ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.730.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 730/2016 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného K. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 5 To 265/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 54/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 1 T 54/2015, byl K. P. uznán vinným jednak zločinem podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), jednak přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, čehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 29. 10. 2014 okolo 22:40 hod. v S., okres N. J., na místní komunikaci u zdejšího baru M. jako řidič motorového vozidla zn. Citroën Berlingo, poté, co byl při silniční kontrole vyzván policisty Obvodního oddělení Policie České republiky Příbor pprap. O. B. a prap. R. J. k podrobení se orientačnímu vyšetření při podezření na ovlivnění alkoholem pomocí dechové zkoušky, neuposlechl uvedenou výzvu a s cílem z místa utéci se rozběhl, přičemž následně byl jmenovanými policisty dostižen a na jejich snahu o jeho zajištění pomocí hmatů a chvatů reagoval tak, že s cílem zabránit jmenovaným policistům v provádění služebního zákroku, v provedení orientační dechové zkoušky na alkohol a dále s cílem uniknout svému zajištění uchopil pprap. O. B. za služební oděv a odhodil jej na zem, načež uchopil za služební oděv i prap. R. J. a i jeho odhodil na zem, následně se opětovně rozběhl, neuposlechl výzvy policistů k setrvání na místě a snažil se z místa utéci, přičemž poté, co byl pprap. O. B. a prap. R. J. opětovně dostižen a za situace, kdy probíhal pokus jmenovaných policistů o jeho svedení do poutací polohy, bránil jim v uvedené činnosti tak, že s nimi cloumal a odstrkoval je a od dalšího jednání upustil až poté, co byl pprap. O. B. v rámci uvedeného služebního zákroku zasažen do obličeje slzotvorným plynem, načež byl policisty zajištěn, následně zasahující policisty pprap. O. B. a prap. R. J. naváděl, aby od plánovaného vyšetření na ovlivnění alkoholem při řízení motorového vozidla u něj upustili s tím, že pro případ upuštění od provedení uvedeného úkonu jim slíbil úplatek ve výši 50.000 Kč se slovy „Nechte mě, když mě pustíte, dám vám padesát tisíc“, přičemž nabízený úplatek byl jmenovanými policisty odmítnut “. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
V předmětné věci podal K. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 5 To 265/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a s přihlédnutím k ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že K. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat jednak zločin podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále jen dovolatel) dovolání v neprospěch K. P., a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy z důvodu nesprávného právního posouzení skutku. Předně zrekapituloval dosavadní průběh předmětné trestní věci a připomenul okolnosti, na základě kterých soud druhého stupně rozhodl o zproštění K. P. obžaloby, přičemž uvedl, že s názorem soudu druhého stupně se dle dovolatele nelze ztotožnit. Z okolností případu lze totiž dovodit, že chování K. P. nasvědčovalo tomu, že řídil motorové vozidlo pod vlivem návykové látky, řízení motorového vozidla zapíral, nechtěl předložit doklady a odmítl se podrobit zkoušce na zjištění přítomnosti alkoholu, přičemž tato (možná) podezření potvrdil svým pokusem o útěk. Policistům v dané chvíli nemohlo být známo, kolik alkoholu či návykové látky K. P. požil a mohli mít důvodné podezření ze spáchání trestného činu, zejména pak přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Za dané situace je nerozhodné následné zjištění, že hladina alkoholu v krvi K. P. v době činu nedosahovala hodnoty, která by odůvodňovala závěr o tom, že se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Právně relevantní je totiž dle dovolatele pouze posouzení, za jakých okolností došlo k zákroku vůči K. P., přičemž v době provádění zákroku reálně existovalo podezření ze spáchání trestného činu (přinejmenším podle §274 odst. 1 tr. zákoníku). Pokud tedy K. P. z místa utíkal a policisté jej počali pronásledovat, bylo postupováno v intencích §76 odst. 1 tr. ř. a zakročující policisté jednali v rámci svých oprávnění. Pokud by byl akceptován závěr soudu druhého stupně, že v daném případě nešlo o zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu podle §76 odst. 1 tr. ř., bylo by namístě zabývat se otázkou, zda zakročující policisté nepostupovali v souladu s §26 odst. 1 písm. a), f) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o policii). Na základě všech okolností případu dle dovolatele nelze dospět k závěru, že policisté neměli žádný důvod k provedení dalšího služebního zákroku vůči K. P., jakožto přestupci, a že při pokusu o zabránění K. P. v útěku již nevykonávali pravomoc úřední osoby a nepožívali této ochrany, a to jak ve vztahu k jejich fyzickému napadení, tak i k navazující nabídce úplatku. Dovolatel shrnul, že pokud se K. P. fyzickým násilím bránil zakročujícím policistům a nabízel poměrně vysokou finanční částku jako úplatek, aby proti němu nebylo dále zakročováno, tak naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jakož i zločinu podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Dle dovolatele tedy soud druhého stupně své rozhodnutí zatížil pochybením ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když dovodil, že se K. P. svým jednáním žádného trestného činu nedopustil. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., a vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání rovněž ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil K. P., který předně upozornil, že dovolatel nikterak nerozporuje zjištěný skutkový stav, nýbrž namítá jeho nesprávné hmotněprávní posouzení. Za podstatné poté považuje, že zasahující policisté v rozhodné době při jednání vůči němu nepožívali ochrany a pravomocí úřední osoby ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zákoníku. V další části svého vyjádření v podrobnostech připomenul jednotlivá skutková zjištění, zejména pak skutečnosti vyplývající ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Opakovaně poté zdůraznil, že nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl být ovlivněn alkoholem. Pokud zasahující policisté zjistili podezření ze spáchání přestupku, stejně jako totožnost podezřelé osoby, tak v tom okamžiku měl být jejich služební zákrok ukončen. Policisté měli o celé věci sepsat samostatně úřední záznam a dále již jej na osobní svobodě nijak neomezovat, přičemž nebyl dán důvod jej odvážet na policejní služebnu, neboť úřední záznam o podezření z přestupku bývá zpravidla sepisován bez přítomnosti dalších na věci zúčastněných osob. Jednání, které bylo ze strany policie, státního zastupitelství a následně i soudu prvního stupně nazíráno jako trestný čin, přitom bylo realizováno v době, kdy již zasahující policisté ochrany úřední osoby nepožívali. Rovněž rozporuje tvrzení dovolatele, že se měl chovat zvláštně či podezřele, neboť zasahující policisté nic takového nevypověděli. Samotná skutečnost, že se někdo odmítá podrobit zkoušce na alkohol či odmítá po nějakou dobu předložit doklady, ještě nenasvědčuje tomu, že mělo dojít k řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky. K okolnostem, že z místa začal utíkat, uvedl, že mu ze strany policie nebylo dovoleno odejít běžným krokem. Tvrzení dovolatele, že policisté mohli uvažovat o jeho ovlivnění alkoholem (ve výši jedné promile), poté nemá oporu v provedeném dokazování, neboť ze svědeckých výpovědí nic takového nevyplynulo. V podaném dovolání rovněž K. P. spatřuje taková tvrzení, která nemají jakoukoli oporu v provedeném dokazování a nikterak nevyplývají ze spisového materiálu. K tomuto podotkl, že se dovolatel až dodatečně snaží dohledat na straně zasahujících policistů postup podle trestního řádu, zejména pak podřazení pod ustanovení §76 odst. 1 tr. ř. Policejním orgánem přitom nebyl sepsán protokol o zadržení osoby podezřelé ve smyslu §76 odst. 3 tr. ř. Za zcela zavádějící tedy považuje tvrzení dovolatele, že byl jako podezřelý z trestného činu zadržen v souladu s trestním řádem, neboť nic takového z předmětného trestního spisu nevyplývá. Dle K. P. zasahující policisté vůči němu nevystupovali jako policejní orgán ve smyslu §12 odst. 2 písm. a) tr. ř. a §76 odst. 1 tr. ř., nýbrž jako správní orgán státní správy ve věcech provozu na pozemních komunikacích ve smyslu §124 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), který vykonával dohled na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích [§124 odst. 9 písm. a) zákona o silničním provozu]. Konkrétní postavení zasahujících policistů v duchu shora uvedených norem se přitom obhajobě v rámci hlavního líčení nepodařilo zjistit. S ohledem na podané dovolání rovněž nabývá dojmu, že se dovolatel nepodloženě snaží prokázat, že omezení K. P. na svobodě ze strany policie bylo oprávněné, a to v zájmu udržitelnosti obžaloby. Nadto upozornil, že policista O. B. vypověděl, že neměl podezření z pokračování protiprávního jednání K. P. Tento navíc neohrožoval svůj život ani život nebo zdraví jiných osob a známky požití alkoholu shledány nebyly. Dále uvedl, že zasahujícími policisty nebyl sepsán úřední záznam, ani protokol o zajištění podle §26 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona o policii, tudíž není zřejmé, z čeho dovolatel dovozuje, že byl K. P. zajištěn ve smyslu zákona o policii. Závěrem K. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S projednáním věci v neveřejném zasedání přitom souhlas neudělil.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.
Předně lze podotknout, že o skutkovém stavu věci, jak byl zjištěn nalézacím soudem, neměl následně pochyb ani soud druhého stupně a nerozporuje jej ani dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku, resp. až na drobné okolnosti jej nerozporoval ani K. P. Soud druhého stupně však (oproti soudu nalézacímu) dospěl k závěru, že právní kvalifikace užitá nalézacím soudem [§325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku] nepřichází v úvahu, neboť pokud policisté znali totožnost K. P. a ten se odmítl podrobit dechové zkoušce na alkohol, nebyl dán žádný důvod k provedení jejich zákroku vůči němu, jakožto potenciálnímu přestupci. Pokud policisté proti K. P. prováděli další zákrok za účelem zabránění v útěku, nevykonávali pravomoc úřední osoby a nepožívali související ochrany, a to jak ve vztahu k fyzickému napadení, tak ve vztahu ke zmíněné finanční nabídce.
Nejvyšší soud po provedeném přezkumu věci přisvědčil závěrům soudu druhého stupně, neboť k ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona (zde §325 tr. zákoníku) vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností (§127 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž v okamžiku, kdy zasahující policisté znali osobní údaje K. P., jakožto potenciálního přestupce, a jeho další součinnost již ani nebyla nezbytná, na zasahující policisty ustanovení §127 odst. 2 tr. zákoníku (vzhledem ke konkrétním zjištěním v předmětné trestní věci) nedopadá. Pokud dovolatel namítá, že zasahující policisté mohli mít důvodné podezření ze spáchání trestného činu (zejména pak přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku), tak v tomto bodě se již jedná o poněkud teoretickou otázku, neboť ze zjištěného skutkové stavu lze dovodit, že takové podezření policisté bezprostředně neměli. Případné podezření z naplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky (§274 odst. 1 tr. zákoníku), stejně jako žádného jiného trestného činu, z výpovědí zasahujících policistů nevyplývá, a dále pak tito ani neuvedli žádné konkrétní okolnosti, ze kterých by podezření ze spáchání trestného činu (§274 odst. 1 tr. zákoníku) mohlo být dovozeno (v této věci kupříkladu špatná motorika, zhoršený verbální projev, přítomnost alkoholových výparů atd.).
Pokud dovolatel dovozuje oprávnění policistů v souladu se zákonem o policii, zejména pak ustanovení §26 odst. 1 písm. a) zákona o policii ( policista je oprávněn zajistit osobu, která svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život, život nebo zdraví jiných osob anebo majetek ) a §26 odst. 1 písm. f) zákona o policii ( policista je oprávněn zajistit osobu, která byla přistižena při jednání, které má znaky správního deliktu, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění věci ), tak ze zjištěného skutkové stavu dle Nejvyššího soudu nelze dovodit, že by K. P. svým jednáním bezprostředně ohrožoval svůj život, resp. život nebo zdraví jiných lidí, anebo nějaký majetek. Stejně tak z výpovědí policistů nevyplývá, že by měli důvodnou obavu, že K. P. bude v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění věci. Byť tedy před zasahujícími policisty začal utíkat, ti již znali jeho osobní údaje pro případné přestupkové řízení. Nadto nelze dovodit zajištění ve smyslu zákona o policii, když o zajištění ani nebyl sepsán úřední záznam.
Postup policistů rovněž nelze podřadit pod ustanovení §76 odst. 1 tr. ř. stran zadržení podezřelé osoby, když o hypotetickém zadržení podezřelého (K. P.) ani nebyl sepsán protokol ve smyslu §76 odst. 3 tr. ř., který by mj. obsahoval důvody zadržení.
S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu lze uzavřít, že po provedené kontrole K. P. coby řidiče vozidla a zjištění jeho totožnosti již policisté při následném zásahu proti K. P. nepožívali ochrany související s výkonem pravomoci úřední osoby, tudíž se K. P. nemohl dopustit zločinu podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, resp. přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak původně dovodil soud prvního stupně. Použité násilí a následné jednání vůči policistům by sice (v teoretické rovině) za splnění všech zákonných podmínek bylo možné posoudit jako některý z trestných činů proti zdraví, resp. užít těch ustanovení trestního zákoníku, která obecně chrání osobní integritu kohokoli bez vazby na to, zda má zvláštní postavení úřední osoby, avšak ani takové závěry nelze za zjištěného skutkového stavu učinit.
Obiter dictum Nejvyšší soud podotýká, že jednání obviněného zajisté bylo značně neobvyklé a policisté jej začali vzhledem k nastalé situaci pronásledovat poměrně logicky, nicméně pokud sami uvedli, že neměli bezprostřední podezření ze spáchání trestného činu, případně z pokračování v protiprávním jednání apod. [viz výše uvedené k ustanovení §76 odst. 1 tr. ř., §26 odst. 1 písm. a), f) zákona o policii], a o zajištění či zadržení podezřelého ani nesepisovali protokol, resp. úřední záznam, tak nelze vyslovit, že by v rozhodné chvíli požívali ochrany související s výkonem pravomoci úřední osoby.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu