ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.565.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 565/2016 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 9 To 468/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 53/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 9. 2015, sp. zn. 29 T 53/2015, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ od 1. září 2013 do 30. 01. 2015, vyjma období měsíců července, srpna, září a října 2014, kdy byl v důsledku úrazu dočasně práce neschopen, v P. ani jinde úmyslně řádně nepřispíval na výživu své nezaopatřené dcery E. H., ač mu tato povinnost do 31. 12. 2013 vyplývala ze zákona o rodině a následně od 01. 01. 2014 ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zároveň mu byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 31 C 254/2009-7 ze dne 13. 04. 2010, který nabyl právní moci dne 15. 05. 2010, ve výši 2.500 Kč splatných do každého 10. dne v měsíci k rukám oprávněné E. H., v uvedeném období na výživném neuhradil žádnou finanční částku a vznikl mu tak dluh na výživném v celkové výši 32.500 Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 9. 2015, sp. zn. 29 T 53/2015, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 9 To 468/2015 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. H. dovolání (č. l. 269-271), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, že pro skutek neplnění vyživovací povinnosti je rozhodné, zda i skutkový základ je dán, tedy zda i vyživovací povinnost trvá. Proto měl nalézací soud vyčkat na výsledek občanskoprávního řízení o jeho návrhu na zrušení vyživovací povinnosti, kteroužto podal u Městského soudu v Brně (sp. zn. 44 C 20/2013). Dále rozporuje v projednávané věci vyžádaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání a posudkového lékařství s tím, že tento má mylné závěry, když znalec nedovodil u jeho osoby invaliditu I. stupně. Uvádí, že je nejméně od ledna 2014 osobou zdravotně znevýhodněnou a jeho zdravotní stav je dlouhodobě nepříznivý a odpovídá invaliditě I. stupně. Dále obviněný ukázal na to, že v měsících červenec až říjen 2014, a rovněž v měsících listopadu 2014 až lednu 2015 byl v pracovní neschopnosti. Všechna uvedená tvrzení doložil, ale ani soud prvního stupně, ani soud odvolací je nevzaly v potaz. Trvá na tom, že nejednal úmyslně a uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 9 To 468/2015, zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 4. 2016, sp. zn. 1 NZO 382/2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že z obsahu dovolání je patrno, že důvod podle písm. g) §265b odst. 1 tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, jakožto soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout pouze podle písm. l ) citovaného ustanovení. Dovolatel se omezil na námitky procesní spočívající v tom, že soudy rozhodující v jeho trestní věci měly vyčkat na výsledek občanskoprávního řízení, tedy se v podstatě domáhá toho, aby otázka trvání a výše výživného nebyla považována za předběžnou otázku týkající se posouzení jeho viny - viz §9 odst. 1 tr. ř. Takový názor je ovšem v rozporu s ustálenou judikaturou, kdy Nejvyšší soud v rámci rozhodnutí č. 42/2012 Sb. rozh. tr. vyslovil jednoznačný názor, že otázku, zda obviněný zaviněně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost ve vztahu ke svým dětem, je oprávněn posuzovat samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. V dovolatelově věci tedy nebyl žádný důvod vyčkávat na výsledek občanskoprávního řízení o výživném, neboť i kdyby mu snad civilní soud vyhověl, nic by to neměnilo na jeho odpovědnosti trestní. Pokud dovolatel uvádí, že „znalecký posudek má mylné závěry“, pouze tím dává najevo svůj nesouhlas s tímto posudkem, aniž by však obhajoba předložila posudek vlastní. Nemůže se tak jednat ani o opominutý důkaz, neboť dovolatel žádný alternativní posudek nepředložil a k důkazu nenavrhl. K námitce pracovní neschopnosti uvedl, že dovolatel se mýlí, pokud snad má za to, že rodičům po dobu jejich pracovní neschopnosti zaniká vyživovací povinnost k dětem. Ve vztahu k námitce nepřiměřeně přísného trestu státní zástupce uvedl, že tato námitka svým obsahem nespadá pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod, a ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř.
S ohledem na výše uvedené závěry státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 9 To 468/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání a posudkové lékařství) a vadná skutková zjištění (zjištění stran toho, zda vyživovací povinnost nadále trvá, jaký byl jeho zdravotní stav a zda by v pracovní neschopnosti, resp. důvody jeho pracovní neschopnosti), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. soudy nevzaly v potaz všechna doložená tvrzení) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že je jeho zdravotní stav dlouhodobě nepříznivý, kdy odpovídá invaliditě I. stupně a v období od července 2014 do ledna 2015 byl v pracovní neschopnosti, přičemž neplnění vyživovací povinnosti nebylo z jeho strany úmyslné, ale jednalo se o důsledek jeho nepříznivého zdravotního stavu, který mu brání ve výkonu práce).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Námitky, kterými obviněný brojil proti závěrům znaleckého posudku, pod jím uplatněný dovolací důvod nespadají. V této souvislosti lze poznamenat, že obviněný sice vznesl námitky vůči znaleckému posudku s tím, že tento obsahuje „ mylné závěry “, vlastní posudek však nepředložil, potažmo nevznesl návrh na vydání posudku revizního.
Stěžejní námitkou obviněného je tvrzení, že nebylo postaveno najisto, že vyživovací povinnost trvá, resp. že nebylo ze strany nalézacího soudu vyčkáno na rozhodnutí ve věci návrhu na zrušení vyživovací povinnosti, který podal u Městského soudu v Brně dne 24. 6. 2014. Jedná se o námitku procesního charakteru, která svým obsahem nespadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud poznamenává, že objektem přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona o rodině nebo zákona o registrovaném partnerství. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Rozumí se tím to, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti . Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí.
Při rozhodování o vině přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku soud posuzuje samostatně a jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. rozsah vyživovací povinnosti. To se týká i případů, kdy pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení došlo ke zrušení stanovené vyživovací povinnosti, a to ohledně období, jehož se týká trestní stíhání obviněného. Soud musí také nezávisle na takovém rozhodnutí řešit otázku, zda vyživovací povinnost nezanikla, zejména v důsledku toho, že oprávněná osoba je sama schopna se živit (§85 odst. 1 zákona o rodině).
Obviněný svou obhajobu staví na tvrzení, že výživné na dceru nemůže platit, jelikož jeho zdravotní stav mu neumožňuje zapojit se v místě bydliště, kde je omezena nabídka práce, do pracovního procesu. Nalézací soud se posouzením zdravotního stavu obviněného a jeho tvrzením pečlivě zabýval. Vyžádal si příslušné zprávy a výše uvedený znalecký posudek, přičemž konstatoval, že z rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Svitavy ze dne 28. 1. 2015, č. j.: 46007/001891/15/120/KL, a sdělení OSSZ Svitavy se podává, že obviněný je osobou zdravotně znevýhodněnou, nicméně „ až ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí do 27. 1. 2018, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 2. 2015. Ze samotného rozhodnutí tak vyplývá, že tento stav nastal až ode dne 17. 2. 2015, nikterak tedy v předmětném období “. Z odůvodnění se pak dle soudu podává, že „ schopnost obžalovaného vykonávat soustavné zaměstnání či jinou výdělečnou činnost, je zachována, a to i přes jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Tato schopnost tak logicky musela být zachována i v předmětném období “ (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Znalec uvedené závěry potvrdil, když konstatoval, že prognóza stran pracovního zařazení obviněného je příznivá a zdravotní stav ho nijak nelimituje v pracovním zařazení (odůvodnění nalézacího soudu zejména str. 5 až 7). Na uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost, že obviněný se nacházel v pracovní neschopnosti. Pracovní neschopností vyživovací povinnost rodičů vůči jejich dětem nezaniká, a ani se nijak nepřerušuje. Rodiče mají vůči dětem vyživovací povinnost i v době nemoci, stejně jako v případech, kdy s nimi nežijí ve společné domácnosti.
Jak uvedl státní zástupce, při plnění vyživovací povinnosti je nerozhodný zdroj příjmů rodiče, tedy zda je jím mzda, sociální dávka, nájemné nebo příjem z pojištění či podnikání. Nelze opomenout, že obviněný žije ve společné domácnosti s manželkou a pobírá sociální dávky. I kdyby však byl poživatelem částečného invalidního důchodu, jeho vyživovací povinnost by nezanikla, resp. takový stav jej nezbavuje vyživovací povinnosti k dětem, neboť by při stanovení povinnosti platit výživné bylo přihlédnuto i k výši vyměřeného částečného invalidního důchodu. Jak se podává z judikatury Ústavního soudu poživatel invalidního důchodu, který je schopen vykonávat pracovní činnost, byť s jistými omezeními, má za povinnost snažit se „ zajistit si jakékoliv pracovní místo, které by mu umožnilo řádně platit výživné, bez ohledu na to, zda šlo o více či méně atraktivní pracovní nabídky “ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2799/14). Jak se podává z odůvodnění nalézacího soudu, obviněný byl pouze omezen ve výběru pracovní pozice, nikoli však ve výkonu soustavného povolání. „ Soud tak dospěl k závěru, že i přes určitá zdravotní omezení, bylo v silách obžalovaného na výživu své dcery přispívat, avšak obžalovaný neprojevil žádnou aktivitu směřující k tomuto cíli. Přičemž soud nechce zjednodušovat situaci obžalovaného, který má i několik záznamů v rejstříku trestů, přesto má za to, že i za této situace je možné sobě obživu sehnat, a to i za pomoci státu v podobě sociální příspěvků a dávek státní sociální podpory, kterých sice obžalovaný využíval, avšak jako jediný zdroj příjmů určených pro svou osobu “ (str. 7 rozsudku nalézacího soudu).
Obviněný dále vznesl námitku nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo naopak přísný, jak namítá obviněný. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitka výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá a není tak způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uvedeno v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 5. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu