ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.833.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 833/2016 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. 8. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného A. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 To 5/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 57 T 13/2014, za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 To 5/2016, zrušuje ve výroku o trestu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. věty druhé se zrušují další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný A. B. nebere do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 57 T 13/2014, byl obviněný A. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 al. 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/ a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v blíže neurčené době nejméně od září roku 2011 do podzimu roku 2013 v bytě o velikosti 1+1 v 1. patře domu v ulici, L., měl nejméně 25x intimní kontakt s nezletilou poškozenou „X“ *) , ačkoliv si byl bezpečně vědom jejího věku, neboť šlo o dceru přítelkyně jeho otce, s nimiž žil ve společné domácnosti, přičemž jejich intimní kontakty spočívaly v tom, že mu nezletilá přes oblečení sahala na penis a mačkala ho, a nejméně ve dvou případech, jednou v obývacím pokoji na gauči a jednou v koupelně, si nechal od poškozené „X“, zatímco ležel na gauči u televize v obývacím pokoji, manipulovat s pohlavním údem tak, že mu jej mačkala, třela a nejméně jednou mu sála pohlavní úd do ztopoření a následně se sám nejméně jednou v přítomnosti poškozené uspokojil, v dalším případě k němu přistoupila, když se sprchoval, a v koupelně mu začala mačkat jeho již ztopořený úd po dobu nejméně půl minuty, čemuž obžalovaný nijak nezamezil, neboť jeho záměrem bylo dosáhnout sexuálního uspokojení, dále obžalovaný před nezletilou opakovaně onanoval při sledování materiálů s pornografickou tématikou na počítači, jejichž obsahem byly různé sexuální praktiky mezi dospělými osobami, čímž poškodil její mravní vývoj tak, že u ní vzbudil předčasný zájem o sex“. Za to byl obviněný podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené „X“ k rukám kolizního opatrovníka – Magistrátu města Liberec, částku ve výši 50.000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy.
O odvoláních obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který je podal v neprospěch obviněného do výroků o vině a trestu shora citovaného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 To 5/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o trestu a náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku, znovu odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem při aplikaci ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené „X“ k rukám kolizního opatrovníka – Magistrátu města Liberec, odboru sociální péče, nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, částku ve výši 50.000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 2. 2016 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci i obviněným napadený výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí soudu druhého stupně napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním , které podal v neprospěch obviněného. Svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil výlučně do výroku o trestu a opřel jej o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dovolatel považuje za nesprávný názor soudů, že u obviněného byly dány podmínky pro užití moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy k uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby za trestný čin, jímž byl uznán vinným (§185 odst. 3 tr. zákoníku); zvláště pokud odvolací soud zároveň aplikoval i ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku a obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Poukázal na to, že z obecného hlediska musí být pro postup podle ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku kumulativně splněny tři podmínky spočívající v tom, že jsou dány určité mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele, za nichž by bylo použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody, stanovené v konkrétním zákonném ustanovení, pro pachatele nepřiměřeně přísné a přitom jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015 tr., dále zdůraznil, že při aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat jeho výjimečný charakter a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech shora uvedených podmínek. Nemůže se přitom jednat o souhrn jakýchkoli polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů lze hovořit o souhrnu okolností výjimečného charakteru. Dovolatel připomněl, že Vrchní soud v Praze zdůvodnil užití §58 odst. 1 tr. zákoníku věkem obviněného blízkým věku mladistvých a existencí polehčujících okolností uvedených v §41 písm. l ), o) tr. zákoníku, tedy že obviněný svým postojem napomáhal k objasnění vlastní trestné činnosti, přispěl i k objasnění trestného činu spáchaného spoluobviněným V. B. a rovněž vedl před spácháním trestného činu řádný život; tedy obecně polehčujícími okolnostmi, které samy o sobě mimořádné snížení trestu odnětí svobody neodůvodňují. Spáchání činu ve věku blízkém mladistvým podle §41 písm. f) tr. zákoníku přitom obviněnému nebylo možno jako polehčující okolnost přiznat, neboť se stíhaného jednání dopouštěl ve věku od 20 do 22 let. Ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie navíc vyplynulo, že důvodem jeho jednání nebyla žádná okolnost související s věkem a s tím spojenou osobnostní nevyzrálostí, ale jednalo se o jednání situačně podmíněné, přičemž u obviněného byla zjištěna nadprůměrná sexuální apetence.
Doznání obviněného pak podle dovolatele nebylo učiněno v takovém rozsahu, aby je bylo možno považovat za úplné. Ani tato skutečnost proto nemohla odůvodnit aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud soud druhého stupně současně argumentoval také tím, že obviněný přispěl k objasnění trestné činnosti páchané jeho bratrem V. B., nepřihlédl zároveň k důležité skutečnosti, že inkriminované jednání obviněného bylo spouštěcím mechanismem, pod jehož vlivem V. B. začal na poškozenou „X“ útočit obdobným způsobem, navíc za použití násilí. Při tomto zjištění nemá dostatečný význam ani další dovozovaná polehčující okolnost, že obviněný před spácháním trestného činu vedl řádný život.
Konstatování odvolacího soudu, že obviněný při zneužívání bezbrannosti poškozené nepoužíval prvky násilí či výhrůžek a neejakuloval jí do úst, nepovažuje dovolatel za podstatné. Podle jeho názoru naopak mělo význam skutkové zjištění, že poškozená byla vystavena sexuálně motivovanému jednání obviněného průběžně od svých čtyř let až do šesti let, tedy v mimořádně nízkém věku. Právě to je nutno považovat za okolnost obzvláště přitěžující, neboť jde o podstatně intenzivnější míru ohrožení, než s jakou je spojován příslušný kvalifikační znak trestného činu znásilnění v podobě jeho spáchání na dítěti mladším patnácti let. Nedostatečně byly podle dovolatele vyhodnoceny i předpokládané následky na budoucí život poškozené, opakovanost jednání obviněného i skutečnost, že se dopustil dvou trestných činů.
Za zcela nepřiléhavou označil dovolatel i úvahu soudu spočívající v porovnání trestů uložených obviněnému a odsouzenému V. B., kdy u obou bylo při snížení trestů pod dolní hranici trestní sazby použito jiného moderačního ustanovení. U V. B. bylo totiž snížení trestu pod zákonem stanovenou trestní sazbu odůvodněno užitím §40 odst. 2 tr. zákoníku, tzn. že s ohledem na současné uložení ochranného léčení, je možno jeho nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání. Ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku jsou přitom podle dovolatele nesouměřitelná. Skutečnost, že psychický stav jednoho ze spoluobviněných vyžaduje uložení ochranné léčby, což najde odraz ve výměře trestu odnětí svobody, neodůvodňuje úvahy o mimořádném snížení trestu odnětí svobody dalšímu spoluobviněnému pachateli, který žádným duševním onemocněním netrpí.
Ze všech výše rekapitulovaných důvodů nejvyšší státní zástupce v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud 1) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 To 5/2016, i všechna případná další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a 2) podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby bylo o dovolání rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal nutnost rozhodnout v posuzované věci jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) r. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Svobody vyjádřil obviněný A. B. S námitkami v něm obsaženými nesouhlasí. Nejvyšší státní zástupce podle jeho mínění nevzal v úvahu prostředí, v němž se dopustil posuzované trestné činnosti, a podíl dalších osob na poruchovém jednání nezletilé poškozené. Obviněný odmítá, že by byl tím, kdo ji učil sexuální praktiky a současně dal návod k páchání obdobné trestné činnosti i odsouzenému V. B. Zdůraznil, že nezletilá měla ve zvyku sahat mužům do rozkroku. Ona byla tou, kdo obdobné fyzické kontakty s ním aktivně vyhledávala a iniciovala je. Z doslechu se obviněný dozvěděl, že její matka Š. F. byla v minulosti vykázána z azylového domu, neboť se o svoji dceru nestarala a nechávala ji za peníze osahávat. Na návyky dcery byla opakovaně upozorňována a o tom, co se v bytě dělo, věděla, stejně jako otec obviněného a odsouzeného V. B. Přesto nic nepodnikli a bez rozhodného zásahu sestry Š. F., svědkyně A. B., by tato trestná činnost policií zřejmě nikdy vyšetřována nebyla. Obviněný dále zdůraznil, že se plně k trestné činnosti doznal a usvědčil z ní i svého bratra. Správně byl hodnocen i jeho věk, když ze znaleckého zkoumání z odvětví psychologie vyplynulo, že je spíše osobností nezralou a v tomto smyslu se jeho profil blížil spíše mladistvému než dospělému člověku. Jednáním poškozené byl překvapen a sdělil to její matce i svému otci. Ti však nic neučinili, a proto nic nepodnikl ani on. O jeho duševní nezralosti hovoří například i to, že po hádce se svojí družkou, kdy se opil, souložil s partnerkou svého otce. To, co se v bytě odehrávalo, začal časem pokládat za běžné. Za vývoj dítěte neměl žádný pocit zodpovědnosti, jestliže jej neměly ani osoby starší než on. Pouze se o ně staral, když na ně jeho matka neměla čas. Poškozená pak od matky věděla, co mají muži rádi, a rozhodla se tímto způsobem obviněnému za jeho péči odměnit. Ve své výpovědi přitom nikdy neuvedla, že by po ní obviněný sexuální praktiky sám vyžadoval.
Za daných okolností lze podle názoru obviněného napadený výrok o trestu z rozsudku odvolacího soudu považovat za spravedlivý. S uloženým trestem se smířil a dobrovolně již nastoupil jeho výkon. Námitky obsažené v dovolání jsou pouze opakováním argumentace obsažené v řádném opravném prostředku, který podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, se odvolací soud vypořádal dostatečně.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení a věc projednal ve veřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byl obviněnému (mimo jiné i z podnětu odvolání státního zástupce) nově uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který odkázal.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud nejvyšší státní zástupce napadl výrok o trestu z rozsudku odvolacího soudu s poukazem na vadu záležející v porušení ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, jeho argumentaci je nutno z hlediska použitého důvodu dovolání považovat za právně relevantní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 26, č. T 617).
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo podáno, jakož i řízení napadenému výroku předcházející, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny.
Dospěl přitom k následujícím závěrům:
Nejprve je vhodné v obecné rovině připomenout, že podle §58 odst. 1 tr. zákoníku soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Z názvu tohoto zákonného ustanovení („mimořádné snížení trestu odnětí svobody“) lze dovodit, že se nejedná o pravidelný ale o výjimečný postup, který se neuplatní v běžných případech a který nemůže odůvodnit toliko samotné přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Použití §58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno podle níže uvedených zásad.
Z dikce zákona vyplývá, že pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je nezbytné současné naplnění tří (kumulativních) podmínek. Těmi jsou existence určitých mimořádných okolností případu nebo poměrů pachatele svědčících o tom, že použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody stanovené v konkrétním zákonném ustanovení by pro něho bylo nepřiměřeně přísné, přičemž jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. U první z podmínek, tj. u okolností případu nebo poměrů pachatele, může být splněna každá z těchto alternativ zvlášť, anebo obě zároveň; vždy ovšem postačí splnění alespoň jedné z nich. Žádnou z těchto podmínek zákon výslovně neupravuje a vždy bude záležet na posouzení v každé věci, zda jde o naplnění souhrnu těchto okolností tak, že odůvodňují aplikaci shora citovaného ustanovení.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti vychází z názoru, že ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné používat jen tam, kde lze přesvědčivě dovodit splnění všech podmínek v něm uvedených. Přitom se nejedná o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností , nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují jeho závažnost. Jen takový souhrn může nabýt charakteru okolností výjimečných.
Soudní praxe částečně vymezila řadu kritérií, podle nichž lze určit, jaké okolnosti případu lze považovat za ty, jež uvedené hledisko, při splnění dalších dvou, naplňují. Obvyklé polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku, ke kterým soud přihlíží jako k okolnostem snižujícím závažnost trestného činu při výměře trestu, a to zpravidla v rámci příslušné trestní sazby, samy o sobě za výjimečné okolnosti případu, odůvodňující snížení trestu odnětí svobody, považovat nelze. Jen kdyby některé polehčující okolnosti uvedené v §41 tr. zákoníku, případně jiné okolnosti tam neuvedené, nabývaly takové intenzity a charakteru, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku (např. by mohlo jít o zvlášť závažné polehčující okolnosti, uvedené v §41 písm. e/ nebo g/ tr. zákoníku apod.). Samotné doznání se k činu, lítost nad činem, předchozí řádný život pachatele, náhrada škody apod. za takové okolnosti zpravidla považovat nelze (k tomu srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. II/1967 tr., s. 14 a 15). U zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, al. 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nelze okolnosti případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku spatřovat ani v tom, že pachatel „pouze“ zneužil bezbrannosti dítěte mladšího patnácti let a že na něm přímo nevykonal soulož, ale čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Mimořádné okolnosti případu tedy nelze dovozovat pouze z mírnější alternativy, kterou byla naplněna určitá skutková podstata trestného činu (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 622/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2007, svazek 38, č. T 1020).
Za poměry pachatele podle §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody lze považovat například to, že pachatel trpí vážnou chorobou a výkon trestu uloženého v rámci trestní sazby by byl pro něho zvlášť obtížný, nebo by měl pro něho zvlášť nepříznivé následky, nebo že pachatel je živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na jeho výdělku, přičemž nepřítomnost pachatele v rodině po delší dobu by mohla ohrozit řádnou výživu a výchovu těchto osob apod. Nelze za ně však pokládat jeho dobrou pověst ani okolnost, že před spácháním trestného činu nebyl dosud soudně trestán a po jeho spáchání vedl řádný život, a ani to, že se k činu doznal, litoval ho a pomáhal ho objasnit.
K mimořádným okolnostem případu a poměrům pachatele pak musí přistoupit i splnění dalších zákonem stanovených předpokladů, a sice že by trest ukládaný v zákonné sazbě byl za daných okolností nepřiměřený a že nápravy pachatele se dosáhne i trestem kratšího trvání. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o pečlivé zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele. Jak již bylo zmíněno výše, nepostačí zde samotný názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby se zřetelem k výši její dolní hranice. Aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku pak nelze odůvodnit ani srovnáním trestu, který by postihl obviněného, s tím, který již byl uložen jinému pachateli za obdobný útok na stejný zájem chráněný trestním zákonem.
Lze tedy shrnout, že poměry či okolnosti spáchaného činu se musejí vyznačovat alespoň v nějakém směru neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodňuje či dokládá, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (ke všem shora naznačeným teoretickým východiskům srov. rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015 tr., na nějž ve svém dovolání poukázal i nejvyšší státní zástupce).
V posuzované trestní věci se soudy obou stupňů výše uvedenými kritérii důsledně neřídily.
Již soud prvního stupně s dostatečnou pečlivostí a především akceptovatelnými argumenty neodůvodnil , v čem jsou poměry obviněného anebo okolnosti spáchaného trestného činu natolik mimořádné či výjimečné, že trest v dolní hranici zákonné trestní sazby, která v daném případě činí pět roků, by byl pro něho nepřiměřeně přísným. Za rozhodující důvody pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku označil u obviněného jeho věk, kdy se trestné činnosti dopouštěl od 20 do 22 let, jeho řádný život po spáchání skutku, dále to, že si na poškozené „X“ sexuální praktiky nevynucoval násilím, ale „pouze“ jí v nich nebránil, neboť mu zároveň přinášely sexuální uspokojení, dále částečné doznání obviněného a v neposlední řadě i sankci, která byla za trestnou činnost obdobného charakteru, páchanou na téže poškozené, uložena jeho bratrovi V. B., jehož poškozená hodnotila jako „méně hodného“. Poté se omezil na v podstatě lakonické konstatování, že obviněnému přitěžuje nízký věk poškozené a opakování trestného jednání (viz str. 10 písemného vyhotovení rozsudku).
Soud druhého stupně v rámci provedeného přezkumu již přistoupil k odůvodnění správnosti postupu soudu prvního stupně při ukládání trestu o něco důsledněji (viz str. 7/8 napadeného rozsudku). Správnosti jeho úvah však – s ohledem na výše konstatovaná judikatorní východiska – rovněž nelze zcela přisvědčit.
Je mu třeba vytknout zejména to, že v dostatečné míře nepřihlédl k výrazně nízkému věku poškozené „X“ (nar. 29. 3. 2007) v době, kdy na ní byla páchána trestná činnost (září 2011 až podzim 2013). Potud bylo počínání obviněného vysoce intenzivním ohrožením zájmu chráněného ustanovením §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (čin je spáchán na dítěti mladším patnácti let). Nelze přitom přehlédnout, že nejen podle trestního zákoníku, ale i podle Úmluvy o právech dítěte (čl. 16, 19) je nutné poskytovat zvýšenou ochranu právě malým dětem, jejichž nezralost, nesamostatnost, rozumová nevyspělost, nedostatek fyzických či psychických schopností a závislost na dospělých osobách jim prakticky znemožňuje se účinně či dostatečně bránit právě proti takovým útokům a pro něž jsou důsledky činu o to závažnější.
Za náležitě podložený nemá Nejvyšší soud ani závěr, že u obviněného byla dána polehčující okolnost podle §41 písm. f) tr. zákoníku, tj. že čin spáchal ve věku blízkém věku mladistvých. Protože proces dospívání je věcí značně individuální, závisí přiznání této polehčující okolnosti také na úrovni fyzické, duševní a mravní vyspělosti pachatele, na stupni jeho socializace a na tom, zda a jak se tyto skutečnosti projevily na spáchaném trestném činu, resp. jaké charakteristiky typické pro osoby mladistvé a pro jejich chování měly na jeho páchání vliv. Nelze si tedy vystačit jen s pouhým konstatováním věku pachatele. Při správném posouzení, zda mu uvedená polehčující okolnost svědčí či nikoli, je namístě vzít v úvahu i charakter trestné činnosti, jíž se dopustil. Věk ještě výrazněji nepřekračující hranici 18 let (§2 odst. 1 písm. c/ zákona o soudnictví ve věcech mládeže), může hrát jinou roli např. u pachatele majetkového deliktu nebo trestné činnosti výtržnického charakteru, a rozdílnou u pachatele závažného trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, jehož se navíc vědomě dopouští na dítěti v předškolním věku, ačkoli mu musí být známo (jako tzv. notorieta), že takové aktivity jsou obecně považovány za mimořádně zavrženíhodné a v tomto smyslu představují přísné společenské tabu. Z tohoto pohledu se soudy věcí nezabývaly vůbec.
K otázce významu dalších polehčujících okolností a jejich možného dopadu na aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody Nejvyšší soud zaujal své stanovisko již v předcházejících odstavcích.
Lze uzavřít, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně, neboť napadené rozhodnutí je zatíženo vytýkanými vadami.
Nejvyšší soud proto z jeho podnětu za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 To 5/2016, zrušuje ve výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem , který se jí v rozsahu zrušení bude znovu zabývat, přičemž v novém řízení bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Jde především o to, aby nově při úvahách o možnosti užití §58 odst. 1 tr. zákoníku v posuzovaném případě respektoval ustálenou soudní judikaturu a přitom se neomezil na pouhou enumeraci polehčujících a přitěžujících okolností na straně obviněného, jak učinil ve zrušeném rozhodnutí. Bude třeba věnovat mnohem větší pozornost jejich podrobnému zhodnocení, a to jednotlivě i jejich v souhrnu. Jedině tak lze učinit dostatečně přezkoumatelný a pochybnosti nevzbuzující závěr , zda v případě obviněného A. B. jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle citovaného zákonného ustanovení, anebo zda bude nezbytné, aby obviněnému uložil trest (bez moderace) v rámci zákonem stanovené trestní sazby (§185 odst. 3 tr. zákoníku).
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu pozbyl dovoláním napadený výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze právní moci a tím i vykonatelnosti. To znamená, že ve výkonu trestu, který byl tímto rozsudkem obviněnému uložen, nelze pokračovat. Nejvyšší soud zároveň podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný A. B. nebere do vazby, když z předloženého spisu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, jež by u něho v nynějším stadiu řízení zakládaly kterýkoli z důvodů vazby podle ustanovení §67 a) až c) tr. ř. Aktuální důvod zajištění osoby obviněného - vazby podle §67 písm. c) tr. ř. (obava z pokračování v trestné činnosti) přitom v současné době bez dalšího nelze vyvozovat ani z charakteru inkriminovaného jednání, když dosud bezúhonný obviněný podle zjištění soudů jednak netrpí žádnou sexuální deviací (pedofilie) a od spáchání skutku (2011 – 2013) do nástupu výkonu trestu odnětí svobody 13. 5. 2016 se choval řádně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.