ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.241.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 241/2016 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2016 o dovolání podaném T. D. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, soud pro mládež, ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 14 Tmo 20/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích - soud pro mládež pod sp. zn. 1 Tm 6/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích - soudu pro mládež ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 1 Tm 6/2015, byl T. D. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 11. 2014, č. j. 2 T 217/2014-79, který mu byl doručen dne 27. 11. 2014, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 11. 2014, č. j. 2 T 217/2014-79, který nabyl právní moci dne 6. 12. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem bylo rovněž rozhodováno o vině obviněného ml. „PETRKLÍČE“ *).
V předmětné věci podal T. D. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, soud pro mládež, usnesením ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 14 Tmo 20/2015 tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení podal T. D. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný T. D. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve podotkl, že zjištěný skutek ve vztahu k jeho osobě nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Dále poukázal na rozpory v hodnocení důkazů. Podle něj k napadení poškozeného nedošlo s úmyslem získat mobilní telefon nebo finanční hotovost. Přitom nebylo náležitě zjištěno, v jakém okamžiku incidentu došlo k odejmutí mobilního telefonu. Pokud tedy v rámci dokazování vyvstaly nějaké pochybnosti, mělo být rozhodnuto ve prospěch obviněného. Soudu prvního stupně rovněž vytkl, že ze skutkových zjištění není dostatečně patrný úmysl obou obviněných, přičemž soud nedospěl k závěru, že obviněný poškozeného napadl s úmyslem zmocnit se cizí věci. Stejně tak nebylo náležitě zjištěno, že obvinění jednali po vzájemné domluvě. Nemohla tedy být naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu loupeže. V rozsudku soudu prvního stupně by přitom mělo být uvedeno, jakou měrou a s jakým úmyslem se obviněný na odcizení mobilního telefonu podílel. Obviněný shrnul, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, když nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu loupeže a poškozenému nevzniklo zranění, které by ho výrazně omezilo na běžném způsobu života. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, a případně sám rozhodl tak, že obviněného uzná vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve podotkla, že s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné domáhat se opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani správnosti provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění není v předmětné věci možný ani s odvoláním na případný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými zjištěními, neboť takový rozpor v tomto případě přítomen není. Dále zrekapitulovala skutková zjištění, která vyplývají z provedeného dokazování, a to zejména stran průběhu celého incidentu. Rovněž podotkla, že shodnou argumentaci jako v dovolání obviněný uplatnil již ve svém odvolání, přičemž již v tomto se domáhal změny právní kvalifikace jeho jednání na přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, avšak soud druhého stupně se s předmětnými námitkami náležitě vypořádal a nikterak jim nepřisvědčil. Stejně tak není pochyb o úmyslném jednání obviněného, když v tomto byl jednoznačně usvědčen provedenými důkazy. Státní zástupkyně uzavřela, že bylo nepochybně a jednoznačně prokázáno, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a proto neshledala žádné pochybení stran užité právní kvalifikace. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Přitom opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom téměř výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí spoluobviněného ml. „PETRKLÍČE“ a poškozeného J. K., případně zmocnění se mobilního telefonu poškozeného) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích přitom podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. V projednávané trestní věci je obviněný usvědčován zejména výpověďmi spoluobviněného ml. „PETRKLÍČE“ a poškozeného J. K., přičemž bylo náležitě a přesvědčivě odůvodněno, v jakém jednání je spatřováno naplnění jak objektivní, tak i subjektivní stránky předmětné skutkové podstaty (zejména str. 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně a dále str. 3 a 4 usnesení soudu druhého stupně). K tomuto lze s ohledem na námitky obviněného dodat, že je nerozhodné, zda obvinění jednali po vzájemné domluvě, anebo zcela spontánně využili nastalou situaci.
Stran argumentace obviněného, že poškozenému nevzniklo zranění, které by jej výrazně omezilo na běžném způsobu života, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že takové námitky jsou zcela neopodstatněné. Pro právní kvalifikaci jednání jako trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku není zcela nezbytně vyžadováno užití násilí, neboť předmětná skutková podstata může být naplněna i užitím pohrůžky bezprostředního násilí (v úmyslu zmocnit se cizí věci). Přesto, charakter zranění poškozeného je patrný z lékařské zprávy a zpracovaného odborného vyjádření.
Pokud se dále obviněný domáhá změny právní kvalifikace jeho jednání na přečin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, tak k tomuto lze uvést, že trestný čin výtržnictví spáchá mj. ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného . Z provedeného dokazování však vyplývá, že násilí bylo ze strany obviněného (obviněných) užito v úmyslu zmocnit se cizí věci, tudíž je právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání T. D. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 3. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.