ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.494.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 494/2016 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovolání, které podal obviněný S. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 7 To 108/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 16/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného S. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 48 T 16/2007 , byl obviněný S. B. uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ poté, kdy dnes již odsouzený K. J., v přesně nezjištěný den požádal obžalovaného S. B., aby zařídil usmrcení poškozeného M. G., za tímto účelem S. B. financoval sledování poškozeného ze strany nejméně dvou osob, mezi nimiž byl i dnes již odsouzený J. R., a dále K. J. rovněž v přesně nezjištěný den, pravděpodobně v září nebo říjnu 2006 v P., V. nám. v prostorách restaurace hotelu J., předal obžalovanému S. B. finanční hotovost ve výši nejméně 20.000 Eur, za tuto částku požadoval zajištění provedení vraždy na poškozeném M. G., a v této souvislosti zkontroloval podle fotografií totožnost budoucí oběti a přikázal, aby poškozený byl zastřelen nejpozději do konce roku 2006, následně obžalovaný S. B. uvedenou finanční částku předal dnes již ods. J. R., který dne 30. 12. 2006 v době kolem 20.15 hodin v P., B. ve 4. patře obytného domu v kabině výtahu dvakrát vystřelil na poškozeného M. G. nelegálně drženou střelnou zbraní značky Glock 17, ráže 9 mm, opatřenou tlumičem, přičemž poškozený byl zasažen do hrudníku se vstřelem v místě hrdelní jamky, střela pokračovala přední stěnou hrudní nad prvním žebrem vlevo a dále zevně do oblasti levého ramenního kloubu, v němž pronikla hlavicí levé kosti pažní a uvízla v měkkých tkáních levého ramene, a toto poranění mohlo vést bez odborného lékařského zákroku ke smrti poškozeného, druhá střela zasáhla pouze rám kabiny výtahu, načež se poškozený aktivně bránil svojí legálně drženou střelnou zbraní, a proto dnes již ods. J. R. z místa činu uprchl “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12,5 (dvanáct a půl) roku, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně s již odsouzenými K. J. a J. R., rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozené VZP ČR, Krajská pobočka pro hl. m. Prahu, se sídlem Na Perštýně 6, 110 01 Praha 1, částku ve výši 56.451 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 48 T 16/2007, podal obviněný S. B. odvolání.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 7 To 108/2015 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 7 To 108/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 2944-2948), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písmeno a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. g), tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný opakovaně popřel, že by se trestného činu dopustil. Odjel do Chorvatska, kde má příbuzné a kde provozuje restauraci, přičemž mu bylo vyhrožováno, aby se do České republiky nevracel. Pokud byl pak zadržen na evropský zatykač v Maďarsku, tam odjel za svými známými. Obviněný připouští, že zná K. J., popírá však, že by znal svědka J. R. Dále obviněný namítl, že vyjádření státní zástupkyně, zda jí volala jeho bývalá obhájkyně, nemůže být bráno jako důkaz, neboť není možné, aby procesní strana vystupovala v pozici svědka v řízení proti obžalovanému. K tomu při opakování hlavního líčení uvedl, že si spletl státní zástupkyni s vyšetřovatelem a že jeho předchozí obhájkyně komunikovala s policií. Svoji předchozí obhájkyni hodlal zbavit mlčenlivosti, nicméně soud návrhu na doplnění dokazování jejím výslechem nevyhověl.
Obviněný je přesvědčen, že poškozený si za úplatu sehnal svědka – B. B. Uvedl, že s touto osobou se ve skutečnosti viděl jen jednou v životě v roce 2006 a svědek mu sdělil, že jej do případu vtáhl poškozený M. G., ale že za 10.000 EUR změní svoji výpověď. O tom, kdo jej s tímto svědkem seznámil poškozený M. G. nevypovídal, což obviněný považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces a krácení práva na obhajobu. Podle jeho názoru poškozený M. G. přiznal, že se svědkem B. B. manipuloval, že s ním projednával před výslechem na policii, co tento svědek uvede a koho obviní a že je s ním nadále v kontaktu. Je zarážející, že svědek B. B. nebyl obviněn či alespoň trestně stíhán. Svědek se nedostavil k hlavnímu líčení přes ujištění, že se jej zúčastní, a to ani po předvolání, takže v konečném důsledku byla přečtena jeho předchozí výpověď, čímž byl obviněný zkrácen na svých právech, neboť byl uznán vinným na základě výpovědi svědka, kterému nemohl položit ani jedinou otázku. Navíc jde o svědka, který si v přípravném řízení odporoval, uváděl ve svých opakovaných výsleších rozdílné časové skutečnosti, uváděl rozdílná skutková tvrzení, uváděl jiné finanční částky, které měly být předávány. Tyto rozpory ve výpovědi svědka nebyly odstraněny, nejistota přetrvává a obhajoba neměla jedinou možnost tyto rozpory odstranit.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a aby věc byla tomuto soudu vrácena se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 22. 3. 2016 (č. l 2963-2967), sp. zn. 1 NZO 177/2016.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný v rámci podaného dovolání nevznesl ani jednu hmotněprávní námitku proti právní kvalifikaci jeho jednání. Jeho mimořádný opravný prostředek je založen výlučně na polemice se skutkovými zjištěními soudů, kdy soudy učiněná skutková zjištění neguje a označuje je za neprokázaná. Zpochybňuje úplnost provedeného dokazování a zákonnost provedení některých důkazů, konkrétně výslech dvou svědků, kteří vypovídali o jeho podílu na trestné činnosti, tedy na osnování vraždy poškozeného M. G.
Ve vztahu k námitce, že výpověď svědka B. B. neměla být čtena podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť mu tímto postupem bylo zabráněno klást tomuto klíčovému svědku otázky, státní zástupkyně uvedla, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být obviněnému dána příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka obžaloby a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Podstatné je, aby měla obhajoba alespoň v některé fázi řízení možnost vyslechnout svědka kontradiktorním způsobem. Na tom nic nemění skutečnost, že svědek je cizím státním občanem a má trvalý pobyt v cizině nebo se z jiných důvodů zdržuje v cizině. Zákonná podmínka nedosažitelnosti je splněna až když je zřejmé, že se svědek dobrovolně nedostaví na předvolání k výslechu do České republiky (srov. rozhodnutí č. 13/1995 Sb. rozh. tr.), avšak ani tehdy nemůže soud pominout zásady spravedlivého procesu, protože musí zvažovat dopad a význam takové výpovědi na výsledek celého řízení a zvážit zejména to, zda obviněný, resp. jeho obhájce, měl v některém stadiu trestního řízení možnost svědka vyslechnout. V posuzované trestní věci bylo prokázáno, že v původním řízení proti tehdy uprchlému dovolateli S. B. byla jeho obhájkyně přítomna výslechu svědka B. B., tak i jeho výslechu u hlavního líčení dne 21. 12. 2007, a měla možnost klást tomuto svědkovi dotazy a prověřovat jeho věrohodnost. V tomto případě byl požadavek na kontradiktornost důkazního řízení dodržen. Jestliže poté, co bylo na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 7 To 66/2015, jednoznačně zjištěno, že svědek B. B. se nedostaví do České republiky k výslechu, neboť se cítí on a jeho rodina ohroženi, nebylo možné jej k příjezdu do republiky za účelem podání svědecké výpovědi jakkoliv nutit a jeho výpověď bylo možné podle §306a odst. 2 tr. ř. a §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečíst.
Stran nevyslechnutí obhájkyně JUDr. Langerové státní zástupkyně uvedla, že zmíněný výslech nebyl relevantní pro posouzení věci. Připomněla, že z principu nezávislosti soudní moci plyne i oprávnění soudů samostatně rozhodnout o okruhu důkazů, které jsou nezbytné pro vydání meritorního rozhodnutí. Současně neshledala, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se otázce ohledně údajných nesrovnalostí ve výpovědi svědka B. B. velmi podrobně zabývaly. Soudy se o uvedenou výpověď svědka mohly v plném rozsahu opřít, zvláště v situaci, kdy tato byla podpořena dalšími ve věci pořízenými důkazy, a to zejména výpovědí samotného poškozeného M. G. Pokud jde o výpověď tohoto svědka, ke které obviněný v dovolání vznesl výhrady týkající se její neúplnosti, je třeba uvést, že sdělení jména osoby, která jej dovedla ke svědku B. B., není pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného otázkou nijak významnou, která by měla vliv na posouzení jeho trestného jednání.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v ustanovení §265b tr. ř.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že v projednávané věci soudy rozhodovaly opakovaně. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 48 T 16/2007, byl obviněný S. B. uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12 a půl roku se zařazením pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Předmětným rozsudkem byli uznáni vinnými rovněž K. J., a to tímtéž trestným činem v totožné formě účastenství, a J. R. jednak pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a jednak trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Usnesením Vrchního soudu v Praze byla odvolání K. J. a J. R. proti předmětnému rozsudku podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Trestní řízení proti obviněnému S. B. probíhalo od počátku v jeho nepřítomnosti, neboť okamžikem zahájení vyšetřování odcestoval z území republiky. Na základě evropského zatýkacího rozkazu byl zadržen v Maďarsku a předán k výkonu trestu do České republiky. Zde obviněný využil možnosti podle §306a odst. 2 tr. ř. a požádal o nový proces. Městský soud v Praze pak usnesením ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 48 T 16/2007, podle §306a odst. 2 tr. ř. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 48 T 16/2007, zrušil výrok o vině a trestu i náhradě škody ohledně obviněného S. B. Následně Městský soud v Praze dne 8. 6. 2015, vydal odsuzující rozsudek pod sp. zn. 48 T 16/2007 a uznal obviněného vinným v totožném rozsahu a uložil mu totožný trest. Na podkladě odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 7 To 66/2015, rozsudek nalézacího soudu zrušil podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze, aby v ní učinil nové rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 7 To 108/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným S. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi poškozeného M. G. a svědka B. B., kterou označil za rozpornou, kdy uváděl rozdílné časové skutečnosti, skutková zjištění, jiné finanční částky; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaného důkazu výpovědí jeho tehdejší právní zástupkyně JUDr. Barbory Langerové) a vadná skutková zjištění (námitka stran zjištění vzájemných vztahů mezi poškozeným M. G. a klíčovým svědkem B. B., včetně toho, zda poškozený svědkem manipuloval a naváděl jej k výpovědi proti osobě obviněného; dále námitka stran zjištění, kdo poškozeného se svědkem B. B. seznámil), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, že odpověď státní zástupkyně nemůže být hodnocena jako důkaz) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se trestného činu nedopustil, a že poškozený M. G. sehnal za úplatu svědka B. B., s nímž se obviněný ve skutečnosti setkal jednou v životě v září 2006 při prodeji osobního vozu Mercedes v B., a svědek mu sám sdělil, že jej poškozený do případu vtáhl a že za 10 000 EUR změní výpověď).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný S. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal, že by se jednalo o případ tzv. opominutelných důkazů, kdy obviněný namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), na který se obviněný v rámci podaného dovolání odvolává, je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Soudy se k zamítnutí návrhu na výslech svědkyně JUDr. Barbory Langerové vyjádřily. Nalézací soud uvedl, že „ soud zamítl v hlavním líčení dne 29. 9. 2015 i návrh na výslech svědkyně JUDr. Langerové – dřívější obhájkyně obžalovaného. Soud k žádosti obžalovaného, resp. na základě zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 7. 2015, v němž odvolací soud tento důkaz dal nalézacímu soudu pouze ke zvážení, výslovně ho neuložil, JUDr. Langerovou k výslechu předvolal (doručenka na č. l. 2843), tato se pro nemoc omluvila (č. l. 2857). S ohledem na skutečnosti, které k tomu nově obžalovaný v hlavním líčení dne 29. 9. 2015 uvedl, soud provedení výslechu zmíněné svědkyně za nutné nepovažoval “ (str. 27 rozsudku nalézacího soudu). Obviněný opakovaně pozměnil v tomto směru svou výpověď a nalézací soud tyto změny považoval „ za ryze účelové “. Na uvedené pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu lze odkázat. Odvolací soud pak v rámci vypořádání se s předmětnou námitkou obviněného uvedl, že „ výslech bývalé obhájkyně odvolatele JUDr. Langerové vpravdě není nezbytný a na důkazní stav nemůže mít žádný vliv. Městský soud v Praze proto nepochybil, pokud i po úvaze vyslovené ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu tento důkaz v hlavním líčení neprovedl “ (str. 3 napadeného usnesení).
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, zejména výpovědí poškozeného M. G. a svědka B. B., jak ho podaly soudy, kdy se obviněný následně neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, kdy trvá na tom, že se žádné organizace vraždy poškozeného M. G. neúčastnil.
Obviněný poukazoval zejména na rozpory ve výpovědi svědka B. B. stran časových údajů schůzky v hotelu J., při níž měl údajně předat J. R. a B. B. finanční prostředky na sledování poškozeného M. G., dále stran výše této předané částky, a zjištění, kdo poškozeného M. G. seznámil se svědkem B. B. Nalézací soud předmětným nesrovnalostem věnoval náležitou pozornost (zejména odůvodnění na str. 10 až 11 rozsudku nalézacího soudu). Nesrovnalosti ohledně výše předané částky byly vysvětleny ne zcela přesnou protokolací. Obviněný „ dne 29. 3. 2007 jako utajený svědek vypověděl, že obžalovaný J. R. „mi řekl, že K., který se příjmením jmenuje asi J., má taky zlatnictví, a že zaplatil, aby zabili M. Jednalo se o 25 tisíc EURO“. Dne 19. 4. 2007 při popisu průběhu schůzky v J. uvedl, že „K. dal C. 20 tisíc EURO a pak mu řekl, že mu dá ještě, když poškozeného do Silvestra zabije“. Jestliže v hlavním líčení svědek B. uvedl, že dne 29. 3. 2007 došlo k ne zcela přesné protokolaci v tom směru, zda obžalovaný K. J. již zaplatil nebo má zaplatit, pak ve výši odměny žádný rozdíl prakticky neexistuje “ (str. 4 až 5 napadeného usnesení). Časový údaj týkající se předmětné schůzky byl samotným svědkem upřesněn na základě záznamu v jeho cestovním dokladu, kdy ani po upřesnění neuvedl žádné konkrétní datum, toliko v rámci své výpovědi uvedl, že „ přesné datum nevím, ale bylo to od září do poloviny října 2006. Schůzka byla po obědě asi kolem 15.00 hod. a trvala minimálně půl hodiny “ (protokol o hlavním líčení na č. l. 414 spisu). Ke skutečnosti, že svědek nebyl schopen na den určit, kdy ke schůzce došlo, stejně jako k obsahu a věrohodnosti jeho výpovědi se již obsáhle vyjádřil jak nalézací soud (str. 10 až 11 rozsudku nalézacího soudu), tak odvolací soud (str. 4 až 5 napadeného usnesení), a na příslušné pasáže lze proto odkázat. Odvolací soud tak uzavřel, že výpověď svědka B. B. nemá trhlinu, zejména pak, má-li oporu ve výpovědi poškozeného M. G., který vypovídal zcela nezávisle. Sdělení, kdo byl osobou, která poškozeného se svědkem B. B. seznámila, je pak zcela irelevantní.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného či svědka, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, svědkem, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem .
Se zásadami spravedlivého procesu souvisí i námitka obviněného, že výpověď svědka B. B. neměla být provedena podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., tedy čtena, neboť mu tím bylo zabráněno klást otázky klíčovému svědkovi.
Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, čímž je zaručena i rovnost účastníků řízení podle §37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být obviněnému dána příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka obžaloby a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Podstatné je, aby měla obhajoba alespoň v některé fázi řízení možnost vyslechnout svědka kontradiktorním způsobem.
Podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech .
Samotná skutečnost, že svědek je cizím státním občanem a má trvalý pobyt v cizině, pak nemůže vést k závěru, že jej nelze vyslechnout před soudem České republiky pro nedosažitelnost ve smyslu §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Pokud vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, umožňuje předvolat takového svědka, je zákonná podmínka nedosažitelnosti splněna, až když je zřejmé, že se svědek na předvolání k výslechu dobrovolně nedostaví (viz rozhodnutí č. 3/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Je potřeba mít neustále na paměti, že atributem spravedlivého procesu je rovněž zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem svědka a splnění požadavku, aby alespoň jednou v trestním řízení měl obviněný nebo jeho obhájce možnost položit svědkovi potřebné otázky, což vyplývá, jak již uvedeno výše, z čl. 6 odst. 3 Úmluvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 18/2005).
Z hlediska namítané problematiky je tedy primárně právně významná skutečnost, že předmětný důkazní prostředek, tj. výpověď svědka B. B. učiněná v původním řízení proti tehdy uprchlému obviněnému, kdy svědek původně v řízení vystupoval v pozici utajeného svědka pod jménem J. N., byla získána za přítomnosti jeho tehdejší právní zástupkyně dne 1. 4. 2007. Právní zástupkyně byla přítomna výslechu svědka i u hlavního líčení dne 21. 12. 2007. V obou případech měla možnost svědkovi klást otázky.
V rámci nového projednání věci na podkladě žádosti obviněného, který využil možnosti podle §306a odst. 2 tr. ř. a požádal o nový proces, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 7 To 66/2015, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 48 T 16/2007, a tomuto soudu věc vrátil s tím, aby v ní učinil rozhodnutí nové, přičemž mu uložil, aby znovu předvolal a pokusil se vyslechnout svědka B. B., v případě neúspěchu v souvislosti s tímto výslechem, aby najisto postavil, zda jsou splněny podmínky §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro přečtení dřívějších protokolů o jeho výpovědi.
Nalézací soud vázán rozhodnutím odvolacího soudu tyto pokyny splnil a obstaral si vyjádření svědka, který uvedl, že své povinnosti v trestní věci splnil, přičemž vypovídal i bez skryté identity, a dosud má ze svého postavení svědka velké potíže, stejně jako jeho rodina, neboť se svou výpovědí postavil proti zájmům osob, které mají vlivné postavení v Kosovu, v Chorvatsku i na Slovensku, a celá jeho rodina, nejen on osobně, se cítí ohrožena na zdraví a na životě, a již nechce v této věci proti nikomu svědčit a ani se k čemukoli vyjadřovat (přípis svědka na č. l. 2851 doručený nalézacímu soudu dne 18. 9. 2015). Jelikož nebylo možno svědka jakkoli nutit k příjezdu do republiky za účelem podání svědecké výpovědi, byly podmínky ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. splněny. Odvolací soud rovněž uvedl, že „ předpoklad není ani pro to, že výslech tohoto svědka mohl být proveden formou videokonference “ (str. 3 napadeného usnesení).
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného S. B. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu