důkaz o tom, že byla skutečně týrána. Dále rozporuje skutečnosti, které soudy vzaly za prokázané, a to stran popálenin způsobených poškozené, pálení částí interiéru bytu, způsobení hematomů či jiných zranění, anebo incidentu ze dne 20. 9. 2010, při němž mělo dojít k poslednímu útoku obviněného na poškozenou. Provedeným důkazům obviněný zejména vytýká jejich rozporuplnost, nelogičnost, či nízkou míru relevance. Rovněž namítl, že poškozená i její syn (svědek Z. L.) účelově vypovídají nepravdu o soužití s obviněným. Nadto připomněl některé okolnosti, jako např. společné trávení dovolené či finanční zabezpečování poškozené, které rozhodně nemohou dokreslovat závěry o osobě obviněného coby agresora, který týrá svoji ženu. Stejně tak chování poškozené vůči obviněnému neodpovídá verzi, že by měla být obětí agresora. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, a obviněného zprostil obžaloby.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a podotkla, že obviněný ve svém dovolání pouze opakuje vlastní argumentaci, kterou používal v rámci dokazování před soudem a následně i ve svém odvolání. S ohledem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jeho podstatu poté připomenula, že tímto se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Jistý zásah do skutkových zjištění by byl možný v případě tzv. extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, avšak takový rozpor v projednávané věci neshledala. Dokazování bylo postupně doplněno tak, aby byly odstraněny veškeré nedostatky a soudy se mohly opírat o náležitě zjištěný skutkový stav a vyvodit z něj jednoznačné závěry. V takto učiněných závěrech přitom není možné shledat žádné porušení ustanovení trestního zákoníku, jak předpokládá obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž původně nesprávný postup soudu prvního stupně stran doby páchání trestné činnosti byl napraven již soudem druhého stupně. Státní zástupkyně shrnula, že pokud obviněný v rámci svého dovolání napadá pouze dostatečnost provedeného dokazování, správnost hodnocení některých důkazů a navazující závěry soudů, tak k jeho dovolání nelze přihlížet. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
V replice na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obviněný Ing. L. Ž. prostřednictvím svého obhájce zejména odkázal na své dovolání a námitky v tomto uvedené. Přitom opětovně poukázal na porušení principu in dubio pro reo a na vykonstruovaná tvrzení poškozené. Podotkl, že Nejvyšší státní zastupitelství přehlíží důkazy předložené obhajobou, přičemž např. znalecké posudky ve svém vyjádření bagatelizuje.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom takřka výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědi, lékařských nálezů, popálenin a jiných poranění způsobených poškozené, poškození interiéru bytu, incidentu ze dne 20. 9. 2010, při němž mělo dojít k poslednímu útoku obviněného na poškozenou apod.) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Jednak lze podotknout, že obviněný přítomnost extrémního rozporu ve svém dovolání nenamítá, a dále pak, že Nejvyšší soud ve věci ani žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal. V této souvislosti lze rovněž zdůraznit, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly obviněného vinným právě výše uvedenou trestnou činností. V tomto je tedy na místě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Obviněný přitom neuplatnil žádné právně relevantní námitky, kdy u kvalifikace jeho jednání jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, resp. přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ani výslovně nerozporuje objektivní a subjektivní stránku předmětných skutkových podstat, nýbrž opětovně, jako v předchozích stadiích předmětného trestního řízení, poukazuje na chybně vyhodnocený proces dokazování.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že obviněný ve svém dovolání uvedl, že jej podává i do výroku o trestu. V tomto směru již však nerozvedl žádnou argumentaci, na kterou by mohl Nejvyšší soud reagovat. Krom toho je namístě zdůraznit, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání Ing. L. Ž. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v §265b. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 3. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu