ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.269.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 269/2016 -42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2016 o dovolání, které podala obviněná Š. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 3 To 334/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 249/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné Š. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 7 T 249/2014 , byla obviněná Š. V. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to pro skutek spočívající v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ dne 12. 12. 2014 kolem 17.25 hod v B. na ulici V. V. v prodejně Peek & Cloppenburg v obchodní galerii V. B. po předchozí domluvě společně s neztotožněným mužem (stíhaným samostatně) a dcerou N. N., (již pravomocně odsouzenou) odcizili zimní bundy v celkové hodnotě 18.770 Kč, které s N. N. pronesly přes pokladní zónu, a to tak, že tyto si uložily do svých dámských tašek, kdy u obžalované V. byl nalezen 1 kus bundy zn. GUESS, černé barvy, v hodnotě 8.490 Kč, 1 kus bundy zn. HUGO BOSS, černé barvy, v hodnotě 7.490 Kč, a dále u odsouzená N. měla v tašce ukrytý 1 kus bundy zn. BUGATTI v hodnotě 2.790 Kč, s těmito odcizenými věcmi byly obě následně zadrženy bezpečnostní službou a zboží bylo neporušené vráceno na prodejnu, tímto svým jednáním způsobily poškozené společnosti Peek & Cloppenburg, IČ: 26185385, škodu odcizením ve výši 18.770 Kč, a tohoto jednání se dopustila, ačkoliv byla trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 9. 2014 č.j. 18T 179/2014-84, s právní mocí 3. 12. 2014, odsouzena pro přečin krádeže podle §205 odstavec 1 písmeno a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, a k trestu zákazu pobytu na územním obvodu okresu Znojmo na dobu 24 měsíců “.
Za tento přečin a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 15 T 6/2015, s právní mocí 12. 5. 2015, byla podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon byla v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §75 odst. 1, 2, 6 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu pobytu na území Statutárního města Ostravy na dobu 2 (dvou) let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku se zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 15 T 6/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 7 T 249/2014, podala obviněná odvolání směřující do výroků o vině a trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 3 To 334/2015 , a to tak, že podle 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 3 To 334/2015, podala obviněná dovolání (č. l. 200-202), přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., maje za to, že odvolací soud chybně postupoval, když bylo nařízeno veřejné zasedání, přestože se včasně omluvila a požádala o odročení veřejného zasedání, čímž dala najevo, že se chce veřejného zasedání účastnit a využít tím svého práva ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod (dále jen „Listina“).
Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud postupoval chybně při dodržení ustanovení trestního řádu o její přítomnosti při veřejném zasedání. Konstatovala, že veřejné zasedání bylo soudem odročeno na 9. 9. 2015, přičemž již dne 7. 9. 2015 požádala o odročení ze zdravotních důvodů, přičemž předložila lékařskou zprávu od MUDr. T. B., kterého soud sice kontaktoval, ale pouze obecně se jej dotazoval na její zdravotní stav, kdy ošetřující lékař nemohl odpovědět na dotaz volající osoby z důvodu nezbytnosti zachovat lékařské tajemství. Odvolací soud proto neměl najisto postavenu otázku jejího aktuálního zdravotního stavu. Jestliže bylo hlavním důvodem, proč považoval její žádost o odročení veřejného zasedání za účelovou, že nežádala o vystavení pracovní neschopnosti, pak je taková skutečnost zcela bezvýznamná a nadbytečná, neboť jakožto osoba samostatně výdělečně činná by v případě vystavené pracovní neschopnosti neobdržela žádného plnění, jež náleží zaměstnanci. Pokud měl odvolací soud za to, že se jedná o její účelové jednání, měl ji i přes tuto skutečnost informovat o tom, že se veřejné zasedání konat bude a pokud ničeho takového neučinil, pak jí znemožnil její právo účasti, kterou zamýšlela využít k účinné obhajobě a k předložení nových důkazů, které nemohla dříve uplatnit a které by měly podstatný význam na výsledek předmětného řízení. Byl-li soud schopen kontaktovat jejího ošetřujícího lékaře, mohl stejně tak dobře kontaktovat i její osobu. Veřejného zasedání se neúčastnil ani její obhájce, neboť ani tento nebyl soudem kontaktován.
Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením zrušil jak dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2015, č. j. 3 To 334/2015-160, ale současně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně 25. 5. 2015, sp. zn. 7 T 249/2014, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně obviněná žádá, aby výkon trestu odnětí svobody byl rozhodnutím Nejvyššího soudu odložen, a to do doby než bude rozhodnuto o podaném dovolání, případně aby byla odložena vykonatelnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudku Městského soudu v Brně.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 3. 2016, sp. zn. 1 NZO 1395/2015.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že dovolatelka jakožto osoba, jejíž účast u veřejného zasedání odvolacího soudu nebyla nutná, byla ve smyslu §233 odst. 1 věta druhá tr. ř. o konání veřejného zasedání, nařízeného na jednací den 26. 8. 2015, toliko vyrozuměna s oprávněním se jej účastnit (§233 odst. 1, 2 tr. ř.). Následně zaslala dne 25. 8. 2015 ve večerních hodinách prostřednictvím e-mailu omluvný dopis s informací o vlastním ošetření na pohotovostní lékařské službě s příslibem doručení lékařské zprávy obratem, přičemž na následný telefonický dotaz soudu sdělila, že se tato informace ve skutečnosti týkala jejího nezletilého syna. Poté, co bylo veřejné zasedání odvolacího soudu odročeno na den 9. 9. 2015 a v uvedeném směru obviněná byla vyrozuměna dne 28. 8. 2015, tato dne 7. 9. 2015 soudu doručila opět elektronickou omluvu, tentokrát odůvodněnou vlastními zdravotními důvody s tím, že tyto jí nedovolují cestovat do místa jednání, přičemž přiložila lékařskou zprávu z téhož data, ve které jsou popsány její aktuální zdravotní potíže. Následným dotazem na dovolatelčina ošetřujícího lékaře MUDr. T. B. bylo zjištěno, že byla schopna jak cesty do Brna, tak i účasti u veřejného zasedání s tím, že se ke svému ošetřujícímu lékaři dostavila z důvodu bolestí zad, aniž by žádala o vystavení pracovní neschopnosti (č. l. 155). Na podkladě uvedených zjištění vyhodnotil odvolací soud její omluvu jako účelovou, její žádosti o opětovné odročení veřejného zasedání nevyhověl a její odvolání projednal a rozhodl o něm bez její přítomnosti. Současně státní zástupkyně uvedla, že dovolatelčin odkaz na judikaturu řešící danou problematiku nebyl případný, neboť jí uváděná překážka její účasti nebyla shledána objektivní. Popsaný postup odvolacího soudu nevypovídá o tom, že by dovolatelce bylo znemožněno využití jejího práva na obhajobu, tedy učinit výpověď, vyjadřovat se k věci, případně i navrhovat důkazy k prokázání své neviny, jestliže svého práva účasti u veřejného zasedání nevyužila; takovým postojem v rámci řízení před odvolacím soudem pouze demonstrovala pasivní způsob naplnění svého procesního postavení obviněné.
S ohledem na výše uvedené závěry proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 3 To 334/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou Š. V. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněná uplatnila námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání o odvolání konal v její nepřítomnosti přesto, že žádala o odročení z důvodů nepříznivého zdravotního stavu, kterýžto soudu řádně doložila lékařskou zprávou jejího ošetřujícího lékaře. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., které stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyla obviněná v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
K posouzení, zda odvolací soud mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněné, je nutno se v obecné rovině zabývat tím, zda obviněné bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Jelikož trestní řád neobsahuje ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, tak na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány, vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět .
Předvoláním osoby tedy dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.
Ze záznamu na č. l . 135 spisu se podává, že obviněná byla o veřejném zasedání nařízeném na 26. 8. 2015 vyrozuměna (a to standardizovaným tiskopisem „vzor 7a“ dle vnitřního a kancelářského řádu). Vyrozumění o nařízení veřejného zasedání jí bylo řádně a včas doručeno (doručenka ze dne 10. 8. 2015 na č. l. 135). Obviněná následně dne 25. 8. 2015, tedy den před nařízeným zasedáním, zaslala Krajskému soudu v Brně prostřednictvím e-mailu žádost o odročení termínu veřejného zasedání, neboť se nebude schopna nařízeného zasedání zúčastnit, jelikož byla ošetřena na pohotovosti a v den jednání bude v dopoledních hodinách ošetřena u obvodního lékaře, který vystaví lékařskou zprávu, kteroužto následně soudu zašle. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 26. 8. 2015 (č. l. 143) se podává, že soudem byl učiněn telefonický dotaz na obviněnou, která člence senátu sdělila, že ošetření na pohotovosti se týkalo jejího syna, nikoli její osoby, a přislíbila zaslat lékařskou zprávu jak z pohotovosti, tak od ošetřující lékařky jejího syna. Soud následně konání veřejného zasedání odročil na 9. 9. 2015. O nařízení veřejného zasedání na den 9. 9. 2015 byla obviněná vyrozuměna již dne 28. 8. 2015 (doručenka na č. l. 144). S ohledem na skutečnost, že obviněná nebyla v předmětné době již právně zastoupena (viz sdělení JUDr. Petra Kučery, Ph.D., o ukončení obhajoby na č. l. 138-139) a současně se nejednalo o případ tzv. nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 a násl. tr. ř., o nařízení veřejného zasedání nebyl nikdo jiný vyrozumíván. Dne 7. 9. 2015 byla soudu doručena prostřednictvím e-mailu žádost obviněné o odročení konání veřejného zasedání s tím, že s ohledem na její současný zdravotní stav není schopna přesunu z Hradce Králové do Brna, což dokládá přiloženou lékařskou zprávou MUDr. T. B. z Fakultní nemocnice H. K., Kliniky pracovního lékařství vystavenou téhož dne (č. l. 153-155). Soudem byl následujícího dne, tj. 8. 9. 2015 učiněn telefonický dotaz na MUDr. T. B. stran zdravotního stavu obviněné, přičemž ošetřující lékař, jak se podává ze záznamu na č. l. 155, uvedl, že jej obviněná navštívila předchozího dne, nežádala o vystavení dokladu o pracovní neschopnosti, přičemž shledal, že je schopna cesty do B. a taktéž i účasti na veřejném zasedání. Na podkladě uvedeného soud v rámci veřejného zasedání dne 9. 9. 2015 vyhlásil usnesení o tom, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněné.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání zejména v případě, kdy na tom on sám trvá . V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit natolik konkrétním objektivním důkazem, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004, a další, nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Soud se po předložení zprávy o ambulantním vyšetření obviněné telefonicky ujistil prostřednictvím ošetřujícího lékaře o tom, zda je zdravotní stav obviněné natolik vážný, aby jí bránil v osobní účasti u veřejného zasedání. Ošetřující lékař soudu sdělil, že zdravotní stav obviněné ji v osobní účasti u veřejného zasedání nebránil, resp. že byla schopna se s ohledem na svůj zdravotní stav veřejného zasedání osobně zúčastnit. Postupu soudu nelze ničeho vytknout. Námitku obviněné tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.
Nejvyšší soud nerozhodoval o opětovné žádosti obviněné o odklad výkonu trestu odnětí svobody, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový návrh na postup Nejvyššího soudu neučinil. O žádosti obviněné o odklad výkonu trestu odnětí svobody přitom již bylo Městským soudem v Brně rozhodováno dne 30. 10. 2015, kdy soud žádosti obviněné vyhověl s tím, že výkon trestu odnětí svobody odložil do 9. 12. 2015 (č. l. 177), následná žádost obviněné o odklad výkonu trestu odnětí svobody byla pak usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2015 zamítnuta (č. l. 198).
Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné Š. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 3. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu