ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.291.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 291/2016 -62
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2016 o dovolání podaném Ing. M. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 44 To 313/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 165/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 2 T 165/2013, byl Ing. M. S. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali Ing. M. S. a příslušná státní zástupkyně odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 44 To 313/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost T. P., spol., se sídlem Ch., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státní zástupkyně zamítnuto.
Proti výše uvedenému usnesení podal Ing. M. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný Ing. M. S. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. V další části svého dovolání se vyjádřil ke zjištěním stran jednatelského oprávnění a závěrům plynoucím ze znaleckých posudků (včetně chybných výpočtů v některých bodech), přičemž závěry soudů prvního i druhého stupně rozporuje, stejně jako namítá nesprávné konstatování soudu druhého stupně, podle kterého ve věci byly provedeny veškeré důkazy pro posouzení předmětného jednání, na jejichž základě bylo možné přistoupit k právnímu posouzení. Soudu druhého stupně dále vytkl, že měl doplnit dokazování o výslech znalce (Ing. Evy Klapuchové). Rovněž namítl absenci subjektivní stránky skutkové podstaty, přičemž podotkl, že závěr soudu prvního stupně o jednání v přímém úmyslu je zcela nedostatečně odůvodněn. Předmětného jednání se dopustil plně v přesvědčení, že jedná oprávněně, navíc dle doporučení svědka Ing. J. Č., CSc. Stran subjektivní stránky skutkové podstaty u trestného činu zpronevěry rovněž odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2001., sp. zn. III. ÚS 502/2000). Postup soudů prvního a druhého stupně považuje za nesprávný, neboť předmětný trestní spis jednak obsahuje důkazy svědčící v jeho prospěch, a dále pak nebyly dostatečně odstraněny pochybnosti o skutkovém stavu věci. Rovněž poukázal, že dle jeho názoru není přiléhavé na jeho jednání nahlížet jako na „odčerpání části finančních prostředků pro soukromé účely statutárního orgánu“, nýbrž jako na „částečnou úhradu splatné pohledávky společníka“. Nadto podotkl, že o nejistotě výsledků provedeného dokazování svědčí také postup soudu druhého stupně, který poškozenou společnost s jejím nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný uzavřel, že výsledky provedeného dokazování prokazují, že se nestal skutek, pro který byl stíhán, a tudíž by měl být zproštěn obžaloby. Závěrem poté navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, podle §265k odst. 2 tr. ř. dále zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci, anebo podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která předně podotkla, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný, jako společník a jednatel obchodní společnosti T. P., spol., totiž této společnosti odňal z její dispozice finanční prostředky, a to tak, že prodal část hmotného majetku společnosti a poté z pokladny vybral hotovost z těchto prodejů, a dále na svůj účet z účtu společnosti převedl také další finanční prostředky. Tedy přisvojil si cizí věc (jak předpokládá skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku), neboť veškeré finanční prostředky, se kterými obviněný uvedeným způsobem nakládal, byly ve vztahu k němu věcí cizí. Na uvedeném nemůže nic změnit ani okolnost, že obviněný byl zároveň jedním ze dvou společníků a současně jednatelem společnosti, a subjektivně mohl být přesvědčen o svém nároku na vyplacení jeho podílu ze zisku společnosti, jelikož majetek obchodní společnosti a majetek osoby, která je společníkem, nejsou totožné. Obviněný navíc transakce provedl bez ohledu na rozhodnutí valné hromady ze dne 7. 3. 2011, a to v rozporu s §123 obchodního zákoníku a v rozporu s čl. 6 Zakladatelské listiny společnosti T. P., spol., Úmysl obviněného obohatit se na úkor společnosti vyplývá mj. i ze skutečnosti, že prodejem majetku společnosti účelově vytvořil finanční rezervu a tuto následně vybral z pokladny společnosti. A dále pak, že nebral ohled, zda bude mít společnost dostatek finančních prostředků na svůj další chod, mzdy, odvody a úhradu závazků. Pro posouzení trestnosti jednání obviněného přitom není zásadní, zda měl případný nárok na výplatu určité části zisku, jelikož i kdyby takový nárok měl, tak nemohl svévolně odebrat finanční prostředky z dispozice obchodní společnosti. Dle státní zástupkyně nelze akceptovat ani případný názor, že jednání obviněného bylo reakcí na rozpory s druhým společníkem obchodní společnosti, neboť obviněný nepostupoval v zájmu ochrany majetku společnosti, jak byl ze svého titulu povinen. Za podstatu předmětného jednání státní zástupkyně označuje, že došlo k obohacení obviněného a zároveň ke škodě na straně obchodní společnosti, přičemž obviněný věděl, že uvedené prostředky nejsou jeho majetkem, nýbrž majetkem společnosti, a k vyplacení pohledávky obviněný sáhl svévolně v souvislosti se svým odchodem ze společnosti. Pro úplnost státní zástupkyně podotkla, že je vyloučen i skutkový omyl, neboť obviněný věděl, jakým způsobem dochází ve společnosti k rozhodování o zisku a jeho rozdělení, kdy předpokladem je provedení řádné účetní závěrky jako podkladu pro rozhodnutí valné hromady, stejně jako samotné rozhodnutí valné hromady. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obviněný uvedl, že nesouhlasí s argumentací Nejvyššího státního zastupitelství stran výplat k uhrazení pohledávky za T. P., spol., kdy měl obviněný postupovat v rozporu s rozhodnutím valné hromady ze dne 7. 3. 2011, v rozporu s čl. 6 Zakladatelské listiny a v rozporu s §123 obchodního zákoníku. Rovněž podotkl, že jím namítané skutečnosti odmítly orgány činné v trestním řízení prověřit, mj. opakovaně navrhovaným výslechem znalce. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství vytkl uvádění nepodložených pochybností a zavádějících informací, přičemž opětovně poukázal na okolnosti stran oprávnění jednat s majetkem společnosti. Rovněž podotkl, že nebylo prokázáno, že by T. P., spol., byla jednáním obviněného poškozena, neboť nadále prosperuje. Opětovně poukázal na znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem PROFI-TEN, a. s., přičemž v návaznosti na zjištění v tomto uvedená se měly soudy prvního a druhého stupně zabývat okolnostmi, zda měl obviněný skutečně pohledávku za společností T. P., spol., z titulu schváleného a rozděleného zisku valnou hromadou, určeného k vyplacení, a zda měl nějakým způsobem omezené právo jednat jménem poškozené společnosti a disponovat jejím majetkem. Obviněný uzavřel, že setrvává na obsahu podaného dovolání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckých posudků a posouzení jednatelského oprávnění), případně neúplnost dokazování, a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pokud obviněný dále namítá nedostatečné zajištění některých důkazů, zejména stran neprovedení výslechu znalkyně Ing. Evy Klapuchové, tak na tuto okolnost nelze dle Nejvyššího soudu nahlížet jako na tzv. opomenutý důkaz. Podstatné je totiž zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného. Významná je dále rovněž otázka kvality potenciálního důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu. Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soud druhého stupně nepochybil, pokud již neprovedl výslech znalkyně Ing. Evy Klapuchové a v tomto setrval na důkazech listinných.
Rovněž samotná skutečnost, že soud druhého stupně podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou obchodní společnost s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, nikterak neznamená, že by měl soud pochybnosti o vině obviněného, jak ostatně soud ve svém rozhodnutí sám konstatuje (viz str. 18 napadeného rozhodnutí).
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Lze konstatovat, že obviněný jednak přítomnost takového extrémního rozporu ve svém dovolání nenamítá, a dále pak, že Nejvyšší soud ve věci žádný extrémní rozpor provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
Stran námitky nenaplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry lze připomenout, že trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí-li takovým činem na cizím majetku značnou škodu (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Podrobněji se právní kvalifikací jednání obviněného zabýval soud druhého stupně ve svém (napadeném) rozhodnutí (viz např. str. 15 usnesení), na jehož závěry lze plně odkázat. Již soud prvního stupně kvalifikoval jednání obviněného jako učiněné v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. O úmyslném jednání neměl pochyb ani soud druhého stupně, byť např. na str. 16 napadeného rozhodnutí pouze uvedl, že „po subjektivní stránce se vyžaduje alespoň nepřímý úmysl“. Přesto lze konstatovat, že úmyslné jednání obviněného je dostatečně popsáno v odůvodnění obou ve věci rozhodujících soudů. V této souvislosti nelze přehlédnout, že obviněný byl JUDr. R. upozorněn, že předmětné finanční prostředky byly (dle jejího názoru) vyplaceny neoprávněně a obviněný byl vyzván k řešení, aby se částka nemusela vymáhat soudně, přičemž následně bylo JUDr. R. sděleno, byť prostřednictvím Ing. J. Č., CSc., že k vrácení prostředků nedojde. Rovněž tvrzení obviněného, že není přiléhavé na jeho jednání nahlížet jako na „odčerpání části finančních prostředků pro soukromé účely statutárního orgánu“, nýbrž jako na „částečnou úhradu splatné pohledávky společníka“, je dle názoru Nejvyššího soudu neopodstatněné, neboť obviněný si v rámci svého jednání byl vědom řádného procesu, jakým ve společnosti dochází k rozhodování o zisku a jeho rozdělení.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání Ing. M. S. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 3. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu