ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.900.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 900/2016 -58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný D. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 13 To 463/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 28/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 13 To 463/2015, v části, v níž zůstal nedotčen výrok o náhradě škody, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 2 T 28/2014, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, IČ: 455 34 306, se sídlem Pardubice, Masarykovo nám. č. p. 1458.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 2 trestního řádu a §265 trestního řádu se poškozená ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, IČ: 455 34 306, se sídlem Pardubice, Masarykovo nám. č. p. 1458, odkazuje se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 2 T 28/2014 , byl obviněný D. P. uznán vinným ze spáchání pro skutky ad 1, 3–29, 31–34) pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, dílem spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a pro skutky ad 2, 30) pokračujícího přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, IČ: 455 34 306, se sídlem Pardubice, Masarykovo nám. č. p. 1458, na náhradě škody částku 212.960 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, IČ: 455 34 306, se sídlem Pardubice, Masarykovo nám. č. p. 1458, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 13 To 463/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 1. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení věci, které spočívá v posouzení námitky promlčení, resp. počátku běhu promlčecí lhůty k náhradě škody v případech, kdy věc řeší trestní soudy. Obviněný namítl, že nesouhlasí s tím, že promlčecí doba v takovém případě běží až od zahájení trestního stíhání. Poškozená podle obviněného nejpozději dne 14. 5. 2012 měla spolehlivou vědomost o škodě, její výši a o tom, kdo za ni odpovídá. Přitom poškozená opakovaně v průběhu přípravného řízení uváděla, že se nepřipojuje k trestnímu stíhání, a učinila tak až podáním ze dne 14. 7. 2014. Přitom až s tímto úkonem je spojeno uplatnění práva u příslušného orgánu. Vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil při jednání dne 24. 6. 2015 námitku promlčení, tak soud neměl nárok přiznat a měl poškozenou odkázat s nárokem na řízení občanskoprávní.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 1. 2016, č. j. 13 To 463/2015-1513, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že nesplňuje předepsané obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 trestního řádu. Pokud jde o obsah dovolací argumentace, pak podle státní zástupkyně ze strany soudů obou stupňů bylo důsledně postupováno podle rozhodné právní úpravy vztahující se k právním limitům odpovědnostního vztahu škůdce za způsobenou škodu, vymezeným zákonným během promlčecích lhůt objektivní a subjektivní povahy, jakož i jejich vzájemného poměru. V souladu se shodným právním názorem soudů obou stupňů lze mít podle státní zástupkyně za to, že poškozená si mohla utvořit právně relevantní závěr o odpovědné osobě za způsobenou škodu a její výši až na podkladě usnesení o zahájení trestního stíhání dovolatele ze dne 20. 12. 2012. K postupu podle §43 odst. 3 věta prvá a druhá trestního řádu došlo ještě v průběhu dvouleté promlčecí lhůty podle §106 odst. 1 občanského zákoníku, a to dopisem poškozené ze dne 14. 7. 2014.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné, a to pouze tehdy, pokud pro nesplnění obsahových náležitostí dovolání nebudou dány důvody pro jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. d) trestního řádu.
Obviněný D. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu). Pokud jde o obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu, pak lze sice souhlasit s vyjádřením státní zástupkyně, že dovolání neobsahuje konkrétní odkaz v podobě §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nicméně toto zákonné ustanovení dostatečně jasně vyplývá ze slovního vymezení tohoto důvodu dovolání, a proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání splňuje formální a obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jelikož obviněný směřoval svou dovolací argumentaci výlučně právnímu posouzení počátku běhu promlčecí lhůty ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody, lze jeho námitky z hlediska uplatněného důvodu dovolání považovat za relevantní.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §100 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013) se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí doba podle §106 odst. 1 občanského zákoníku). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (tzv. objektivní promlčecí doba podle §106 odst. 2 občanského zákoníku). Subjektivní a objektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, přestože poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba.
Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Cdo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1168). Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně, např. na základě odborného posudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 224/2010). Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1720/2010). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005 - Soubor C 4273).
Pokud jde o běh subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 občanského zákoníku a nárok na náhradu škody v trestním řízení, pak se její počátek pro účely rozhodování o náhradě škody zpravidla odvíjí od okamžiku, kdy poškozený podal trestní oznámení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1164/2013), přičemž je třeba zohlednit konkrétní okolnosti daného případu.
V projednávané věci soudy nepřihlédly k námitce promlčení při rozhodování o nároku na náhradu škody s odůvodněním, že teprve od okamžiku zahájení trestního stíhání proti konkrétním obviněným se poškozená společnost hodnověrným způsobem dozvěděla, proti komu se vede trestní stíhání. Od tohoto okamžiku začala podle soudů plynout obecná subjektivní promlčecí doba, a proto poškozená nárok proti obviněnému uplatnila řádně a včas. Odvolací soud přitom zdůraznil komplikovanost skutkového stavu.
Z předloženého trestního spisu plyne, že poškozená podala trestní oznámení dne 14. 5. 2012, totožnost obviněného (jednoho ze škůdců) jí byla známa. Ve stejný den byly policejním orgánem zahájeny úkony trestního řízení (č. l. 1). Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 20. 12. 2012 (č. l. 2). K připojení poškozené k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody došlo dne 14. 7. 2014 (č. l. 1198).
Dovolatel především namítal, že již z trestního oznámení lze dovodit spolehlivou vědomost o škodě, její výši a o tom, kdo za ni odpovídá. Jak ovšem Nejvyšší soud zjistil, trestní oznámení poškozené není v trestním spise řádně žurnalizováno, a proto nelze důvodnost námitky posoudit. Jak Nejvyšší soud z trestního spisu dále zjistil, poškozená již nejméně několik měsíců před zahájením trestního stíhání obviněného jednala s jednotlivými spolupachateli o způsobené škodě. Takto jí například uznal dluh obviněný J. V. dne 4. 7. 2012 (č. l. 461–2), J. T. dne 2. 10. 2012 (č. l. 488–9), L. U. dne 29. 10. 2012 (č. l. 726) či A. S. dne 27. 11. 2012 (č. l. 757). Je tak zřejmé, že poškozená znala nejméně část způsobené škody i osoby za ni odpovědné již dříve, nezávisle na vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. Situaci dokresluje i vyjádření poškozené, podle nějž se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody připojí až podle toho, jak jednotliví poškození do té doby škodu uhradí (č. l. 98). Poškozená zjevně vyčkávala s uplatněním svého práva na náhradu škody proti dovolateli s tím, že v řízení před soudem se připojila s celou zbývající částí škody, kterou jí nikdo ze spolupachatelů předtím neuhradil.
Proto nemůže obstát paušální stanovení počátku běhu promlčecí doby k okamžiku zahájení trestního stíhání obviněného. Za daného stavu ovšem nelze ani rozhodnout o tom, zda, případně jaké části uplatněného nároku na náhradu škody nelze poškozené přiznat vzhledem k námitce promlčení vznesené dovolatelem. Bylo by k tomu třeba provést další poměrně rozsáhlé dokazování, které je v trestním řízení doménou především soudu prvního stupně. Z toho, jaký je význam a místo adhezního řízení v rámci trestního řízení, ovšem vyplývá, že není účelné, aby se před soudem prvního stupně vedlo řízení podle trestního řádu výlučně jen o nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení v situaci, když otázka viny a trestu byla již pravomocně rozhodnuta. S ohledem na uvedené shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného důvodným s tím, že je třeba poškozenou odkázat s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 13 To 463/2015, v části, v níž zůstal nedotčen výrok o náhradě škody, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 2 T 28/2014, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, IČ: 455 34 306, se sídlem Pardubice, Masarykovo nám. č. p. 1458, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 2 trestního řádu a §265 trestního řádu odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu