ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.476.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 476/2016 -45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání, které podal obviněný L. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 10 To 15/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 29/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného L. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 20 T 29/2014, byl obviněný L. Š. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v blíže nezjištěné době nejméně od září 2007 do května 2011 v nezjištěném počtu případů v L., okres Č. B., v domě, v němž nepravidelně pobýval, někdy jen o víkendech, někdy několik týdnů, u své tehdejší přítelkyně P. P., v době, kdy odešla z domu, v dětském pokoji svlékl spícího nezletilého „TULIPÁNA“, lehl si na něho, nezletilý se vzbudil a snažil se obžalovaného odstrčit, ale fyzicky to nedokázal, obžalovaný jej osahával na přirození, následně třel a sál mu pohlavní úd, po nezletilém požadoval stejné sexuální praktiky na sobě, v mnoha případech ejakuloval do úst nezletilého, přestože se nezletilý vždy bránil odstrkováním obžalovaného, a říkal obžalovanému, že se mu takové jednání nelíbí, obžalovaný toho nedbal a vyhrožoval poškozenému, že matce fyzicky ublíží, pokud jí řekne o tom, co se mezi nimi odehrává, tomu nezletilý uvěřil, neboť byl vícekrát přítomen fyzickému napadení matky obžalovaným, a takového jednání se obžalovaný dopouštěl, ačkoliv věděl, že poškozený je dítě mladší patnácti let, když v důsledku jednání obžalovaného se u nezletilého „TULIPÁNA“ rozvinula posttraumatická stresová porucha “.
Za tento zvlášť závažný zločin a za zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 18. 6. 2013, č.j. 4 T 15/2012-138, a za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2013, č.j. 5 T 29/2013-100, byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudkem byly současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 18. 6. 2013, č. j. 4 T 15/2012-138, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2013, č. j. 5 T 29/2013-100, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 20 T 29/2014, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině, trestu a uloženém ochranném opatření.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 10 To 15/2015 , a to tak, že odvolání obviněného L. Š. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 789-793, 805-807 ), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. , maje za to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud nereagoval adekvátním způsobem na jeho námitky podjatosti vznesené proti osobám policejní komisařky, soudním znalkyním MUDr. Herrové, MUDr. Holendové a PhDr. Chalupové, státní zástupkyni a všem členkám senátu krajského soudu. Postup odvolacího soudu označil za nesprávný, neboť se domnívá, že na výsledek řízení mohla mít vliv okolnost, že o zásadních věcech, včetně odborných záležitostí, rozhodovaly výlučně ženy, které by mohly být již svým založením náchylnější k zaujatému postoji vůči jeho osobě v řízení, v němž je projednáváno znásilnění malého chlapce. PhDr. Chalupovou navíc považuje za vyloučenou rovněž z toho důvodu, že zpracovávala posudek na jiného poškozeného v předchozí trestní věci vedené proti jeho osobě u Okresního soudu v Českém Krumlově rovněž pro mravnostní trestnou činnost. Má za to, že tato znalkyně se měla z věci sama vyloučit, stejně tak jako v civilním sporu jím vedeném proti svědkyni P. P. o umožnění styku se společnou dcerou „FIALKOU“. Pokud v trestním řízení vedeném proti jeho osobě rozhodovaly výlučně ženy, pak právě touto okolností si vysvětluje jím zaznamenanou jednostrannost proti němu vedeného trestního řízení. Namítá, že zmíněným postupem došlo k porušení jeho práv na spravedlivý proces.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak namítl, že nalézací soud postupoval v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zejména povinností zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a hodnotit důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, když vůbec neprovedl hodnocení důkazů obhajoby stojících v rozporu s důkazy obžaloby a neprovedl všechny důkazy potřebné pro své rozhodnutí, zejména jím navrhovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, na zkoumání obecné a specifické věrohodnosti svědkyně P. P. a doplnění výslechu poškozeného. Pokud předmětný vyžadovaný znalecký posudek nebyl proveden, nebyla dle jeho slov vyjasněna otázka pravdivosti a věrohodnosti její výpovědi. Nalézací soud taktéž postupoval v rozporu s §125 odst. 1, druhá věta tr. ř., když z odůvodnění jeho rozsudku není patrno, jak se vypořádal s jeho obhajobou, zejména s důkazy obhajoby a námitkami a výhradami do důkazů obžaloby o něž soud nalézací opřel svůj výrok o vině (zejména do svědectví svědkyně P., svědectví poškozeného a posudků soudních znalkyň Chalupové, Holendové a Herrové, včetně zásadní obrácené role agresora). Důkazy, které byly provedeny, pak byly podle jeho názoru nesprávně hodnoceny, neboť soudy se jednoznačně přiklonily a vycházely z výpovědí a důkazů svědčících v jeho neprospěch, kdy s důkazy jím navrženými se odvolací soud nijak nevypořádal – zejména se to týká znaleckého posudku dr. Přikrylové, MUDr. Hrdličky a svědectví svědků obhajoby. Pokud soud svá skutková zjištění opřel pouze o důkazy obžaloby, přičemž se vůbec nevypořádal s námitkami do těchto důkazů, omezil jej v jeho právu na obhajobu, když neměl/nedostal možnost seznámit se s důvody, které nalézací soud vedly k takovému postupu. Má za to, že nepostačí pouhé slovní konstatování, že se odvolací soud zcela ztotožnil (se zjevně neúplným a nedostatečným) odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, ale musí být naplněna litera zákona, zejména pak musí být z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu patrno/seznatelné, jak se odvolací soud vypořádal s konkrétními odvolacími námitkami. V této souvislosti obviněný poukazuje na judikaturu Ústavního soudu s tím, že rozhodnutí obou soudů trpí podle jeho mínění prvky libovůle, neboť skutkové závěry z důkazů nevyplývají.
Obviněný již samotné obvinění ve věci považuje za vykonstruované, neboť svědkyně P. P. se jej údajně cíleně snažila zdiskreditovat v rámci sporu o svěření společné nezletilé dcery „FIALKY“ do své péče. V této souvislosti popsal soužití se svědkyní, matkou poškozeného „TULIPÁNA“, její chování, chování poškozené a chování jeho rodiny k jeho osobě, stejně jako spory stran společné nezletilé dcery. Dále namítl, že v rámci znaleckého zkoumání jeho osoby existují dva protichůdné znalecké posudky, kdy MUDr. Hrdlička v rámci jiné trestní věci vedené proti jeho osobě neshledal, že by obviněný trpěl jakoukoli sexuální deviací či odchylkou, naopak MUDr. Herrová, pověřená vypracováním znaleckého posudku na jeho osobu v nyní projednávané věci, dospěla k závěru, že trpí ne všeobecně přijímanou úchylkou „neúplnou sexualitou“. Přesto nebylo vyhověno jeho návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po zvážení všech relevantních okolností, včetně argumentace dovolatele svrchu naznačené, tímto dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265k odst. 1, 2 tr. ř. a §265 1 odst.1 tr. ř. zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 17. 12. 2015, sp. zn. 1 NZO 1259/2015.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že pokud jde o námitky týkající se podjatosti vyšetřovatelky a státní zástupkyně, tyto jsou irelevantní, protože nebyly uplatněny v příslušném stadiu trestního stíhání, tedy předtím, než bylo přípravné řízení skončeno. V zásadě totéž lze uvést k namítané podjatosti senátu krajského soudu, který věc projednával. Z dostupných spisových materiálů není zřejmé, že by obviněný v řízení před soudem vůči kterékoliv ze soudkyň uplatnil námitku podjatosti. Navíc je třeba konstatovat, že v jeho trestní věci nefigurovaly pouze ženy, neboť o vazbě obviněného v přípravném řízení rozhodl soudce JUDr. Juraj Ivica a předsedou senátu odvolacího soudu byl rovněž muž, a to JUDr. Zdeněk Sovák. Z toho, že v předmětné trestní věci zastupovaly orgány činné v trestním řízení především ženy, nevyplývá, že by jakkoliv byla dotčena práva obviněného. Bez dalšího nelze proto taková rozhodnutí označit za nezákonná, na jejichž tvorbě se podílely podjaté osoby. Postup v této trestní věci lze označit za standardní, a to včetně procesu hodnocení důkazů, který se nijak nevymykal z rámce zákonné metody uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Stejně tak nelze v posuzované trestní věci dospět k závěru, že pouze z toho, že znalecké zkoumání prováděly ženy, by bylo třeba dovozovat automaticky jejich zaujatý poměr k věci. Stran námitky obviněného, že ve věci podala znalecký posudek znalkyně PhDr. Regina Chalupová, znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, která již zpracovávala znalecký posudek v předchozí trestní věci obviněného vedené na Okresním soudě v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 15/2012, v níž byl obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, pak státní zástupkyně uvedla, že důležitým se jeví, že zmiňovaná znalkyně v této trestní věci, a lze předpokládat, že i v trestní věci předchozí, podávala znalecký posudek týkající se poškozených, zejména pak jejich obecné a specifické věrohodnosti. Nelze dovodit, že by posouzení věrohodnosti předchozího poškozeného mohlo nějak ovlivnit náhled znalkyně na posouzení věrohodnosti poškozeného „TULIPÁNA“ v této trestní věci, neboť výstup znaleckého zkoumání v takovém případě nemohl být jakkoliv ovlivněn tím, že uvedené dvě kauzy byly spojeny jedním obviněným. Na straně druhé ve věci Okresního soudu v Českých Budějovicích projednávané pod sp. zn. 22 P 4/2013 byly znalkyni položeny k zodpovězení otázky vztahující se k rodinným poměrům nezletilé, kdy některé z nich také směřovaly k posouzení osobnostních a výchovných předpokladů jejího otce L. Š. V uvedeném ohledu se tedy znalecké zkoumání týkalo přímo osoby obviněného, o němž znalkyně získala v rámci podávání předchozích znaleckých posudků v jeho trestních věcech určitý náhled, který by mohl ovlivnit její konstatování právě k výchovným předpokladům obviněného. V této civilní věci tedy bylo možné dovodit poměr znalkyně k účastníku řízení, a proto je třeba označit za správný její postup, pokud se vyloučila z podání znaleckého posudku v takové věci.
Státní zástupkyně nepřisvědčila námitce možného opomenutí důkazů. Stejně tak námitce, že měla být znalecky zkoumána věrohodnost svědkyně P. P., neboť posouzení věrohodnosti svědka je otázkou výsostně právní, nikoli znaleckou, a tudíž není vadou dokazování, pokud soudy dospěly při hodnocení důkazů k jednoznačným závěrům o věrohodnosti její výpovědi, aniž potřebovaly uvedený závěr podložit znaleckým posudkem. K závěru o pravdivosti její výpovědi mohly v posuzované trestní věci dospět na základě vlastního rozboru skutečností uváděných touto svědkyní v její svědecké výpovědi. Pokud jde o hodnocení znaleckého posudku, pak státní zástupkyně konstatovala, že ten není výjimečným důkazem, kterým by byl soud vázán, a který by nepodléhal proceduře volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. jako ostatní důkazy. Soud pouze nesmí libovolně nahradit odborné mínění znalce míněním vlastním, může a musí však prověřit znalecký posudek z toho pohledu, zda přihlédl ke všem relevantním skutečnostem a zda se jeho závěry opírají o tyto důkazy a zda závěry posudku logicky vyplývají ze skutkových zjištění. V rámci hodnocení důkazů v předmětné trestní věci soud zaznamenal, že znalecký posudek znalkyně MUDr. Herrové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se ve svých závěrech odlišuje od závěrů znaleckého posudku MUDr. Hrdličky, znalce z téhož oboru a odvětví, který dospěl k závěrům odlišným. Vysvětlil však, že závěry zmíněných posudků nejsou v rozporu, neboť každý ze znalců definuje sexuální odchylku odlišně. Oba znalci vycházeli z odlišného pojetí pojmu sexuální deviace, kdy MUDr. Hrdlička je zastáncem užšího pojetí deviace a MUDr. Herrová širšího pojetí deviace, která chápe sexuální chování jako komplexnější fenomén, kdy chování je podmíněno více faktory, nejen pohlavním pudem. Protože znalkyně vysvětlila, stejně tak jako její kolega, znalec oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, Mgr. Václav Šnorek, použitou znaleckou metodu, která neúplnou sexualitu zahrnuje pod širší pojem sexuální deviace, bylo možné ze závěrů tohoto posudku vycházet, neboť závěry znaleckého zkoumání jsou potvrzovány samotným chováním obviněného, u kterého byla sexuální preference nezralých subjektů zaznamenána bez trestněprávní odezvy ve vlastní rodině, a současně byl pro jiné obdobné chování postižen také trestně. V posuzované věci se tedy o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 10 To 15/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta .
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení .
Obviněný předmětnou námitku vznáší s tvrzením, že vyloučení orgánů činných v projednávané věci bylo dáno jejich podjatostí. Námitku podjatosti však směřoval jednak proti vyšetřovatelce a státní zástupkyni, jednak proti členkám senátu soudu prvního stupně, přičemž uvedl, že jako ženy by s ohledem na meritum případu, tedy znásilnění malého chlapce, mohly být vůči jeho osobě zaujaty.
Jak uvedeno výše, námitka podjatosti musí být uplatněna v příslušném stadiu řízení. Tím se rozumí pouze období, kdy je orgán činný v trestním řízení sám ve věci činný. Vyšetřovatel jako policejní orgán je v řízení činný do doby, než je spis předložen státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby. Státní zástupce pak do podání obžaloby k příslušnému soudu, přičemž nadále je toliko v postavení procesní strany. Námitku podjatosti vůči těmto orgánům je tedy možno vznést do doby, než je skončeno přípravné řízení. Námitka podjatosti vyšetřovatelky činné v projednávané věci a státní zástupkyně zastupující obžalobu je ale vznesena až v rámci dovolacího řízení, tudíž nesměřuje proti orgánu, který by byl v této fázi řízení ve věci činný. Námitka podjatosti tak nebyla uplatněna v příslušném stadiu trestního stíhání, resp. byla uplatněna opožděně.
Stejně tak nebyla řádně vznesena ani námitka podjatosti členek senátu nalézacího soudu. Z obsahu spisu, zejména protokolů z hlavního líčení a odvolání obviněného, nevyplývá, že by snad obviněný vůči některé z členek senátu námitku podjatosti v průběhu řízení před soudem prvního stupně uplatnil.
Námitka podjatosti byla obviněným vznesena i ve vztahu k ve věci činným soudním znalkyním, kdy i zde naznačil, že jako ženy by vůči jeho osobě mohly být zaujaté. Předmětná námitka a priori směřuje proti provedeným znaleckým posudkům a osobám znalkyň.
Podle §105 odst. 2 tr. ř. při výběru osoby, která má být jako znalec přibrána, je třeba přihlížet k důvodům, pro které podle zvláštního zákona je znalec z podání znaleckého posudku vyloučen. Při vyžadování odborného vyjádření orgán činný v trestním řízení zváží, zda osoba, od níž odborné vyjádření vyžaduje, s ohledem na svůj poměr k obviněnému, jiným osobám zúčastněným na trestním řízení nebo poměr k věci není podjatá .
Při výběru osoby, která má být přibrána jako znalec k podání znaleckého posudku (vzhledem k druhé větě se tato úprava nevztahuje na znalce či jinou osobu, od kterých bylo vyžádáno odborné vyjádření), je třeba přihlédnout k úpravě o vyloučení znalce z podání znaleckého posudku podle zvláštního zákona, jímž je zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 36/1967 Sb.“). Úprava o vyloučení znalce je obsažena v §11 zákona č. 36/1967 Sb., podle něhož znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti . Jakmile se znalec dozví o skutečnostech, pro které je vyloučen, oznámí to neprodleně orgánu činnému v trestním řízení, který ho přibral; stejnou oznamovací povinnost mají i strany v trestním řízení (účastníci řízení). O tom, zda znalec je vyloučen, rozhoduje orgán, který jej pro podání posudku ustanovil.
Obviněný v průběhu řízení námitku podjatosti vůči soudním znalkyním neuplatnil a učinil tak až v průběhu dovolacího řízení.
Uplatnění námitek ve vztahu ke znalcům není vázáno žádnou lhůtou , ale zásadně by měly být uplatněny do právní moci rozhodnutí (včetně řádných opravných prostředků – odvolání a stížnosti), neboť sice nic nebrání tomu, aby byly vzneseny i v rámci mimořádného opravného prostředku (s výjimkou stížnosti pro porušení zákona – zde by musely být uplatněny v podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, neboť ji podává ministr spravedlnosti), ale zde již musí být splněny podmínky pro podání takového opravného prostředku (srov. zejména §265a, 265b a 265f tr. ř. u dovolání a §278 tr. ř. u obnovy řízení).
Ze skutečnosti, že ve věci provedené znalecké posudky byly vypracovány ženami, nelze bez dalšího vyvozovat jejich osobní zaujatost. Takováto paušalizace je zcela nepřijatelná. Znalci jsou osoby s odbornými znalostmi a znalecký posudek je pak výstupem těchto odborných znalostí, přičemž otázka pohlaví zde nehraje vůbec žádnou roli a osobu znalce je možno hodnotit pouze skrze jeho odbornost ve vztahu k projednávané věci. Znalecká činnost je odbornou činností splňují vysoké nároky příslušného oboru, nikoli činností prováděnou v osobním zájmu znalce.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem státní zástupkyně, že poněkud odlišná situace je stran námitky na znalecký posudek soudní znalkyně PhDr. Reginy Chalupové. I zde je však nutno uvést, že toto se týká skutečnosti, že byla jako znalkyně činná v jiné trestní věci obviněného, nikoli toho, že by jako žena měla být vůči obviněnému a priori zaujata.
Soudní znalkyně PhDr. Regina Chalupová byla přibrána k podání znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, opatřením podle §105 odst. 1 tr. ř. ze dne 26. 3. 2014 (č. l. 187). Na podkladě opatření vypracovala znalecký posudek na osobu poškozeného nezl. „TULIPÁNA“ (č. l. 189-206). Znalkyně s ohledem na svou odbornost zpracovávala taktéž znalecký posudek v předchozí trestní věci obviněného vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 15/2012, v níž byl obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Znalci, jak uvedeno výše, jsou osobami splňujícími přísné odborné předpoklady, tedy okruh soudních znalců je v jednotlivých oborech limitován, a je proto možné, že dojde k situaci, kdy jeden znalec působí ve více řízeních jednoho pachatele.
Jak uvedeno výše, znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. V projednávané věci, stejně jako ve věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 15/2012, byla znalkyně PhDr. Regina Chalupová pověřena vypracováním znaleckých posudků na osobu poškozených, resp. jejich celkovou věrohodnost, nikoli na osobu obviněného, případně jeho výchovné metody a rodičovskou roli. Nelze dovodit, že skutečnost, že znalkyně vypracovala znalecký posudek na osobu poškozeného v jiné trestní věci obviněného, ovlivnil její náhled na osobu poškozeného „TULIPÁNA“ v projednávané věci.
Soudní znalkyně však zaujala odlišný přístup ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 22 P 4/2013 (sdělení ze dne 24. 4. 2014). Zde shledala, že její objektivní přístup by nebyl zaručen, neboť v této věci se jednalo o opatrovnictví nezletilé dcery obviněného, kdy byla přibrána jako znalkyně k zodpovězení otázek, které se týkaly rodinných poměrů nezletilé, tedy přímo i osoby obviněného – jejího otce, jeho osobnostních a výchovných předpokladů, kdy se v rámci zodpovězení nemohla vyhnout hodnocení jeho osoby. Výstup jejího znaleckého zkoumání by zde byl ovlivněn skutečností, že byla v minulosti přizvána jako soudní znalec v trestní věci obviněného, kde byla při vypracovávání znaleckého posudku na osoby poškozených konfrontována i se skutečnostmi, které se týkaly přímo obviněného. Postup znalkyně, kdy tato shledala objektivní důvody bránící jí ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 22 P 4/2013 vypracovat znaleckou expertízu, lze proto označit za zcela v souladu s ustanovením §11 zákona č. 36/1967 Sb.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného nezl. „TULIPÁNA“, jeho matky – svědkyně P. P. a dalších blíže nespecifikovaných svědků obhajoby, znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, PhDr. Jitky Přikrylové, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, MUDr. Jiřího Hrdličky, znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, PhDr. Regíny Chalupové, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie, MUDr. Jany Holendové, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, MUDr. Želmíry Herrové; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů – zejména opakovaný výslech poškozeného nezl. „TULIPÁNA“ a vyšetření duševního stavu svědkyně P. P., stejně jako vypracování revizního znaleckého posudku k posudkům MUDr. Hrdličky a MUDr. Herrové) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že se nedopustil jednání kladeného mu za vinu, nedostatečná šetření stran vzájemných vztahů mezi ním a matkou poškozeného, její osobnosti a motivace, možnosti jiného pachatele), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti stran obou skutků z provedených důkazů nevyplývají, resp. soud se nevypořádal s jeho výhradami stran soudem učiněných hodnotících úvah, kdy vůbec nehodnotil důkazy jím navržené) a dále pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil a celé obvinění považuje za vykonstruované, kdy se jej matka poškozeného pokouší zdiskreditovat v rámci sporu o svěření společné nezletilé dcery do péče).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný L. Š. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal, že by se jednalo o případ tzv. opominutelných důkazů, kdy obviněný namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), na který se obviněný v rámci podaného dovolání odvolává, je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť nalézací soud se k návrhu na doplnění dokazování vyšetřením duševního stavu svědkyně P. P. vyjádřil na str. 22-23 rozsudku, přičemž vyložil, na podkladě jakých úvah shledal doplnění dokazování nadbytečným a ve věci učiněné výpovědi svědkyně věrohodnými, resp. dostačujícími pro objasnění věci. Odvolací soud pak na str. 9 napadeného usnesení uvedl, že krajský soud dostál v dostatečné míře povinnosti řádně odůvodnit neprovedení navrhovaných důkazů. Ve vztahu k otázce revizního znaleckého posudku lze uvést, že nalézací soud zaznamenal odlišnou terminologii i závěry ve znaleckých posudcích z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. Jiřího Hrdličky a MUDr. Želmíry Herrové, shodně vypracované na osobu obviněného. Na str. 17 rozsudku nalézacího soudu vysvětlil, že znalecké posudky se ve skutečnosti nedostávají do rozporu, vycházejí však z odlišného pojetí pojmu sexuální deviace – „ z psychologického hlediska je přítomno užší pojetí deviace, které je tradiční. Vychází z předpokladu, že sexuální chování je primárně určeno pudem, který eventuelně může být zvrácen směrem k nevhodným objektům. MUDr. Herrová je představitelkou širšího pojetí deviace, která chápe sexuální chování jako komplexnější fenomén, kdy chování je podmíněno více faktory, nejenom pohlavním pudem. Vychází z teorie dílčích motivačních systémů, která zdůrazňuje složitost sexuálního chování, v podstatě rozmanitosti faktoru, které toto chování ovlivňují “. Závěrům znalkyně odpovídaly i závěry Mgr. Václava Šnorka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, který uvedl, že je „ v podstatě druhotné, nazveme-li sexuální chování takových lidí deviací nebo nikoli, v každém případě se jedná o konfiguraci určitých vlastností, které vedou k nežádoucímu chování “, s tím, že MUDr. Herrová došla nezávisle na jeho posudku ke stejnému závěru, a to, že se u obviněného jedná o nezralou osobnost.
Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy vycházely z celé řady důkazů, kdy stěžejním byla výpověď poškozeného nezl. „TULIPÁNA“, k jehož věrohodnosti a věrohodnosti jím uváděných tvrzení bylo provedeno pečlivé dokazování zahrnující zejména nezávislé znalecké posudky. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem odvolacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, tedy, že se předmětného jednání nedopustil a ze strany matky poškozeného se v podstatě jedná o snahu mu co nejvíce uškodit v rámci opatrovnického sporu o jejich společnou nezletilou dceru.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem .
Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného právně relevantními, kdy obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. Š. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.