ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.481.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 481/2016 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 13. 4. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný T. W., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2015, č. j. 6 To 336/2015-216, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 144/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2015, č. j. 1 T 144/2013-191, byl obviněný T. W. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu soud uložil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou svým jednáním způsobil poškozenému. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. V., bytem K., Ú., na náhradě škody částku 500 Kč.
K odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 19. 8. 2015, č. j. 6 To 336/2015-216, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. shora citovaný rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. poté obviněného znovu uznal vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. ř. na částečně modifikovaném skutkovém základě, že obviněný „v době kolem 01:30 hodin dne 7. 7. 2013 u brány rodinného domu v obci A.- V. Ch., okres Ú. n. L., kam přijel osobním vozem značky Volkswagen Golf, společně se svým otcem J. W., J. Ch., a V. N., udeřil pěstí do obličeje P. V., čímž mu způsobil hematom levého oka a ulomení korunkové části pravého horního zubu - řezáku, přičemž poškozeného napadl v přítomnosti E. K., M. M., T. Z., L. D., J. Š., a J. P.,“. Za to obviněného podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému P. V. na náhradě škody částku 500 Kč. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19. 8. 2015 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Obviněný T. W. jej následně napadl dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) v prvé řadě namítl, že posuzovaným jednáním nenaplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl nakonec uznán vinným. Je přesvědčen, že inkriminovaným jednáním především nenarušil ani neohrozil veřejný klid a pořádek jako hodnoty, které jsou primárním objektem ochrany výše citovaného ustanovení zákona. Šlo pouze o konflikt dvou osob, jemuž nebyla přítomna žádná veřejnost, nýbrž pouze osoby, které se navzájem znaly a o napjatém vztahu mezi ním a poškozeným věděly již dříve. K roztržce došlo v nočních hodinách přímo u vstupní brány na pozemek poškozeného, kde se veřejnost běžně nevyskytuje. Žádné nezúčastněné osoby „v pravém slova smyslu“ konfliktu přítomny nebyly. Samotné místo, kde se celá událost odehrála, podle dovolatele není možno s ohledem na dobu a charakter incidentu považovat za místo veřejnosti přístupné ve smyslu ustanovení §358 tr. zákoníku. V rozhodném čase (noční hodině) v okolí kromě svědků jako navzájem známých osob ostatně také nikdo jiný přítomen nebyl. Fyzický útok na poškozeného označil dovolatel za nešťastné a nevhodně řešené vyústění déletrvajících sporů dvou jednotlivců, které není možno jako přečin výtržnictví posuzovat. Znovu připomněl, že pouze reagoval na opakované urážlivé a provokativní sms zprávy, které mu poškozený předtím zasílal. V průběhu hlavního líčení vyjádřil lítost nad tím, že se k němu v uvedený den vydal s cílem celou záležitost si vyříkat. Uvědomil si, že to nebylo šťastné řešení. Opětovně však zdůraznil, že předmětem ochrany u trestného činu výtržnictví nejsou individuální zájmy osob, nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě. Ty však v daném případě dotčeny nebyly.
V další části dovolání obviněný soudům vytkl, že se nesprávně vypořádaly s otázkou podmínek trestnosti jeho jednání ve světle zásady subsidiarity trestní represe. Má za to, že s ohledem na průběh útoku, jeho intenzitu, způsobený následek a jeho dosavadní způsob života, bylo v daném případě namístě zmíněného materiálního korektivu využít. V této souvislosti poukázal zejména na svou dosavadní bezúhonnost, řádný rodinný život, který vede, i na to, že v době před svým odsouzením byl příslušníkem Policie ČR, kde byl nadřízenými vždy hodnocen kladně. Na celý incident tak podle jeho mínění mělo být pohlíženo pouze jako na vybočení z rámce jeho běžného chování, vyvolané dlouhodobým verbálním napadáním a provokacemi ze strany poškozeného. Za daných okolností měl být buď zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., popřípadě podle §222 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o postoupení věci k projednání jako přestupku či kárného provinění.
Proto obviněný závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu, a podle §265m tr. ř. ho podané obžaloby sám zprostil, nebo postupoval podle 265l odst. 1 tr. ř. a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž uplatněným námitkám obviněného přisvědčit nelze. K jeho odkazu na specifický charakter lokality, kde udeřil poškozeného, odkázala na závěry, které k dané problematice vyslovil již odvolací soud. Rovněž podle jejího mínění se o místo veřejnosti přístupné jednalo, byť šlo o prostranství před soukromým pozemkem. Ten se přitom nenacházel na žádné samotě, ale v blízkosti autobusové zastávky v obci. Konečně, výtržnické jednání obviněného bylo zaregistrováno i obyvateli okolních nemovitostí. Státní zástupkyně je dále toho názoru, že výrok o vině napadeného rozsudku není v žádné kolizi ani s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Skutek dovolatele podle ní nesl veškeré charakteristiky hrubého výtržnického jednání, které překročilo rámec narušení veřejného pořádku takovým způsobem, že jeho postih podle jiného právního předpisu by nepostačoval. Přísnější náhled na ně odůvodňuje již skutečnost, že dovolatel byl v době skutku příslušníkem Policie České republiky, který by konfliktní situace takovým způsobem v žádném případě řešit neměl. Jako policista naopak měl předpokládat, že se útokem na poškozeného dopouští trestně postižitelného jednání.
S ohledem na výše rekapitulované důvody státní zástupkyně své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 7. 4. 2016 obhájkyni dovolatele s upozorněním, že k němu za druhou stranu může zaujmout stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci ze strany obhájkyně neobdržel.
Obviněný T. W. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný svými námitkami vůči hmotně právnímu posouzení stíhaného skutku uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně .
Nejvyšší soud jim však z níže rozvedených důvodů nepřiznal opodstatnění .
Na tomto místě je třeba v obecné rovině připomenout, že přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného , hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití.
Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob a kde se jich také zpravidla více zdržuje. Důležité je, že výtržnický čin musí být na takovém místě postřehnutelný (zaregistrovatelný) více lidmi. Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli. „Přístupností“ je zde nutno rozumět možnost vidět a slyšet projev pachatele .
Trestný čin je spáchán veřejně mimo jiné tehdy, je-li spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými (viz §117 písm. b) tr. zákoníku). Přitom musí jít o osoby odlišné od pachatele, které jsou způsobilé jeho konkrétní projev nejen postřehnout, ale také mu porozumět (tj. pochopit jeho obsah a smysl).
Pokud odvolací soud v odsuzujícím rozsudku dovodil v úmyslném jednání dovolatele naplnění všech výše uvedených znaků objektivní stránky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, učinil tak věcně správně.
Především není pochyb o tom, že celý incident se odehrál v letní noci na místě veřejnosti přístupném, byť k němu došlo v prostoru před vstupem na soukromý pozemek poškozeného. Tento prostor podle zjištění soudů bezprostředně sousedí s centrem obce, nachází se v domovní zástavbě a v tomto smyslu může být de facto stále „na očích“ širšímu okruhu osob, zejména obyvatelů sousedních nemovitostí.
Ze soudy zjištěného skutkového stavu dále vyplynulo, že dovolatel se na poškozeném P. V. dopustil fyzického násilí a způsobil mu drobná zranění, když ho udeřil do tváře před zraky minimálně jeho hostů na večírku (grilování), a to E. K., M. M., T. Z., L. D., J. Š. a J. P., tedy hned šesti dospělých osob. Napadl ho tak veřejně ve smyslu ustanovení §117 písm. b) tr. zákoníku. Poukaz dovolatele na skutečnost, že se všichni přítomní svědkové navzájem znali a věděli o jeho eskalujícím konfliktu s poškozeným z dřívější doby, na tomto závěru ničeho nemění. Jmenovaní svědci (mezi nimi pak zejména přítomné ženy) se tím rozhodně nedostali do takové pozice, aby byli povinni strpět pohled na dovolatelův agresivní a násilnický projev vůči jejich hostiteli.
Nelze souhlasit ani s názorem dovolatele, podle nějž bylo namístě jeho jednání posuzovat toliko jako nešťastný a nevhodný způsob, jakým přistoupil k řešení vzájemných rozepří s poškozeným, jímž zasáhl pouze jeho individuální zájmy, aniž by se tím současně dotkl zájmů chráněných trestním zákoníkem v ustanovení §358, jimiž jsou poklidné občanské soužití, veřejný klid a pořádek. Tato námitka nemohla obstát se zřetelem k ostatním skutkovým zjištěným soudu prvního stupně rozvedeným na str. 13 shora odůvodnění jeho rozsudku, jež jako správná a úplná akceptoval i odvolací soud. Podle nich dal dovolatel o sobě hlasitě vědět již při svém velmi agresivním příjezdu na místo samé a následnými verbálními výpady na adresu poškozeného. Svým bezohledným počínáním probudil uprostřed noci i některé sousedy poškozeného, kterým byly jejich vzájemné osobní spory buď lhostejné nebo o nich nevěděli a kteří rovněž nebyli povinni na jejich „vyjasňování“ proti své vůli participovat, ať už jako nedobrovolní diváci nebo posluchači.
Odvolacím soudem užitá právní kvalifikace obstojí také z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Namítaný princip použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však na straně druhé neznamená, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio , bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je přitom třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Závěr o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (např. podle zákona o přestupcích).
Posuzované jednání dovolatele se však svou povahou i podle názoru Nejvyššího soudu vymklo z běžného rámce standardních přestupkových deliktů do té míry výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Především nelze odhlédnout od skutečnosti, že z jeho strany nešlo o spontánní reakci na bezprostředně předcházející provokaci, nýbrž o cílené komplexní jednání, které lze charakterizovat jako „trestnou výpravu“ do bydliště poškozeného. Ta evidentně směřovala k vyvolání vzájemné fyzické konfrontace. Jinak si lze jen stěží vysvětlit jeho postup, kdy poškozeného slovními výpady nejprve přiměl k příchodu ke vstupní brance na jeho pozemek, aby ho následně bez varování při první vhodné příležitosti udeřil do obličeje s takovou intenzitou, že mu způsobil velký hematom levého oka a poškození zubu. Vyjadřující se státní zástupkyni lze přisvědčit v názoru, že společenskou škodlivost jeho jednání zvyšovala i okolnost, že si uvedeným způsobem počínal jako příslušník Policie České republiky, u kterého lze s ohledem na jeho postavení očekávat respekt k právním normám chránícím základní společenské hodnoty a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob. Uplatnění trestně právní represe jako prostředku ultima ratio bylo v dané věci zcela namístě.
Protože dovolání obviněného T. W. bylo opřeno o námitky, jimž z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 4. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu