ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.310.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 310/2016 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2016 o dovolání podaném MUDr. M. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 9 To 314/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 49/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 3 T 49/2014, byl MUDr. M. Z. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal MUDr. M. Z. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 9 To 314/2015, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal MUDr. M. Z. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný MUDr. M. Z. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve podotkl, že na základě provedených důkazů nebylo nade vší pochybnost osvědčeno, že by z jeho strany došlo k naplnění znaků trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Z provedených důkazů přitom vyplývá, že vždy postupoval lege artis a jeho odpovědnost by měla být snížena z důvodu, že byl kolegy (specializovanými lékaři) utvrzován v nesprávné diagnóze. Léčba předmětného druhu zlomeniny, její doba, ale i případné komplikace bývají u jednotlivých pacientů individuální, přičemž ošetření pacientky bylo prováděno obvyklým způsobem. Rovněž připomenul, že u poškozené došlo k výpadku léčby, když nastoupila do zaměstnání a léčbu přerušila. Soudy tedy měly vzít v potaz důsledky takového přerušení léčby. Dále uvedl, že poškozená mohla v tomto období svoji ruku přetěžovat, což mohlo mít zásadní dopad do konečného výsledku léčby. Nadto zmínil, že správné rozpoznání zadní luxace patří v praxi k nejsložitějším. Soudy se dle obviněného náležitě nevypořádaly s verzí, že i v případě včasnějšího rozpoznání zadní luxace mohl být výsledek léčby stejný. Soud druhého stupně se dle názoru obviněného rovněž dostatečně nevypořádal se závěry znaleckého posouzení zadaného u znaleckého ústavu, ze kterého je patrné, že obviněný postupoval lege artis, tudíž že ve své lékařské činnosti nepochybil. Posudek vyhotovený znaleckým ústavem (Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví) má přitom vyšší důkazní váhu, než znalecký posudek vyhotovený znalcem. Závěrem obviněný navrhl, aby „dovolací orgán svým rozhodnutím napadené rozhodnutí zrušil a vrátil k novému rozhodnutí“, případně aby sám obviněného zprostil obžaloby.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti zrekapituloval dovolací námitky obviněného. Dále podotkl, že tyto námitky v podstatné části nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřují vůči právnímu posouzení skutku, nýbrž směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Námitkám stran (tvrzeného) nesprávného postupu lékařů specialistů z oboru zobrazovacích metod, vlivu přerušení léčby na konečný výsledek a možnosti stejného výsledku léčby i v případě, kdy by zadní luxace byla včas rozpoznána, lze sice přiznat právní relevanci, neboť uvedené okolnosti mohou mít vliv na posouzení zavinění obviněného, potažmo existenci příčinného vztahu, avšak předmětné výhrady nejsou dle státního zástupce důvodné. Uvedenými námitkami se navíc důkladně zabývaly již soudy prvního a druhého stupně, přičemž tyto námitky byly logicky a přesvědčivě vyvráceny. Z odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí přitom nelze dovodit ani existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
V replice na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obviněný nejprve uvedl, že dle jeho názoru námitky uplatněné v předmětném dovolání jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále podotkl, že soudy prvního a druhého stupně nebraly dostatečně v potaz důkazy (např. posudek Znaleckého ústavu ze dne 26. 10. 2015), které byly předloženy v jeho prospěch. Závěrem obviněný odkázal na argumentaci uvedenou v podaném dovolání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Přitom opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Při hodnocení důkazů soudy vycházely mj. ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, z ústavního znaleckého posudku zpracovaného Lékařskou fakultou v Olomouci, z výslechu znalce MUDr. Friče, či z lékařských zpráv o zdravotním stavu poškozené. Rovněž navrhovaný důkaz novým znaleckým posudkem, který byl vyhotoven Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, soud druhého stupně ve veřejném zasedání provedl. Při následném hodnocení poté dospěl k závěru, že předmětný posudek nemá potenciál zvrátit skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Nadto u některých závěrů tohoto posudku shledal, že ani nejsou v souladu s ostatními ve věci provedenými důkazy. Stejně tak okolnostmi stran potenciálního vlivu přerušení léčby na její konečný výsledek se zabývaly oba ve věci rozhodující soudy (viz str. 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně), a to s přesvědčivými závěry.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané trestní věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Ostatně obviněný přítomnost extrémního rozporu ve svém dovolání ani výslovně nenamítal.
Stran námitky, že jednáním obviněného nebyla naplněna skutková podstata předmětného trestného činu, lze uvést, že naplněním všech obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se podrobně zabýval soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (kdy s těmito závěry se soud druhého stupně zcela ztotožnil), přičemž správně dospěl k závěru, že obviněný poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví a tento čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání. Po subjektivní stránce byl čin spáchán z nevědomé nedbalosti dle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný sice nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu na ochranu zdraví poškozené, avšak vzhledem k daným okolnostem (např. zmíněné RTG snímky, dostupnost dalších zobrazovacích metod, možné konzultace apod.), stejně jako vzhledem ke svým poměrům (kvalifikační předpoklady lékaře), to vědět měl a mohl. Správně soud rovněž vyhodnotil užití ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku stran poruchy na zdraví trvající delší dobu, jakožto jednoho z možných předpokladů pro kvalifikaci následku jako těžké újmy na zdraví. Použitou právní kvalifikaci jednání obviněného podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku lze tedy s ohledem na všechny okolnosti a učiněná zjištění v předmětné trestní věci označit za zcela přiléhavou.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání MUDr. M. Z. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 4. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu