ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.246.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 246/2016 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání, které podala obviněná Z. R. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 61 To 328/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné Z. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 50 T 8/2015 , byla obviněná Z. R. pod bodem I. výroku o vině uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), v bodě 1. v souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem II. výroku o vině přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu podrobně popsaném ve výroku rozsudku.
Za to byla obviněná odsouzena podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným
- J. N., bytem S., N. R., částku 21.510 Kč,
- R. P., bytem N., P., částku 23.350 Kč,
- Ing. J. S., bytem R., P., částku 169.695 Kč,
- Lyra.com, s.r.o., se sídlem Rychnovská 121, Praha 9, částku 134.470 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození R. P., Ing. J. S. a Lyra.com, s. r. o., odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byla obviněná Z. R. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala obviněná.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený R. P., bytem N., P., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 50 T 8/2015, podala obviněná odvolání směřující do všech jeho výroků.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 61 To 328/2015 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné Z. R. při nezměněném výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku uložil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 61 To 328/2015, podala obviněná dovolání včetně jeho doplnění (č. l. 1330, 1345-1346), přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná má za to, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnuti (zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty jí přisouzených trestných činů (přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku), resp. skutky nejsou vůbec žádným trestným činem. Současně namítá, že byla neoprávněně krácena na svých právech, neboť byla porušena zásada in dubio pro reo. Rozporuje závěry soudu, že si z domu odnesla vše, co v domě předtím mělo být. Trvá na tom, že při první návštěvě si odnesla ty nejnutnější věci osobní potřeby (oblečení, základní hygienické potřeby) a základní věci pro děti, kdy prchala před nesnadnou životní situací, přičemž je nelogický závěr soudů, že si mohla odnést vše, co slouží její osobní potřebě a co vlastní a zároveň potřebné věci pro děti. V druhém případě tam byla se svědkem G. a ve třetím případě se svědkem B. Oba tito svědci svou výpovědí svědčili v její prospěch, tedy zásadně vyvrátili celou řadu údajně odcizených věcí, nicméně soud nijak blíže nevysvětlil, proč lze považovat za věrohodnou či věrohodnější výpověď poškozených než svědků svědčících v její prospěch. Tito svědci také potvrdili, že měla za to, že tyto věci jsou její, patřící do společného jmění manželů a dětí. Nutno také podotknout, že tito dva svědci byli jedinými přímými svědky skutku, který je předmětem shora uvedené trestní věci. Jejich svědectví však byla soudy opakovaně přehlížena, což považuje za podstatné porušení svého práva na spravedlivý proces.
Dále má za to, že není možné jí klást za vinu, přičítat jí k tíži a činit závěry o tom, že určité věci se nacházely v domě z pouhého porovnání fotek interiéru domu před a po, tak je musela odvést právě ona, neboť tam po opuštění společné domácnosti ve dvou případech byla a údajní poškození prohlásili a zaslali obsáhlý soupis věcí, které se v domě měly údajně nacházet. Poukazuje na to, že do předmětného domu měly možnost vstupu minimálně a nepochybně dvě osoby, tedy matka svědka S. a partnerka svědka S., paní N., ostatně i další lidé, které si tyto dvě osoby mohli přivést. Soud se však touto okolností vůbec nezabýval. Stejně tak soud nevěnoval žádnou pozornost tomu, že vstupní dveře byly zásadním způsobem poničeny zásahovou jednotkou, která do domu vnikla a zatkla svědka S. Obviněná přitom opakovaně, hlasitě a naléhavě poukazovala na to, že údajně ukradené věci, které jsou jí přičítány za vinu, nikdy v domě nebyly a nikdy je ani neviděla a neodnesla. Soudy ovšem množství odvezených věcí spíše odhadly, než prokázaly. V této souvislosti poukazuje na to, že břemeno důkazní stojí na straně obžaloby, která navíc musí v trestním řízení prokázat svá tvrzení nade všechnu pochybnost. V dané věci je evidentní, že údajně poškozený S., jeho matka, paní N. a pan P. navyšovali soupis údajně ukradených věcí, čímž se jí snaží uškodit v zájmu nepřehlédnutelné zášti a nenávisti údajně poškozeného S. vůči její osobě, který zjevně celou záležitost organizuje. Soud nijak blíže a rozumně nevysvětlil, proč lze považovat za věrohodnou či věrohodnější výpověď poškozeného S. než její, zejména je-li pan S. trestně stíhán za rozsáhlé podvody a v současné době je ve vazební věznici. Opakovaně se vyjádřil, že ji zničí a bude jí škodit všemi možnými dostupnými prostředky, což ostatně činí. Není možné jednou tvrdit, že tvrzení poškozených jsou věrohodná a zároveň činit závěry o odcizení jejich věcí za krajně nevěrohodné a nepravděpodobné, a některé věci vypustit ze skutku, a přitom ji fakticky uznat vinnou za krádež některých těchto věcí. Takový postup považuje v demokratické a právní společnosti za nevídaný, bezprecedentní, krajně nespravedlivý a nezákonný. Znovu proto žádá soud, aby v rámci své činnosti nahlédl do trestního spisu vedeného vůči panu S., ze kterého bude zřejmé, že celá řada údajně odcizených věcí všech poškozených v domě nebyla a ze strany pana S. se jedná o účelové jednání.
Obviněná se dále vyjádřila k vlastnictví domu a vztahu ke svědkovi S., přičemž trvá na tom, že nemohla naplnit skutkovou podstatu krádeže, protože nemohla ukrást cizí věc, která jí fakticky patří a vlastní ji. V této věci uváděla pro věc smysluplná a relevantní právní tvrzení, která podložila nespornými fakty a důkazy, které svědčily o vědomosti o oprávněném vlastnictví daných věcí. Má za to, že posouzení této otázky je otázka zásadního právního významu, protože má a může mít vliv pro budoucí rozhodovací praxi. Nesouhlasí dále s právním názorem obou soudů stran zjištění subjektivní stránky trestného činu a má za to, že se nemohla dopustit trestného činu krádeže, protože, vzala-li cizí věci, jednala ve skutkovém omylu negativním a tento vylučuje úmysl. Ostatně i odvolací soud sám uvedl, že podstatou celé věci není obecně kriminální jednání, ale rozvrácený vztah s bývalým partnerem. Trvá na tom, že byla oprávněně přesvědčena a myslela si, že odnáší z předmětného domu poškozených své vlastní věci, věci patřící do společného jmění manželů a věci dětí, ačkoli se jednalo o věci vůči ní cizí, protože je svědek S. zaváděl do účetnictví obchodní společnosti, jak později zjistila. To stejné platí pro přečiny neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a neoprávněného užívání cizí věci. Za absurdní označuje závěr soudu, že faktickým opuštěním společné domácnosti jí muselo být zřejmé, že se jedná o cizí věci, neboť sama skutečnost, že jeden z manželů opustí společnou domácnost, nemá žádný vliv na vlastnické právo k daným věcem. Stejně tak úvahy soudu stran jejího podílu ve společnosti, resp. argumentaci s tím spojenou. Odůvodnění soudů, jímž odmítli její argumentaci týkající se cizí věci ve vztahu k jejímu zavinění, je odůvodněno způsobem, jenž nemá žádnou oporu v zákoně. Je v hrubém rozporu s pravidly obecné spravedlnosti, nemorálnosti a projevem moci a svévole obou soudů.
Co se týče přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku tak z platební karty nikdy žádnou hotovost nevybrala nebo neučinila žádnou operaci v neprospěch účtu s ní spojeného. Navíc, k danému účtu je jako disponent.
Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v plném rozsahu a ve všech jeho výrocích zrušil.
Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 27. 1. 2016. Dne 15. 2. 2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 143/2016, v němž uvedlo, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k tomuto nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 61 To 328/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněné zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou Z. R. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. tedy nemají povahu právně relevantních námitek.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tak vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně formulované námitky, že z provedeného dokazování nelze dovodit její vinu, však svým obsahem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Pod dovolací důvod tak nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítla nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného Ing. J. S., poškozené J. N., svědků J. G. a T. B., matky poškozeného M. S., dále fotografií interiérů domu před a po jejích návštěvách, resp. jejich porovnávání) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, jaké věci si odnesla během jednotlivých návštěv domu, seznam těchto věcí, stejně tak, jaké věci si s sebou odnesla v den, kdy opouštěla společnou domácnost, kterou sdílela s poškozeným, tedy jaké věci se v domě reálně nacházely, dále zjištění stran toho, jaké osoby měly do domu přístup, zda matka poškozeného M. S. odnesla z domu nějaké věci; spadá sem i námitka neprovedení důkazního řízení ve vztahu k věrohodnosti jednotlivých svědků a zejména poškozeného Ing. J. S. a jeho účetním machinacím), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že hodnocení důkazů neodpovídá zásadě presumpce neviny) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná trvá na tom, že měla za to, že předmětné věci spadají do společného jmění manželů, případně jsou jejím vlastnictvím, přičemž část věcí patřila dětem, jednalo se zejména o hračky, lyže a další sportovní vybavení; dále uvedla, že s ohledem na vyhrocený vztah mezi ní a poškozeným Ing. J. S. se z jeho strany a osob kolem něho jedná o snahu jí co nejvíce uškodit v zájmu nepřehlédnutelné zášti a nenávisti; trvá na tom, že z platební karty nikdy nevybrala žádnou hotovost a neučinila žádnou operaci v neprospěch účtu s ní spojeného, ačkoli byla k předmětnému účtu disponentem).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněná sama hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní nelze shledat ani obviněnou mnohokrát opakovanou námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněné se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněná neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněná v rámci vznesených námitek namítla, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky jí za vinu kladených trestných činů, resp. že nemohla odcizit věci vlastní, neboť ve společnosti Lyra.com, s. r. o., měla podíl ve výši 8,25% představují vklad ve výši 462.000 Kč, případně se domnívala, že se jedná o věci spadající do společného jmění manželů, tedy, že jednala ve skutkovém omylu.
Uvedené námitky jsou v obecné rovině podřaditelné pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud je však shledal neopodstatněnými. Současně je možno odkázat i na odůvodnění nalézacího soudu, který se námitkami tohoto charakteru v rámci odůvodnění rozsudku zabýval.
Obviněná v březnu 2012 opustila společnou domácnost, kterou sdílela se svým manželem – poškozeným Ing. J. S., přičemž si dle vlastních slov odnesla své věci a věci dětí. Teprve po roce se do domu vrátila, v době, kdy se poškozený nacházel ve vazbě, a poté, co v domě vyměnila zámky, za pomoci známých – svědků J. G. a T. B. během tří návštěv odvezla v rozsudku blíže specifikované věci. Nalézací soud se povahou a množstvím odcizených věcí zabýval a pečlivě zvažoval i hodnotu jednotlivých věcí, například stavebnice Lego nebo souboru vín, případně upravil cenu některých položek, například mikrovlnné trouby či kontaktního grilu (str. 15-16 rozsudku nalézacího soudu). Soud dospěl současně k závěru, že u některých položek nelze prokázat, že by je odcizila obviněná, kupříkladu stříbrné masivní kabely (str. 16 rozsudku nalézacího soudu), část potravin a vysavač (tamtéž).
Skutkový omyl negativní je upraven v ustanovení §18 odst. 1 tr. zákoníku , které říká, že kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti . Skutkový omyl negativní vylučuje úmysl a vědomou nedbalost. Nedotýká se však nedbalosti nevědomé, včetně nedbalosti nevědomé hrubé, jejichž základem takový omyl může být. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví , že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje. Úmysl totiž vyžaduje vědění , a to alespoň v podobě soudu problematického, tj. že následek může nastat.
Otázkou, zda si obviněná byla vědoma skutečnosti, že se jedná o věci, které nejsou její, se nalézací soud pečlivě zabýval. Ze samotné výpovědi obviněné se podává, že si byla vědoma skutečnosti, že dům a podstatná část vybavení domu byly napsány na firmu Lyra.com, s. r. o. Obviněná opakovaně poukazovala na to, že tak poškozený činil z účetních důvodů. Jeho jednání však není předmětem této trestní věci a zcela jistě není důvodem pro vyvinění se obviněné. Nalézací soud se pak k předmětné otázce vyjádřil v rámci odůvodnění rozsudku, kdy uvedl, že „ lze souhlasit s obžalovanou, že není zcela standardní, aby vybavení domácnosti vlastnila firma a věci netvořily SJM, ale v případě S. tomu tak bylo a movité věci v domě, ostatně i dům samotný, byly ve vlastnictví firmy Lyra.com, s.r.o. Taková skutečnost vyplývá faktur, karet majetku, jakož i výpovědí poškozeného S. a svědkyně J. Navíc byla do spisu založena nájemní smlouva na movité věci, kterou obžalovaná podepsala, tudíž si této skutečnosti byla jednoznačně vědoma. K založené smlouvě existují i faktury, byť ve skutečnosti mělo docházet k hrazení nájemného zápočtem. I když by bylo možné vyslovit souhlas s vyjádřením obžalované, že jednání poškozeného, týkající se vlastnictví majetku naznačuje snahu poškozeného vyloučit obžalovanou z možnosti získat jakýkoli majetek v případě rozvodu, nelze než konstatovat, že na vině obžalované to nic nemění “ (str. 14 rozsudku nalézacího soudu). Ačkoli tedy měla obviněná v předmětné společnosti minoritní podíl, neměla žádná dispoziční práva k majetku či účtům společnosti, resp. neměla oprávnění za společnost jednat a nakládat s jejím majetkem. Ostatně do domu samotného se fyzicky dostala až poté, co u dveří nechala vyměnit zámek. Nalézací soud dále uvedl, že „ i kdyby došlo k vypořádání SJM před soudem, obžalovaná by na věci nárok neměla právě proto, že jsou ve vlastnictví jiného subjektu. V případě dětských věcí je situace obdobná, neboť je sice pravdou, že děti jsou oprávněné a schopné vlastnit majetek, ale v tomto případě se jednalo o věci, které poškozený nakoupil pro děti k pobytu u něho, stejně tak hračky nebo sportovní vybavení. Nelze tak přijmout vyjádření obžalované, že děti věci chtěly a přeci tam nebudou ležet, když nebylo jasné, jak dlouho bude poškozený S. ve vazbě “ (str. 15 rozsudku nalézacího soudu), přičemž je zřejmé, že bez souhlasu poškozeného Ing. J. S. neměla věci dětí z domu odvážet. Zcela zřejmou vědomost je pak možno dovodit ve vztahu k odcizení věcí poškozené J. N., kdy se jednalo vesměs o dámské oblečení, obuv a kosmetiku, o nichž si musela být vědoma, že nejsou jejím vlastnictvím.
V projednávané věci se jedná o poměrně nestandardní situaci, kdy bylo společné jmění manželů zúženo natolik, že většina běžného vybavení domácnosti byla ve vlastnictví právnické osoby, společnosti ve vlastnictví poškozeného, v rámci níž měla obviněná minoritní podíl, se kterým však nebyla spojena žádná oprávnění k nakládání s jeho majetkem či účty, neboť již nadále nebyla jednatelkou. To se týká i platební karty vystavené ve prospěch společnosti Lyra.com, s. r. o., kterážto byla vystavena na jméno poškozeného Ing. J. S., tedy obviněná k ní neměla žádná dispoziční práva. K uvedené otázce se nalézací soud vyjádřil na str. 17. Stejně tak se zabýval i vozidlem Volkswagen Touareg, který byl taktéž v majetku předmětné společnosti.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze připustit, že by se v projednávané věci mohlo jednat o porušení zásady subsidiarity trestní represe, jak se obviněná dovolává. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob).
Pokud pak odvolací soud uváděl, že podstatou celé věci není obecně kriminální jednání obžalované, ale rozvrácený vztah s bývalým partnerem , pak tímto zcela jistě nemá na mysli, že by jednání obviněné nepodléhalo trestněprávnímu postihu. Tímto se toliko vyjádřil k motivu jejího jednání, kdy se motiv pomsty s ohledem na vyhrocené vztahy s poškozeným slučoval či mohl i převyšovat motiv ziskuchtivosti , kdy obviněná prakticky vyrovnání majetku vzala do svých rukou a využila k tomu zadržení a detence poškozeného, se kterým byla ve velmi negativních vztazích. Takovýmto svévolným jednáním se však dopustila trestného jednání. Odvolací soud zohlednil, že obviněná jednala, byť zcela nesprávně, taktéž ve prospěch dětí a její jednání se v mnohém týkalo věcí, které v době společného soužití s poškozeným považovala za vybavení své domácnosti, a snížil jí uložený trest na samou spodní hranici zákonné trestní sazby.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné Z. R. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu