ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.440.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 440/2016 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 9 To 76/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 8/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 1 T 8/2014 , byl obviněný M. Š. uznán vinným v bodě I. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a v bodě II. pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), jichž se dopustil jednáním podrobně popsaným pod body I. a II. výroku o vině.
Za uvedené trestné činy a dále za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a zločin padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 2 T 7/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 To 260/2014, byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 2 T 7/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 To 260/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Euro Benefit, a. s., Letenské náměstí 157/4, Praha 7 – Bubeneč, IČ 25120514, zastoupena JUDr. Liborem Nedorostem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Malostranské náměstí 265/6, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem dále bylo rozhodnuto o tom, že se spoluobviněná M. Š., podle §226 písm. b) tr. ř. v plném rozsahu zprošťuje obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 1 T 8/2014, podal obviněný M. Š. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a to ve prospěch i neprospěch obviněného.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 9 To 76/2015, a to tak, že z podnětu obou podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celé odsuzující části ohledně M. Š. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. Š. uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
I. „ dne 5. 5. 2009 v L. při sjednávání Smlouvy o úvěru se společností Euro Benefit a. s., Letenské nám. 157/4, Praha 7 – Bubeneč (dříve tř. SNP 402, Hradec Králové), IČ 25120514, předložil nepravdivé potvrzení o výši pracovního příjmu u společnosti C. M. REAL spol. s.r.o., Zelenohorská 505/9, Praha 8, s pracovním zařazením obchodní ředitel s průměrným čistým měsíčním příjmem, přičemž společnost C. M. REAL spol. s.r.o. od svého založení dne 29. 4. 1994 nevykazovala žádnou činnost, a dále v Kartě klienta u svých závazků uvedl pouze půjčku u ČSOB a.s. ve výši 430 000 Kč, ačkoli v té době měl závazky ve výši přesahující 7 mil. Kč, kdy takto vylákal úvěr ve výši 900 000 Kč s měsíční splátkou ve výši 33 196 Kč, na který však uhradil pouze 10 splátek v celkové výši 331 960 Kč “,
II. „ od září 2009 do ledna 2010 postupně vylákal od společnosti Euro Benefit a.s., Letenské nám. 157/4, Praha 7 – Bubeneč (dříve tř. SNP 402, Hradec Králové), IČ 25120514, zastoupené A. S., místopředsedou představenstva, úvěry v celkové výši 6 mil. Kč, když si byl vědom toho, že k uzavření jednotlivých smluv bude použito potvrzení o výši pracovních příjmů u spol. C. M. REAL spol. s.r.o., které předložil u úvěru pod bodem I. a rovněž i v těchto případech zamlčel své závazky přesahující 7 mil. Kč, když následně v měsíci březnu 2010 ukončil splácení všech úvěrů, kdy jako ručitel u všech úvěrů vystupovala jeho dcera M. Š., která v té době byla na mateřské dovolené a neměla žádný jiný majetek, přičemž v případě posledních dvou úvěrů, o které M. Š. nejprve žádal sám, došlo za účelem jejich schválení ke změně spočívající v tom, že jako dlužník vystupovala M. Š. a ručitel M. Š., a takto konkrétně vylákal
- dne 30. 9. 2009 v P. úvěr ve výši 1 000 000 Kč na základě Smlouvy o úvěr s měsíční splátkou ve výši 36 884 Kč, na který však uhradil pouze 6 splátek v celkové výši 221 304 Kč,
- dne 17. 12. 2009 v P. úvěr ve výši 1 500 000 Kč na základě Smlouvy o úvěr s měsíční splátkou ve výši 46 853 Kč, na který však uhradil pouze 2 splátky v celkové výši 93 706 Kč,
- dne 17. 12. 2009 v P. úvěr ve výši 1 500 000 Kč na základě Smlouvy o úvěr s měsíční splátkou ve výši 46 853 Kč, na který však uhradil pouze 2 splátky v celkové výši 93 706 Kč,
- dne 12. 1. 2010 v P. úvěr ve výši 1 000 000 Kč na základě Smlouvy o úvěr s měsíční splátkou ve výši 31 236 Kč, na který však byla uhrazena pouze jedna splátka, přičemž za účelem schválení úvěrové smlouvy se dohodl se svou dcerou M. Š., že v tomto případě bude ona vystupovat jako dlužník z úvěrové smlouvy a on jako ručitel,
- dne 12. 1. 2010 v P. úvěr ve výši 1 000 000 Kč na základě Smlouvy o úvěr s měsíční splátkou ve výši 31 236 Kč, na který však byla uhrazena pouze jedna splátka, přičemž za účelem schválení úvěrové smlouvy se dohodl se svou dcerou M. Š., že v tomto případě bude ona vystupovat jako dlužník z úvěrové smlouvy a on jako ručitel,
přičemž ve všech případech byly prostředky z úvěrových smluv vyplaceny na účet M. Š. vedený u Raiffeisenbank a.s., která je vybrala a předala M. Š. nebo použila na úhradu několika úvěrových splátek, a tímto jednáním společnosti Euro Benefit a.s. způsobil celkovou škodu ve výši 6 096 852 Kč “.
Za tento zvlášť závažný zločin a dále za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 2 T 7/2014, byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 2 T 7/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Euro Benefit, a. s., Letenské náměstí 157/4, Praha 7 – Bubeneč, IČ 25120514, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 9 To 76/2015, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 1119-1123), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítá, že soudy v projednávané věci učinily nesprávný hmotněprávní závěr, když vycházely z toho, že měl při sjednávání úvěrové smlouvy dne 5. 5. 2009 se společností EURO Benefit, a. s., předložit nepravdivé potvrzení o výši jeho příjmu ve výši a pracovním zařazením ve společnosti C. M. REAL, spol. s. r. o., a vybočily tak z ustálené rozhodovací praxe v otázce subjektivní stránky, tedy podvodného úmyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu.
Má za to, že tato otázka nebyla Nejvyšším soudem dostatečně řešena. Nepopírá, že předložil poškozené společnosti při sjednávání první úvěrové smlouvy nepravdivé potvrzení o výši svého příjmu a uvedl i nesprávnou výši svých závazků, nicméně ve skutečnosti dosahoval deklarovaného výdělku, jednak příjmem z výkonu práce číšníka, což potvrzují svědecké výpovědi jeho dcery, svědka K. a svědka Š., a také příjmem od pana D. P. ve výši měsíčně, což bylo prokázáno výpisem z jeho účtu. Dosahoval tedy vyššího příjmu, než deklaroval poškozené. Soudy se řádným způsobem nezabývaly odůvodněním jeho zavinění ve vztahu ke způsobené škodě, čímž vybočily z rozhodovací praxe vyšších soudů, a to k jeho tíži. I pokud by však soudy dospěly k závěru, že jeho jednání má být posuzováno jako úvěrový podvod či pokračování ve zločinu úvěrového podvodu, nebyl prokázán podvodný úmysl poskytnuté peněžní prostředky nevrátit a nesplácet. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu v obdobných věcech, kterou uváděl již v rámci řízení před obecnými soudy, avšak tyto se jí dostatečně nezabývaly a nevypořádaly. Uvedl, že pokud se pachatel dopustil úvěrového podvodu tím, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, je tímto prokázáno pouze zavinění ve vztahu k základní skutkové podstatě, nikoliv však ke způsobené škodě. Soudy jsou povinny prokazovat a odůvodnit podvodný úmysl týkající se nevrácení peněžních prostředků, které byly na podkladě úvěrové smlouvy poskytnuty.
Dále obviněný namítl, že z provedeného dokazování, zejména z jeho výpovědi a výpovědi jeho dcery, stejně jako z výpovědi svědka S. a pracovnic úvěrové společnosti, a dalších provedených důkazů je zřejmé, že poškozená společnost měla snahu finanční prostředky poskytnout za každou cenu, bez ohledu na bonitu klienta. Za zásadní považuje korespondenci s poškozenou úvěrovou společností, kdy žádal o posečkání s platbami. Na toto reagovala poškozená úvěrová společnost až po dvou měsících, a to přímo vyčíslením penále v řádech několika milionů korun, které pro něj bylo likvidační a neumožňovalo mu další splácení. Má za to, že na základě ustálené judikatury platí, že podvodný úmysl nevrátit finanční prostředky musí být dán v době jednání pachatele, nikoli později, kdy nastanou skutečnosti, které mu brání v plnění závazku. Po celou dobu trestního řízení nepopíral, že si finanční prostředky od poškozené úvěrové společnosti půjčil, ale nelze usuzovat na podvodný úmysl ke způsobené škodě. Dále uvedl, že finanční prostředky získané z úvěrů vložil do podnikání, s podnikatelským záměrem seznámil i poškozenou úvěrovou společnost. Vzniklý dluh chtěl uhradit ziskem z podnikání, což se mu i několik měsíců dařilo, až poté, co se mu přestalo v podnikání dařit, přestal své závazky splácet a požádal o již výše zmíněné posečkání s platbami. Mezi ním a poškozenou úvěrovou společností poté došlo ke konfliktu, který má ale ryze soukromoprávní rovinu. Má za to, že když nebyl prokázán podvodný úmysl ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu podvodu a v projednávané věci se jedná o soukromoprávní povahu konfliktu, měla být soudy respektována zásada ultimo ratio a subsidiarity trestní represe.
S ohledem na výše uvedené obviněný namítl, že v případě základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu došlo k jeho promlčení, jelikož promlčecí lhůta činí u těchto trestných činů 3 roky. Předmětné potvrzení o příjmu předložil dne 5. 5. 2009, trestní stíhání bylo zahájeno až dne 1. 10. 2013, tedy po tříleté promlčecí lhůtě, která uplynula dne 5. 5. 2012. Trestní stíhání pro předmětný skutek je nepřípustné z důvodu jeho promlčení, a proto musí být trestní stíhání zastaveno.
V další části svého dovolání se obviněný zabývá otázkou okruhu osob, které je třeba informovat o rozhodných skutečnostech v případě čerpání úvěru, kdy má za to, že tato otázka nebyla Nejvyšším soudem dosud dostatečně řešena a současně byla v jeho věci soudy posouzena chybně. V této souvislosti opět zopakoval skutkový stav věci a dále uvedl, že tvrzení soudů, že měl vědět, že k dalším úvěrovým smlouvám byly přiloženy dokumenty, které předložil k první žádosti, nemají oporu v provedeném dokazování. Tento postup je interní záležitostí každé úvěrové společnosti a on jako klient nemá k těmto interním předpisům přístup. Svědek S. uvedl, že ze strany poškozené byly použity nestandardní postupy, které přispěly k následnému vzniku škody. Úvěry, přestože byly v řádech milionů, nebyly zajištěny řádným způsobem, majetkové poměry klientů nebyly pro poskytnutí úvěru ze strany poškozené nikterak rozhodné. Svědek S. vypověděl, že poskytnutí úvěru konzultoval s majitelem společnosti JUDr. N., přičemž tento dal pokyn k vyplacení úvěru. Svědek JUDr. N. vypověděl, že svědek S. byl v postavení ředitele společnosti, měl podpisové právo a schvalování smluv o úvěru bylo v jeho odpovědnosti, kdy jako generální ředitel za tuto smlouvu odpovídal. Případné konzultace s dozorčí radou byly pouze interním vztahem mezi svědkem S. a radou, klienti o tomto nebyli informováni. V tomto směru obviněný uvedl, že lze souhlasit se závěry soudů, že sjednával úvěr s právnickou osobou, avšak tato činí právní úkony vždy prostřednictvím fyzické osoby, v tomto případě svědkem S., který byl také odpovědný za jednání právnické osoby. Poškozená společnost měla v souvislosti s činností svědka S. ve společnosti podat trestní oznámení, nicméně jeho trestní stíhání nebylo zahájeno.
Dále obviněný v souvislosti na výše uvedené poukázal na nález Ústavního soudu, v němž se uvádí, že v případě úvěrového podvodu nelze odhlížet od velké variability okolností, za nichž k uzavírání smluv dochází. Obecné soudy musejí vzít při posuzování případu v úvahu všechny zjištěné skutečnosti, tedy i snahu úvěrové společnosti uzavřít pokud možno co nejvíc smluv a v tomto směru činit nátlak na své pracovníky. Obviněný má za to, že tento nález je na jeho trestní věc přímo aplikovatelný. Obviněný sdělil svědku S., tedy oprávněné osobě a generálnímu řediteli veškeré rozhodné skutečnosti, včetně jeho závazků a příjmu, kdy svědek S. toto nepopřel. Současně nebylo prokázáno, že vyplnil kartu klienta, která byla k úvěrovým smlouvám přiložena. Pokud byl úvěr schválen osobou oprávněnou za právnickou osobu jednat, byť v rozporu s metodikou společnosti, nemůže obviněný za toto jednání nést odpovědnost, pokud s tímto nebyl seznámen, což se v daném případě nestalo.
Má za to, že z jeho strany nemohlo dojít k uvedení poškozené v omyl, jelikož na základě provedeného dokazování bylo prokázáno jeho tvrzení, že veškeré rozhodné skutečnosti sdělil přímo svědku S. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu má za to, že je zřejmé, že uvedení nepravdivého údaje nebylo v objektivní poloze způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, jelikož uvedení této informace nemělo rozhodující vliv na uzavření úvěrových smluv.
Závěrem obviněný uvedl, že vzhledem k výše uvedenému nebyla provedeným dokazováním prokázána jeho vina a není možné jeho jednání kvalifikovat jako pokračující trestný čin úvěrového podvodu, ale ani jako dva samostatné skutky při kvalifikaci druhého skutku jako pokračujícího zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Domnívá se, že jeho jednání v bodě I. mělo být kvalifikováno jako samostatný trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. platného do 31. 12. 2009, a v bodě II. jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy však při této kvalifikaci chybí v bodě I. záměr nedodržet podmínky úvěrové smlouvy, a proto by mělo být toto jednání kvalifikováno pouze podle §250b odst. 1 tr. zák., přičemž je toto jednání již promlčeno. V bodě II. chybí prokázání podvodného úmyslu, a proto by měl být pro tento skutek zproštěn obžaloby.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 9 To 76/2015, stejně tak jako rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 1 T 8/2014, a věc vrátil k novému projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. 2. 2016, sp. zn. 1 NZO 17/2016 (č. l. 1138-1140).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že k dovolací argumentaci obviněného je především nutné uvést, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a taktéž přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění lze připustit pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Státní zástupkyně má za to, že v projednávané věci tato situace nenastala, jelikož soudy v konečném důsledku dovodily skutkové závěry, které mají oporu v provedeném dokazování.
Dále uvedla, že námitky obviněného stran nesprávné právní kvalifikace, které obviněný opírá o tvrzení, že v uvedeném období měl dostatečný příjem, aby byl schopen hradit sjednané splátky za poskytnutý úvěr, nemůže obstát. Toto jeho tvrzení není ničím ověřitelné a nebylo potvrzeno žádným důkazem. Vedle toho stojí doklady, které obviněný skutečně předložil úvěrové společnosti, na základě kterých posuzovala jeho požadavek na poskytnutí úvěrů. Je nepochybné, že tyto doklady neodpovídají skutečnosti, což v podstatě potvrdil i sám obviněný. Úvěrové společnosti předložil nepravdivé doklady a současně uvedl nepravdivé skutečnosti týkající se jeho finanční situace. Obviněný byl seznámen s podmínkami poskytnutí úvěrů a současně si musel být vědom své finanční situace, a z toho vyplývající neschopnosti řádně a v souladu se sjednanými úvěrovými smlouvami hradit poskytnuté finanční prostředky. Ve své výpovědi připustil, že spoléhal na budoucí finanční příjmy. Tyto finanční příjmy však byly odvislé od celé řady dalších okolností a tedy musel předpokládat, že může nastat situace, kdy on tyto příjmy mít nebude. Vyvinit jej nemůže ani možná ne zcela zodpovědné jednání zástupce úvěrové společnosti, přičemž tento svědek tvrzení obviněného v plném rozsahu ani nepotvrdil.
Státní zástupkyně dále uvedla, že způsobení škody není znakem základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Úmysl pachatele je požadován pouze v tom směru, kdy při sjednávání úvěrové smlouvy či při čerpání úvěru pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Pokud tímto jednáním způsobí škodu, postačí pouze nedbalost podle §17 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené jsou i další námitky obviněného zcela irelevantní. Na podkladě provedeného dokazování bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný při sjednávání úvěrových smluv předložil úvěrové společnosti nepravdivé potvrzení o svém příjmu, pravdivě neuvedl všechny závazky, které v té době skutečně měl, připustil dluhy řádově ve výši statisíců, nikoliv milionů, které skutečně měl. Tímto svým jednáním způsobil úvěrové společnosti škodu ve výši 6 096 852 Kč, čímž zcela jistě naplnil všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
K námitce obviněného stran neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že užití této zásady v projednávané věci nebylo namístě. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Úvahy o tom, zda jde o trestný čin, který není s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe trestným činem, jelikož nevykazuje dostatečnou míru společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V projednávané věci se však jedná o běžné podvodné jednání ve vztahu k úvěrové společnosti, které s ohledem na výši způsobené škody naplňuje znak kvalifikované skutkové podstaty, kdy současně nejsou dány jakékoliv specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit nižší hranici trestnosti.
Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 9 To 76/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména potvrzení o výši jeho příjmu a pracovního zařazení ve společnosti C. M. REAL, spol. s. r. o., kartu klienta a výpis z jeho účtu; dále jeho vlastní výpovědi, výpovědi jeho dcery, svědka K. a svědka Š. stran jím tvrzeného a skutečného příjmu a závazků; svědecké výpovědi svědků S. a JUDr. N. stran okolností poskytnutí úvěrů a postavení svědka S. v poškozené společnosti a s tím související vztahy mezi poškozenou společností a svědkem S.; stejně jako výpovědi svědka S. a pracovnic poškozené úvěrové společnosti a další, blíže nespecifikované důkazy ve vztahu k nestandardním postupům společnosti při poskytování úvěrů klientům; dále svědecké výpovědi svědkyně V. stran pokynu svědka S. k použití dokladů poskytnutých obviněným při sjednávání prvního úvěru i k uzavření dalších úvěrových smluv; a korespondenci s poškozenou úvěrovou společností, v níž žádá o posečkání s platbami) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran jeho skutečného příjmu, okolností, za kterých se dostal do platební neschopnosti a následné komunikace s poškozenou úvěrovou společností a její reakcí na vzniklou situaci, resp. zda byla společnost informována a zda zde byla z jeho strany snaha situaci řešit, dále zjištění, zda věděl, že jím poskytnuté doklady a tvrzené skutečnosti při sjednávání prvního úvěru budou použity i při uzavírání dalších úvěrových smluv), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nebyla prokázána jeho vina) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že nikterak nepopírá, že předložil při sjednávání první úvěrové smlouvy nepravdivé potvrzení o výši svého příjmu a také uvedl nesprávnou výši svých závazků, nicméně ve skutečnosti dosahoval vyššího příjmu než deklarovaného, avšak z jiných zdrojů; dále, že finanční prostředky získané z úvěrů vložil do podnikání a s podnikatelským záměrem seznámil i poškozenou úvěrovou společnost, přičemž vzniklý dluh měl v úmyslu uhradit ziskem z podnikání, což se mu i několik měsíců dařilo, přičemž nebyl seznámen s interními předpisy a metodikou poškozené úvěrové společnosti při poskytování úvěru klientům s tím, že svědku S. coby oprávněné osobě za společnost jednat, sdělil veškeré rozhodné skutečnosti pro poskytnutí úvěru, což svědek S. nepopřel, a on tedy nemůže nést odpovědnost za schválení úvěru odpovědnou osobou).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutků vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněným vznesená námitka stran nesprávné právní kvalifikace jeho jednání jako pokračujícího zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, je v obecné rovině pod uvedený dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná. Obviněný však blíže nikterak nespecifikuje, v čem nesprávnou právní kvalifikaci spatřuje.
Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Nejvyšší soud uvádí, že právní kvalifikace jednání obviněného jako pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu, kterou dovodil Vrchní soud v Praze na základě provedeného dokazování, je zcela přiléhavá. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem objasnil úvahy, které ho vedly k závěru o pokračující trestné činnosti obviněného a naplnění všech zákonných znaků pokračování v trestné činnosti podle §116 tr. zákoníku. V této souvislosti uvedl, že „ v posuzovaném případě jde o celkový časový úsek osmi měsíců, šest dílčích útoků, celková výše způsobené škody přesahuje šest milionů a mezi prvním a druhým dílčím útokem je doba kratší pěti měsíců. Jednání obžalovaného působí jako jeden celek, a to vzhledem k časové a místní souvislosti, naprosto totožnému způsobu jednání, kdy obžalovaný po celou dobu jednal s jedinou osobou a uzavřel zcela shodné úvěrové smlouvy, nadto na základě pouze jediného souboru nepravdivých úvěrových podkladů, které předložil na počátku. Jednotný záměr jednání obžalovaného vyplývá z jeho dluhové situace, která byla na počátku jeho trestné činnosti a která vedla k jejímu spáchání “ (str. 15-16 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu stran naplnění všech zákonných znaků pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku. V podrobnostech lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Na základě výše uvedeného tak nelze přiznat jakékoliv opodstatnění námitkám obviněného ohledně právní kvalifikace jeho jednání uvedeného pod bodem I. výroku rozsudku jako samostatného trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a s tím související námitky promlčení tohoto trestného činu a jednání uvedeného pod bodem II. výroku rozsudku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy obviněný namítl neprokázání podvodného úmyslu ve vztahu k tomuto trestnému činu.
Pod uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence podřadit námitku obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, resp. že neměl podvodný úmysl vyplacené úvěrové prostředky nesplácet a způsobit tak poškozené společnosti škodu. A také, že v projednávané věci měla být soudy respektována zásada ultima ratio a subsidiarity trestní represe.
K námitce obviněného stran subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu, resp. k úmyslu obviněného způsobit škodu Nejvyšší soud uvádí, že touto otázkou se zabýval odvolací soud v rámci svého odůvodnění, kdy zcela správně uvedl, že „ k trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku - na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku - není třeba vznik škody, proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat “ (str. 14 rozhodnutí odvolacího soudu).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že z hlediska subjektivní stránky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je úmysl pachatele vyžadován pouze v tom ohledu, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Na základě skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán, jak je uvedeno výše, obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy se společností Euro Benefit, a. s., předložil nepravdivé potvrzení o výši svého měsíčního příjmu a pracovního zařazení ve společnosti C. M. REAL, spol. s. r. o., a taktéž uvedl nepravdivé údaje o výši svých závazků (ve výši 430 000 Kč namísto výše kolem 7 mil. Kč), kdy toto potvrzení a údaje byly poté použity i při sjednávání dalších úvěrových smluv.
Tvrzení obviněného, že v rozhodné době dosahoval deklarovaného příjmu, avšak z jiných zdrojů, což však jednak nebylo provedeným dokazováním prokázáno a především z hlediska naplnění subjektivní stránky, je naprosto irelevantní. Rozhodující je, že obviněný uvedl nepravdivé informace při sjednávání úvěrové smlouvy, kdy je toto jednání trestné i v případě, že pachatel pak řádně úvěr splácí (srov. TP 798/2011).
Pokud pachatel svým jednáním naplní základní skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jak je tomu v tomto případě, a způsobí tak poskytovateli úvěru škodu, jenž je předpokládána v odst. 4, 5 písm. c), odst. 6 písm. a) tohoto ustanovení, není požadováno úmyslné jednání i k tomuto následku, ale postačuje ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost. Obviněný svým jednáním způsobil poškozené společnosti škodu velkého rozsahu ve výši 6 096 852 Kč, čímž naplnil i všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud k námitce obviněného, že nemohlo dojít z jeho strany k uvedení poškozené v omyl, uvádí toliko, že k trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2104).
Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze připustit, že by se v projednávané věci mohlo jednat o porušení zásady subsidiarity trestní represe, jak se obviněný dovolává. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob). Obviněný předložil nepravdivé potvrzení o výši jeho příjmu a uvedl nepravdivé informace při sjednávání smlouvy o úvěru, a to nepochybně, aby tato byla schválena a jemu byly vyplaceny finanční prostředky, kdy na základě těchto dokladů a tvrzení sjednával a uzavíral s poškozenou společností další úvěrové smlouvy. Vzhledem ke všem okolnostem projednávané věci a účelovému jednání obviněného ve vztahu k úvěrové společnosti, jehož snahou bylo neoprávněně získat finanční prostředky, na které by v případě uvedení všech pravdivých skutečností s největší pravděpodobností nikdy nedosáhl, nelze přisvědčit námitce obviněného, že se jedná o čistě soukromoprávní vztah.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. Š. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu