ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.391.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 391/2016 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání podaném P. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 3 To 388/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 61/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 10 T 61/2015, byl P. H. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) [pod body 1) a 2) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, pro něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2015, č. j. 10 T 244/2014-97, který nabyl právní moci dne 5. 6. 2015, byl P. H. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2015, č. j. 10 T 244/2014-97, který nabyl právní moci dne 5. 6. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali P. H. a poškozený P. O. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 3 To 388/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. z podnětu obviněného P. H. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, pro něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2015, č. j. 10 T 244/2014-97, který nabyl právní moci dne 5. 6. 2015, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2015, č. j. 10 T 244/2014-97, který nabyl právní moci dne 5. 6. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. a §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání poškozeného P. O. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal P. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný P. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkl, že nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy že měl čin spáchat vloupáním. K tomu připomenul, z čeho vycházely soudy prvního a druhého stupně ve svých rozhodnutích a na základě jakých úvah dospěly k závěru, že čin byl spáchán vloupáním. Poté poukázal na ustanovení §121 tr. zákoníku a uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by měl do uzavřeného sklepního prostoru vniknout lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. Soudům vytkl, že v tomto smyslu neprovedly žádné dokazování jako podklad pro své závěry. Dle obviněného nebyl u objektivní stránky skutkové podstaty naplněn znak vloupání a u subjektivní stránky skutkové podstaty poté absentuje úmysl pachatele, resp. úmysl spáchat čin vloupáním. Obviněný shrnul, že nepopírá odcizení předmětných jízdních kol, avšak tohoto jednání se nedopustil vloupáním, a vzhledem k výši způsobené škody, která nedosahuje škody nikoli nepatrné, lze jeho jednání posoudit nanejvýš jako přestupek proti majetku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc postoupil jinému příslušnému orgánu, „jestliže nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek“.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 17. 2. 2016 po seznámení s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Předně je nutno podotknout, že obviněný ve svém dovolání nerozporuje skutečnost, že odcizil předmětná jízdní kola, avšak namítá, že čin nebyl spáchán vloupáním. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu rovněž shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Námitkám stran absentující subjektivní a objektivní stránky Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. S jednotlivými znaky skutkové podstaty (tedy i namítanou absencí objektivní a subjektivní stránky) se logicky a přesvědčivě vypořádaly soudy prvního a druhého stupně. Obviněný byl odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Toho se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním. Na základě legální definice dle §121 tr. zákoníku se vloupáním rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru a) lstí, b) nedovoleným překonáním uzamčení nebo c) překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. O nedovolené překonání uzamčení poté půjde např. při vniknutí do bytu nebo domu, či jiného uzamčeného prostoru, a to mj. za pomoci klíčů, jež byly odcizeny, nalezeny, vylákány od majitele apod. Při překonávání uzamčení se přitom ani nevyžaduje použití síly či poškození zámku. Podle výroku o vině napadeného rozhodnutí obviněný po předchozí domluvě a za vzájemné součinnosti s další dosud neztotožněnou osobou poté, co si přesně nezjištěným nedovoleným způsobem opatřil klíč od dveří vedoucích do kolárny nacházející se v suterénu nemovitosti, do této uzamčené místnosti za užití zmíněného klíče, veden záměrem vzít si cizí věci bez jakéhokoliv oprávnění či přivolení oprávněných osob vstoupil, načež odtamtud odcizil horské jízdní kolo . Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vzal za prokázané, že jednání bylo spácháno ve spolupachatelství, což bylo možné dovodit z předchozího jednání obviněného a další neustanovené osoby (opakované neoprávněné návštěvy inkriminovaných míst). Tvrzení obviněného, že se mohl důvodně domnívat, že sklepní prostory navštěvuje se svými kamarády legálně, je zcela alibistické. Stejně tak alibistické by bylo tvrzení, že klíč měl a dveře otvíral neztotožněný spolupachatel a obviněný již tedy nebyl tím, kdo se činu dopustil vloupáním. Obviněný tímto de facto prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi předmětné trestní věci.
Pokud obviněný soudům vytýká nedostatečné provedení dokazování, tak v této souvislosti Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Na základě přezkumu věci přitom Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy prvního a druhého stupně vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Předmětné jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, bylo spolehlivě prokázáno kamerovými záznamy, ale i doznáním obviněného. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané trestní věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Ostatně obviněný přítomnost extrémního rozporu ve svém dovolání ani výslovně nenamítal.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu