ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.512.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 512/2016 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovolání, které podal obviněný A. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 To 444/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 154/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného A. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 10 T 154/2014 , byl obviněný A. M. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným pod bodem a) - c) spočívající v tom, že „ i přes svou tíživou finanční situaci, plně si vědom skutečnosti, že není schopen dlouhodobě řádně hradit své splatné závazky, kdy nejméně od měsíce července 2011 jeho pravidelné měsíční příjmy nepokrývaly jeho nutné výdaje a budoucí úhrady sjednaných splátek byl schopen hradit pouze z nově uzavřených finančních produktů, přičemž takto sjednané nové smlouvy byly z jeho strany uzavírány plně s vědomím, že nebude schopen dostát smluvním podmínkám ohledně jejich úhrady, uzavřel celkem 31 nových smluv, kdy u části z nich došlo k jejich úplné úhradě z finančních prostředků získaných z následných smluv u stejného věřitele nově uzavřených, kdy však nejméně u pěti takto sjednaných finančních produktů pro nedostatek finančních prostředků nemohlo dojít k jejich úhradě, konkrétně:
a) dne 16. ledna 2013 uzavřel smlouvu o poskytnutí rychlé půjčky se společností Provident, s. r. o., ve výši 12.000 Kč,
b) dne 2. dubna 2013 se stejnou společností uzavřel smlouvu o poskytnutí rychlé půjčky ve výši 18.000 Kč,
c) dne 12. července 2013 uzavřel
· smlouvu o poskytnutí rychlé půjčky se společností NetCredit, s. r. o., ve výši 10.500 Kč,
· smlouvu o poskytnutí rychlé půjčky se společností Ferratum Czech, s. r. o., ve výši 10.000 Kč,
· smlouvu o poskytnutí rychlé půjčky se společností Via SMS, s. r. o., ve výši 9.800 Kč
čímž způsobil celkovou škodu ve výši 60.300 Kč “.
Za to byl obviněný podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl v souladu s ustanoveními §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 a ½ (jednoho a půl) roku.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Provident Financial, s. r. o., IČ 25621351, se sídlem Olbrachtova 9/2006, Praha 4, Net Credit, s. r. o., IČ 24286028, se sídlem Vyšehradská 1349/2, Praha 2, Ferratum Czech, s. r. o., IČ 27894690, se sídlem Pekařská 621/7, Praha 5, a Via SMS, s. r. o., IČ 24720275, se sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byl obviněný rozsudkem podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky, v nichž byl obžalobou spatřován dvojnásobný přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu takto označené skutky nejsou trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost Home Credit, a. s., IČ 26978636, se sídlem Moravské náměstí 249/8, Brno, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 10 T 154/2014, podal obviněný A. M. odvolání směřující do výroků o vině a trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 To 444/2015 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 To 444/2015, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 462-465), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S ohledem na zamítavý výrok spatřuje důvod dovolání též v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Obviněný namítl, že skutečnost, že jednal lehkovážně, nemůže automaticky znamenat, že jednal v úmyslu trestného činu podvodu. Obviněný jakýkoliv úmysl popírá a ve svém činu spatřuje toliko nedbalostní jednání. Své tvrzení opírá o skutečnost, že se sám pokusil finanční situaci řešit pomocí institutu oddlužení, kdy oddlužením má dojít k uspokojení cca 90 % pohledávek všech jeho věřitelů. Učinil tak sám ze svého rozhodnutí a bez nátlaku ze strany třetích osob. Nepřímý úmysl v rámci spáchání přečinu podvodu nebyl v provedených jednáních jednoznačně a bez nejmenších pochybností prokázán a nemůže být dovozen a nahrazen pouhou domněnkou soudů, že uzavřel vícero smluv a posledních pět v důsledku vlastního insolvenčního návrhu nestihl uhradit včas. Dále konstatuje, že z žádného odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, v čem soudy spatřují omyl, díky kterému se měl obohatit či jaké podstatné skutečnosti měl při sjednání smluv zamlčet. V rámci dokazování nebyly provedeny důkazy, kterými by mohlo být postaveno najisto, že při sjednávání smluv byl dotazován na jiné závazky, přičemž uvádí, že při sjednání smlouvy se společností Home Credit, a. s., nebyla existence dalších jeho závazků na překážku.
Na závěr svého dovolání obviněný opět jako v jeho předešlých opravných prostředcích zmiňuje zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, na které dle jeho názoru soudy v jeho případě nebraly ohled, ač měly. Na podporu svého tvrzení se opírá o judikaturu a uvádí, že svou situaci řešil institutem práva soukromého, v rámci kterého dojde i k uspokojení věřitelů a stát by tedy neměl již uplatňovat prostředky práva trestního, které lze uplatnit jen v případech, kdy jiné prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 444/2015, zrušil a za podmínek §265m tr. ř. sám vydal ve věci rozsudek, kterým jej zprostí obžaloby ze spáchání přečinu podvodu dle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Jihlavě a dále rozvedených v odůvodnění odvolacího soudu. Státní zástupce má za to, že soudy dostatečně objasnily, v čem byl spatřován omyl, resp. že tento byl spatřován právě v zamlčování podstatných skutečností, díky kterým obviněný u společností poskytujících půjčky vzbudil očekávání, že své závazky bude po uzavření smlouvy plnit (což přijal uzavřením smluvního vztahu), avšak již v době sjednání smlouvy byl srozuměn, že své závazky schopen plnit nebude, což se také stalo. Nelze souhlasit ani s názorem obviněného, podle něhož účelem půjček nebyl záměr se obohatit, neboť půjčka peněz slouží právě k získání finančních prostředků, když následně není zcela podstatné, k čemu toto obohacení obviněný využil. Stran námitky subsidiarity trestní represe pak státní zástupce uvedl, že jednání obviněného je dle zjištěných skutečností zcela standardním případem jednání podřaditelného pod §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, aniž by zde byly dány jakékoliv specifické okolnosti, jež by odůvodňovaly postup podle zásady subsidiarity trestní represe. Navíc se obviněný deliktu dopustil opakovaným uzavíráním smluv a v kvalifikované skutkové podstatě, kdy škodu jím způsobenou lze označit jako větší dle §138 odst. 1 tr. zákoníku. K trestné činnosti došlo již výše popsaným uzavřením těchto pěti smluv a splácení půjček v rámci oddlužení, mimo původně smluvně sjednaný rámec, je již jen náhradou škody. Odlišný náhled nelze dovodit ani z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, zmíněného obviněným v dovolání. Právní posouzení proto bylo provedeno správně a argumentaci obviněného nelze v daném rozsahu přisvědčit.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 To 444/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky předmětného přečinu, tj. že by jednal v nepřímém úmyslu.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím , že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu .
Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. pachatel při uzavírání leasingové smlouvy neuvedl, že z jeho příjmů jsou již na základě exekuce prováděny podstatné srážky a že v důsledku toho nebude schopen splácet splátky stanovené leasingovou smlouvou – srov. R 47/2002; dále viz R 36/2006). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala .
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda.
Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění . Skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení věci určené podle druhu, zejména peněz ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se v tomto případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze, ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2050-2058).
Trestný čin je spáchán úmyslně (§15 odst. 1 tr. zákoníku ), jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem ( úmysl přímý ) nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn ( úmysl nepřímý ).
Dle skutkových zjištění se obviněný nacházel v tíživé finanční situaci, kdy jeho výdaje překračovaly jeho pravidelné měsíční příjmy, kteroužto řešil opakovanými půjčkami od různých subjektů, přičemž některé tyto smlouvy uzavřel proto, aby uhradil závazky z předešlých smluv, a v době jejich uzavření si byl vědom skutečnosti, že není schopen dostát podmínkám úhrady sjednaných splátek. Obviněný pak v rámci žádostí o půjčky zamlčel skutečný stav věci, své majetkové a finanční poměry, resp. zatajil existenci stávajících půjček, jejichž úhrad nebyl schopen dostát.
Je zřejmé, že obviněný se dostal do finančních problémů a následně do spirály opakujících se půjček, kdy situaci řešil dalšími a dalšími půjčkami. Přestože se nikdy nejednalo o vysoké částky, obviněný uzavřel celkem 31 smluv o poskytnutí peněžitých prostředků, čímž celá situace narostla do nezvladatelných rozměrů. Obviněný následně nebyl schopen dostát svým závazkům, a jelikož jediné řešení viděl v tom, že si půjčí další peníze, v rámci žádostí o půjčky vědomě zatajil své finanční a majetkové poměry, kdy lze mít oprávněně za to, že by mu nebyly nové půjčky poskytnuty, pokud by byly subjekty informovány o pravém stavu věci. Jednání obviněného bylo v tomto rozsahu odlišné od situace, která byla předmětem zprošťujícího výroku, kdy bylo zřejmé, že peněžní ústavy měly k dispozici dostatek informací o jeho stávající finanční situaci, a přesto mu byl úvěr poskytnut.
Situace obviněného není neobvyklá a lze mít za to, že zpočátku nebylo jeho jednání opravdu ničím jiným, než snahou řešit nepříznivou finanční situaci. Ve chvíli, kdy se obviněný dostal do začarovaného kruhu, ale jeho jednání nabralo zcela jiný směr. Obviněný si byl vědom skutečnosti, že není schopen dostát svým závazkům, resp. není schopen jim dostát jinak, než tím, že si půjčí další peníze, tedy uzavřením dalších smluv o půjčce. Stejně tak si byl vědom, že další půjčky by mu nebyly poskytnuty, pokud by pravdivě informoval o své finanční situaci. Bylo prokázáno, že v případě uzavírání smluv ze dne 16. 1. 2013 a ze dne 2. 4. 2013 se společností Provident, s. r. o., nepravdivě uvedl, že nemá žádné jiné závazky, které by splácel. Tyto nepravdivé informace poskytl právě z toho důvodu, aby dané půjčky získal. Následně pak uzavřel za podobných okolností ještě další tři smlouvy o půjčce, přičemž vědomě zatajil skutečnost mající rozhodující vliv na odsouhlasení půjčky. Obviněný si v dané situaci již musel být vědom, že ani zde nebude schopen svým závazkům dostát, přesto tak jednal. V jeho jednání je proto namístě spatřovat nepřímý úmysl podvodně uzavřít smlouvy o půjčce, kdy vědomě zamlčel podstatné skutečnosti, svou majetkovou a finanční situaci, na jejichž podkladě provedly poškozené subjekty majetkovou dispozici, tedy obviněnému poskytly půjčku. Obviněný tak jednal s vědomím, že svým závazkům nemůže a nemusí dostát, resp. zavázal se k povinnostem, přičemž byl srozuměn s tím, že jim nemůže dostát.
Nejvyšší soud se ztotožňuje i ze závěry odvolacího soudu stran obohacení se obviněného. Odvolací soud ve vztahu k této námitce v rámci odůvodnění na str. 5 usnesení uvedl, že obviněný „ obohatil tak sebe tím, že zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil takovým činem větší škodu, tedy škodu vyšší než 50.000 Kč. Pokud obžalovaný tvrdí, že se nijak neobohatil, je třeba připomenout, že obohacením je i to, že získané peníze jsou poskytnuty na splácení jiných půjček, když vlastních prostředků se nedostává “.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit i námitku, v rámci níž obviněný namítl, že se soudy dostatečně nezabývaly otázkou, zda skutek obstojí z hlediska trestnosti ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku , kterýžto uvádí, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný má tedy za to, že ve vztahu k jeho osobě byla porušena zásada subsidiarity trestní represe.
Odstavec 2 §12 tr. zákoníku vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1) zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu - např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku).
Uvedenou námitkou se již zabýval odvolací soud v rámci řádného opravného prostředku, kdy uvedl, že „ chování obžalovaného má trestněprávní povahu a jeho opakované, resp. po delší dobu pokračující protiprávní chování dosaženého stupně škodlivosti vylučuje, aby obžalovaným vyvolaný protiprávní stav zůstal pouze v rovině občanskoprávní. Je třeba si uvědomit, že zásadní princip - nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního chování by respektováním přání obžalovaného byl jednoznačně popřen. Jeho podvody ponechané v občanskoprávní rovině by znamenaly jen to, že záměrně způsobená škoda, nehrazená po několik let a zřejmě neuhrazená v plné výši, by byla celým výsledkem, který by vyzněl spíše v neprospěch poškozených, než samotného obžalovaného, který by navíc ničím nebyl motivován k tomu, aby se dalšího poškozujícího jednání znovu nedopustil. Smysl trestního řízení je přesně opačný - odrazovat pachatele od trestné činnosti a chránit poškozené “ (str. 5 napadeného usnesení). K uvedené úvaze nemá Nejvyšší soud prakticky co dodat. Jednání obviněného nijak nevybočuje z obvyklých případů spadajících do oblasti předmětné trestné činnosti. Obviněný navíc nereflektuje samu skutečnost, že ke spáchání trestné činnosti došlo již při uzavření předmětných smluv o půjčce, tedy zamlčením podstatných skutečností, na jejichž podkladě došlo k majetkové dispozici. Proto nemá případné pozdější dobrovolné využití institutu oddlužení ze strany obviněného na posouzení trestnosti jeho jednání vliv. Využití institutu oddlužení má toliko povahu náhrady již vzniklé škody.
Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu .
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. M. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu