ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.397.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 397/2016 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání, které podala obviněná O. O. , roz. G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 To 472/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 65/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání, které podala obviněná O. O., odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 9 T 65/2015, byla obviněná O. O. uznána vinnou přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 2. 2. 2015 byla na její bankovní účet vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., omylem převedena finanční částka ve výši 27 471 Kč, kterou jí omylem zaslal téhož dne z pobočky UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., ulice V., P., poškozený P. H., a přesto, že byla společností UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. uvědoměna o neoprávněné platbě, peníze odmítla vrátit a poškozenému P. H. tak způsobila škodu ve výši 27 471 Kč.“
Za to byla obviněná odsouzena podle §219 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému P. H., trvale bytem H. n., P. částku ve výši 27 471 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 9 T 65/2015 podala obviněná O. O. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 To 472/2015, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. H., bytem P., H. n., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 To 472/2015, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 171-173), v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná nejprve podrobně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, kdy cituje i z odůvodnění rozhodnutí soudů, jakož i argumentaci svého odvolání, stejně jako některá ustanovení trestního řádu.
Obviněná má za to, že soudy nepřihlédly k tomu, kdo omyl zavinil, z jakého důvodu byla předmětná částka na jejím účtu a proč ji odmítla vrátit. Namítá, že částka byla na její účet zaslána poškozeným P. H., a to na číslo účtu, které bylo uvedené v nájemní smlouvě, na jejímž vyhotovení se nepodílela. Nelze konstatovat, že se jednalo o překlep. Pochybila realitní kancelář, resp. smluvní strany, které si smlouvu přečetly a jako správnou podepsaly. Na omylu se nikterak nepodílela. K plnění poškozeným došlo na základě smlouvy, kdy ke změně platebního místa může dojít pouze dohodou smluvních stran a může být plněno i na jiný účet. Dále uvedla, že věděla, že mezi poškozeným a jejím manželem jsou nějaké obchodní spory a manžel má za poškozeným pohledávku, která bude řešena soudní cestou. Protože manžel neměl jistotu, že v případě uznání pohledávky soudem bude poškozený plnit, pohledávku započetl na finanční prostředky zaslané na její účet, k němuž měl přístup. Je toho názoru, že celá věc má rovinu obchodněprávní, resp. občanskoprávní, nikoliv trestní. Je otázkou, zda si finanční částku přisvojila, když tyto prostředky byly poukázány na její účet, ale se souhlasem poškozeného, na základě smlouvy, se kterou byl seznámen a podepsal ji. Následně finanční částku z účtu vybral její manžel a započetl si ji za pohledávku, kterou měl za poškozeným. Soudy přitom pochybily v tom, že k objasnění věci nevyslechly jejího manžela.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 To 472/2015, a taktéž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 9 T 65/2015, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 3. 2016, sp. zn. 1 NZO 220/2016 (č. l. 180-183).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že pod uvedený dovolací důvod je podřaditelná námitka obviněné, že se nijak nepodílela na omylu, avšak jde o námitku z hlediska znaků souzeného trestného činu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku zcela bezpředmětnou. V této souvislosti uvedl, že jestliže se dostala věc do moci pachatele v důsledku omylu oprávněné osoby nebo někoho jiného, musí jít o omyl, který pachatel nevyvolal. Pokud by tomu tak bylo, šlo by o trestný čin podvodu. Nesmí jít ani o využití omylu pachatelem bezprostředně poté, co si tento omyl uvědomí. I v tomto případě by šlo o omyl. Pokud se obviněná nepodílela na omylu poškozeného P. H., nijak to nevylučuje právní kvalifikaci skutku podle §219 odst. 1 tr. zákoníku, ale naopak jde o podmínku pro její využití.
Dále státní zástupce uvedl, že námitky týkající se občanskoprávního charakteru věci zčásti nevycházejí ze skutkových zjištění učiněných soudy. Jedinou disponentkou předmětného bankovního účtu byla obviněná, která se v původním řízení vůbec nezmiňovala o tom, že by peníze z účtu měl vybrat její manžel, a celou věc prezentoval jako realizaci zadržovacího práva ze své strany. Tato současná verze obviněné nemá žádnou oporu v učiněných skutkových zjištěních, a tedy nelze k těmto námitkám v dovolacím řízení přihlížet. Obviněná neměla vůči poškozenému žádnou pohledávku a jakékoli započtení z její strany nepřicházelo v úvahu, a tedy ani uplatnění zadržovacího práva, tak jak věc prezentovala obviněná v původním řízení.
Závěrem státní zástupce uvedl, že dovolací námitky obviněné jsou zjevně nedůvodné a zčásti ani neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 To 472/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest, přičemž ke změně došlo toliko u adhezního výroku. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou O. O. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítla nesprávné hodnocení důkazů (zejména nájemní smlouvy, v níž bylo uvedeno číslo jejího bankovního účtu, kam byly finanční prostředky poškozeným P. H. zaslány, patří sem i námitka neprovedení výslechu jejího manžela) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění, zda došlo ze strany realitní kanceláře k pochybení stran uvedení čísla bankovního účtu obviněné) a vlastní verzi skutkového děje (kdy obviněná uvedla, že její manžel, který měl přístup k jejímu bankovnímu účtu, předmětné finanční prostředky vybral a započetl si je na svoji pohledávku, přičemž ona neměla se smlouvou, kde bylo číslo jejího bankovního účtu nesprávně uvedeno, nic společného).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod z větší části nezaložila na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Pod uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence podřadit námitku obviněné, že se nikterak nepodílela na omylu, v jehož důsledku byly předmětné finanční prostředky poškozeným zaslány na její účet, kdy se jednalo o započtení pohledávky poškozeného vůči jejímu manželovi, což by mělo být řešeno nikoli v trestněprávní rovině, ale v rovině občanskoprávní.
Trestného činu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo majetkovou hodnotu nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné.
Objektem trestného činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku je vlastnické právo k věci nebo obdobné právo k jiné majetkové hodnotě. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do moci pachatele nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby. Cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou se rozumí věc nebo jiná majetková hodnota, která nenáleží pachateli, přičemž se zpravidla jedná o věc movitou (včetně peněz v hotovosti), popřípadě ovladatelnou přírodní sílu. Ustanovení o věcech se pak vztahují i na živá zvířata, zpracované oddělené části lidského těla, peněžní prostředky na účtu a na cenné papíry (§134 odst. 1 tr. zákoníku). Věc nebo jiná majetková hodnota nikoli nepatrné hodnoty je taková věc nebo jiná majetková hodnota, jejíž hodnota stanovená podle §137 tr. zákoníku dosahuje částky nejméně 5.000 Kč.
Věc nebo jiná majetková hodnota se dostane do moci pachatele nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení oprávněné osoby a zároveň bez aktivního přičinění pachatele, tedy ne krádeží, zpronevěrou, podvodem atd. Věc nebo jiná majetková hodnota se může dostat do moci pachatele omylem jednak v důsledku omylu oprávněné osoby, jednak omylu někoho dalšího anebo i v důsledku vlastního omylu pachatele. Omyl znamená rozpor mezi skutečností a představou mýlící se osoby o této skutečnosti. Omyl oprávněné osoby nebo někoho dalšího, pro který se věc nebo jiná majetková hodnota dostala do moci pachatele, však nesmí být vyvolán pachatelem. Jestliže by tomu tak bylo, šlo by o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku. Pachatel spáchá trestný čin zatajení věci v době, kdy pozná, že jde o věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu nepatří, a rozhodne se přisvojit si ji. Z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu zatajení věci vyžaduje úmyslné zavinění (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2174-2177).
Dle skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, si obviněná ponechala finanční částku ve výši 27 471 Kč, která byla dne 2. 2. 2015 omylem poukázaná na její bankovní účet poškozeným P. H. Přestože byla společností UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., informována o neoprávněné platbě, odmítla poškozenému finanční hotovost vrátit, čímž mu způsobila škodu ve výši 27 471 Kč.
Jak je uvedeno výše, omyl oprávněné osoby u trestného činu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku nesmí být vyvolán pachatelem. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že poškozený zaslal předmětnou finanční hotovost na účet obviněné omylem, a to na podkladě chybně uvedeného čísla bankovního účtu v nájemní smlouvě. Tato chyba byla zaviněna třetí osobou, z realitní či advokátní kanceláře, která zpracovala příslušné smlouvy (str. 6 rozsudku nalézacího soudu). Obviněná byla následně na chybu upozorněna, ale i přesto si částku, která se na její účet omylem dostala, ponechala, resp. nevydala ji. Skutečnost, že se obviněná na omylu poškozeného, popřípadě třetí osoby, nikterak nepodílela, tedy není z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku nijak relevantní. Jinými slovy, z hlediska naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je tato okolnost naopak podmínkou pro její naplnění, neboť skutková podstata počítá s premisou, že cizí věc se do dispozice pachatele dostala omylem.
Nejvyšší soud dále poukazuje na skutečnost, že obviněná byla společností UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., upozorněna na chybně vloženou finanční hotovost na její bankovní účet (výzvy k vrácení finanční hotovosti ze dne 18. 2. 2015 a 20. 2. 2015) a současně byla vyzvána k vrácení předmětné platby (str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Obviněná vypověděla, že poté, co tyto výzvy v průběhu měsíce února 2015 obdržela, skrze přístup přes internetové bankovnictví stav bankovního účtu zkontrolovala a zjistila, že přijatá platba je od poškozeného P. H. (str. 2 rozsudku nalézacího soudu). V okamžiku, kdy obviněná přístupem do internetového bankovnictví kontrolovala stav svého bankovního účtu, již na základě doručených výzev věděla, že na její účet byly omylem vloženy finanční prostředky. Z předmětných výzev (č. l. 76-77) se podává, že dokonce věděla, že finanční prostředky na účet vložil právě poškozený P. H. Obviněná si tedy byla vědoma omylu jiné osoby již v okamžiku, kdy se peníze dostaly do její moci, nejpozději v okamžiku, kdy prostřednictvím internetového bankovnictví kontrolovala stav svého účtu.
Dle názoru Nejvyššího soudu by bylo v projednávané věci přiléhavější užití skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodující pro užití této skutkové podstaty je, zda pachatel věděl o omylu jiné osoby v době, kdy se peníze dostaly do jeho moci, tj. když se skutečně dozvěděl o takové platbě na bankovní účet (např. na základě výpisu z účtu). Věděl-li pachatel již v této době, že jde o peníze, které mu byly zaslány omylem, může spáchat jen trestný čin podvodu, nikoli trestný čin zatajení věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2177). Pokud by si obviněná omyl uvědomila až poté, co se peníze dostaly do její moci, nebyla by vyloučena užitá trestní odpovědnost podle §219 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 22/2008).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nepodal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněné a Nejvyšší soud je vázán zásadou reformatio in peius, nelze v této věci přistoupit k případné změně právní kvalifikace.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze připustit, že by se v projednávané věci mohlo jednat o porušení zásady subsidiarity trestní represe, jak se obviněná dovolává. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob). Obviněná byla jedinou osobou s dispozičním právem k předmětnému bankovnímu účtu, přičemž pohledávka poškozeného vůči jejímu manželovi neměla s její osobou nic společného. Samotná platba byla označena jako „nájem L.“ a obviněná uvedla, že se rozhodla sama předmětnou platbu nevrátit, přestože mezi ní a poškozeným žádný nájemní vztah, který by ji mohl opravňovat k uplatnění zadržovacího práva, neexistoval.
Nelze taktéž pominout ani skutečnost, že obviněná předmětné námitky uplatňuje až v průběhu dovolacího řízení, ačkoli se jednalo o skutečnosti jí známé od zahájení trestního řízení.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné O. O. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu