ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.451.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 451/2016 -40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání podaném G. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 67 To 254/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 173/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 1 T 173/2014, byli I. T. a G. K., roz. R., uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 17)], dílem formou spolupachatelství [pod bodem 1-8, 10-17], dílem obviněný I. T. samostatným jednáním [pod bodem 9)], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný I. T. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněná G. K. byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali I. T. a G. K. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 67 To 254/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o náhradě škody, jímž byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit poškozené M. K. škodu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto o náhradě škody vůči poškozené M. K. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala G. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněná G. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že nesprávným hodnocením nepřímých důkazů soudy dospěly k nesprávným závěrům. Důkaznímu řízení vytkla, že došlo k záměně domněnek za důkazy. Napadené rozhodnutí podle ní vykazuje nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry, stejně jako provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy prvního i druhého stupně měly nesprávným způsobem vyhodnotit ve věci provedené důkazy, když vycházely z jednostranného pohledu na celý případ. Připomenula, že soudy mají povinnost objasňovat veškeré okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněné a jejich hodnocení nesmí vykazovat znaky libovůle. Soudy v tomto zároveň mají povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit, aby jejich rozhodnutí mohlo obstát. Skutková zjištění přitom zůstala neúplná a nebyly hodnoceny důkazy svědčící ve prospěch jiné verze případu, než byla verze obžaloby, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a odchýlení se od zásady in dubio pro reo. K tomuto odkázala na judikaturu Ústavního soudu stran neúplných skutkových zjištění, ze kterých nelze vyvodit správné právní závěry, přičemž podotkla, že i Nejvyšší soud je povinen respektovat ústavní garanci základních práv. Dále uvedla, že trestného činu podvodu dle §209 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti. Avšak žádný z těchto znaků v předmětné věci u skutků, které jsou obviněné kladeny za vinu, nebyl prokázán. Především poškozené M. K. ani J. K. neuvedly, čím a jak byly uvedeny v omyl, jakého jejich omylu bylo využito, nebo jaké podstatné skutečnosti ohledně tzv. půjček byly před nimi zamlčeny. U konstatovaných půjček ani nelze najisto říci, že se jednalo právě o půjčky, jelikož mohlo jít o dar či předání peněz bez konkrétního právního důvodu. Přitom by muselo být prokázáno, že úmysl vypůjčenou částku nevrátit existoval již v okamžiku, kdy obviněná od poškozené M. K. peníze přebírala. Přitom výpověď poškozené M. K. v některých bodech obviněná rozporuje. K bodu 17) výroku o vině dále uvedla, že zjištění soudu stran úmyslu obviněných nevrátit peníze se opírá jen o domněnky a pochybnosti, přičemž tyto závěry nelze dovodit z žádného důkazu. Rovněž z výpovědi další poškozené J. K. vyplývá, že většinu finančních částek dávala oběma obviněným dobrovolně a nelze zcela jednoznačně rozlišit, zda se jednalo o půjčku nebo o dar. Shrnula, že pokud tedy přetrvávají pochybnosti o její vině, měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a ve věci sám rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. a obviněnou zprostil obžaloby.
Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 5. 1. 2016 po seznámení s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (resp. dovolání obviněné tvoří z podstatné části pouze zkopírované odvolání, což má také mnohdy vliv na logičnost textu). Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Přitom opakuje-li obviněný (obviněná) v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (byť tyto navíc popisuje v obecné rovině, kdy soudům vyčítá, že důkazy nahradily pouhými domněnkami) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Soud druhého stupně se náležitě vypořádal s námitkami obviněné, která tvrdí, že se v předmětné věci nejednalo o půjčky, nýbrž o dary či předání peněz bez konkrétního právního důvodu. Obviněná společně s I. T. přitom od poškozených vylákali finanční prostředky pod smyšlenými záminkami a vylákané prostředky použili pouze pro svoji potřebu, přičemž poškozené ponechali s nahromaděnými dluhy a kontakt s nimi přerušili. Obhajoba obviněné a I. T. byla shledána účelovou a nelogickou, když poškozené rozhodně neměly důvod samy se dobrovolně zadlužovat, a to zejména za situace, kdy byly vesměs odkázány na starobní důchod a nebyly by tak schopny dostát svým závazkům, přičemž obviněným důvěřovaly, že jim předmětné finanční prostředky vrátí. Lze však podotknout, že obvinění neměli žádné prostředky, z nichž by mohli předmětné půjčky vracet. Rovněž ke skutku pod bodem 17) bylo provedeno náležité dokazování, kdy k uzavření úvěrové smlouvy nedošlo de facto díky svědkyni R. V., přičemž tvrzením, že to byli naopak obvinění, kdo zabránili uzavření nevýhodné smlouvy, tito pouze předkládají pro ně příznivou a od skutkových zjištění odlišnou verzi skutkového stavu věci. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud nadto neshledal ani extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy.
Právně relevantně sice obviněná uplatnila námitky stran absentujících znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, avšak tyto námitky jsou neopodstatněné, a to mj. z důvodu, že obviněná se i v tomto bodě opírá pouze o argumentaci směřující k nesprávně provedenému a neúplnému dokazování. Jednotlivými znaky předmětné skutkové podstaty se dostatečně zabýval soud prvního i druhého stupně, přičemž jejich závěry jsou přesvědčivé a skutková zjištění jsou po důkazní stránce náležitě podložena. V projednávané věci se jednalo o znak uvedení někoho v omyl, přičemž obviněná (obvinění) jednala v úmyslu přímém, kdy získávala finanční prostředky pod smyšlenými záminkami, přičemž takto jednala v úmyslu finanční prostředky poškozeným nevrátit, což, jak již bylo uvedeno, vyplývá mj. ze skutečnosti, že je ani neměla z čeho vracet.
Je tedy na místě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že použitá právní kvalifikace jednání obviněné jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a dílem formou spolupachatelství, je zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání G. K. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu