ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.912.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 912/2016 -45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný P. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 7 To 64/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 152/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 3 T 152/2015, byl obviněný P. H. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 13. 10. 2014 v době kolem 12.40 hod., v P., ul. B., na úrovni čerpací stanice Shell, ve směru jízdy k ulici U. P., po předchozím nepatrném kontaktu jeho osobního automobilu Ford S-MAX WA6, s motocyklem SUZUKl GLADIUS ABS WVCX, který řídila poškozená L. R., prudce zvýšil rychlost a z levého jízdního pruhu úmyslně zkřížil dráhu motocyklu jedoucímu v pravém jízdním pruhu, aby mu zabránil pokračovat v jízdě, přičemž narazil do levé strany přídě motocyklu, do levé strany řídítek, což způsobilo okamžitý pád poškozené z motocyklu na vozovku, čímž jí způsobil zlomeninu velkého hrbolu kosti pažní vlevo s mírným posunem úlomků, podkožní krevní výron s otokem na přechodu zevní a přední plochy levé kyčle, podkožní krevní výron v horní části levého bérce v rozsahu 10x10, poškozená byla ošetřena ve FN KV, pracovní neschopnost trvala od 13. 10. 2014 do 14. 12. 2014, omezení v obvyklém způsobu života trvalo po dobu delší 6ti týdnů, zranění má charakter těžké újmy na zdraví, při nehodě došlo k poškození motocyklu Suzuki Gladius ve výši 39 837 Kč a dále poškozené vznikla škoda na oblečení ve výši 15 181 Kč “.
Za to byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 5 (pěti) roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, částku 19.676 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené ČSOB pojišťovně, a. s., IČ: 45534306, se sídlem Pardubice, Masarykovo nám. 1458, částku 55.017 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená ČSOB pojišťovna, a. s., IČ: 45534306, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 3 T 152/2015, podal obviněný odvolání. Odvolání podala taktéž státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, a to v neprospěch obviněného, a manželka obviněného D. H.
O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 7 To 64/2016 , a to tak, že podle §256 tr. ř. všechna odvolání zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. H. dovolání (č. l. 418–420, 450–453), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení skutku zejména v otázce formy zavinění, kdy uvedl, že jednal v úmyslu předjet motocykl poškozené a zastavit ji, nikoli ji srazit a způsobit jí těžkou újmu na zdraví. Po nepatrné srážce jeho automobilu s motocyklem poškozené chtěl tento incident vyřešit, avšak z jednání poškozené bylo patrné, že nehodlá zastavit. Uvedené ostatně potvrdil i svědek B. Nedošlo k žádnému vybržďování, jeho jízda nebyla agresivní a rychlost vozidla byla pod hranicí nejvyšší povolené rychlosti a byla přiměřená dopravní situaci. Zrychlil natolik, aby mohl poškozenou předjet a souvislým pohybem bez nepředvídaných změn směru jízdy vjel do vedlejšího pruhu, kde jela poškozená.
Svědek B. vypověděl, že směr jízdy auto obviněného změnilo normálně, kdy přejelo z pruhu do pruhu, což vyplývá i ze znaleckého posudku Ing. Doležala, znalce z oboru doprava, odvětví silniční doprava, který uvedl, že obviněný poškozenou objel, nikoliv do ní vrazil, srazil ji, apod. Znalec taktéž uvedl, že není technicky přijatelná varianta, že mohlo dojít k podražení zadního kola, jak uvedla poškozená. Svědkyně L. vypověděla, že auto narazilo do motorky z boku, plynulým předjetím a nejednalo se tedy o prudké strhnutí, a dále ze znaleckého posudku Ing. Doležala vyplývá, že auto narazilo do přední části motorky, do levé strany řídítek. Tyto svědecké výpovědi a závěry znaleckého posudku se však rozcházejí s výpovědí poškozené, která uvedla, že vozidlo do ní narazilo zezadu, do zadní části motorky. Obviněný taktéž poukázal na prvotní výpověď poškozené zaznamenanou na úředním záznamu, ze které je zřejmé, že poškozená nabyla dojmu, že jí obviněný chtěl předjet a zastavit, nemyslela si, že by to bylo schválně. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které pouhá vědomost pachatele o tom, že by mohl za použití násilí způsobit zranění jiné osoby, nepostačuje bez dalšího k závěru o existenci úmyslného zavinění. Závěr o zavinění u zločinu těžkého ublížení na zdraví se odvíjí od zjištění, že pachatel jednal v úmyslu takovou těžkou újmu způsobit, a vyplývá především z povahy a způsobu jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil.
Obviněný má tedy za to, že závěry soudů jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy soudy zcela ignorují ty části svědeckých výpovědí a znaleckého posudku svědčící v jeho prospěch. Je přesvědčen, že z uvedeného nelze vyvozovat závěr o zavinění ve formě nepřímého úmyslu, ale toliko se může jednat o nedbalost. O možnosti vzniklého následku neměl představu, čemuž nasvědčuje i jeho prokázané jednání, kdy zrychlil natolik, aby mohl předjet poškozenou a souvislým pohybem bez nepředvídatelných změn směru jízdy vjel do vedlejšího pruhu, kde jela poškozená. Přitom pouhá vědomost pachatele o tom, že by mohl za použití násilí jakékoli intenzity způsobit zranění jiné osoby, nepostačuje bez dalšího k závěru o existenci úmyslného zavinění (např. Nejvyšší soud sp. zn. 5 Tdo 521/2014).
Další částí námitek obviněný brojí proti posouzení následku, který byl poškozené způsoben, jako těžké újmy na zdraví. V této souvislosti uvedl s odkazem na ustanovení §122 tr. zákoníku a znalecké posudky stran zdravotního stavu poškozené, že k poruše zdraví u poškozené sice došlo, avšak pracovní neschopnost trvala 9 týdnů, nikoli 11 týdnů, jak uvádějí soudy a nelze taktéž přehlédnout fakt, že poškozená nedodržovala léčebný režim. Má za to, že nedošlo k velmi citelné újmě obvyklého způsobu života poškozené po celou dobu pracovní neschopnosti, dle ustálené soudní praxe nejméně po dobu 6 týdnů, jenž představuje hranici mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví, avšak za předpokladu, že po celou dobu trvá vážná porucha zdraví. Poškozená byla v pracovní neschopnosti, ale nebyla po celou dobu odkázána na kompenzační pomůcky či péči druhých, byla schopna samostatně fungovat. Poukázal i na obdobné případy, jež byly posouzeny jako těžká újma na zdraví a poškození byli odkázáni na berle nebo péči druhých. V závěru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde bylo mimo jiné judikováno, že z povahy použité zbraně nelze bez dalšího usuzovat, že pachatel musí být nejméně srozuměn s tím, že najížděním na policisty vyšší rychlostí může způsobit těžší následek spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. V projednávané věci soudy uzavřely, že užil osobní automobil jakožto zbraň a dovodily minimálně úmysl eventuální, aniž by posoudily konkrétní okolnosti výše uvedené. Má proto za to, že se jednalo o toliko prosté ublížení na zdraví.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 7 To 64/2016, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 12. 2015, sp, zn. 3 T 152/2015, a dále postupoval podle §265 1 odst. 1 tr. ř. Současně podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl odložení výkonu trestu odnětí svobody.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 5. 2016, sp. zn. 1 NZO 458/2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že s argumentací obviněného zpochybňující hodnocení důkazů a navazující skutková zjištění soudů nelze souhlasit. Skutková zjištění jsou s provedenými důkazy zcela v souladu a logicky z nich vyplývají, kdy lze v podrobnostech odkázat na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů. V projednávané věci se taktéž nejedná o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, který by opravňoval zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání. Oba očití svědci vypověděli, že obviněný svým vozidlem najel šikmo na poškozenou bokem auta a ta spadla na zem, nejednalo se o plynulou jízdu. Znalec z oboru doprava, odvětví silniční doprava, mimo jiné uvedl, že nehodu zavinil obviněný, který vjel svým vozidlem do jízdní dráhy poškozené v úmyslu jí zablokovat jízdní dráhu, pravým bokem svého vozu narazil do levé strany řídítek motocyklu, což způsobilo okamžitý pád. Není tedy pravdou, jak tvrdí obviněný, že by výpovědi svědků byly v rozporu se závěry znaleckého posudku a taktéž z nich nevyplývá, že obviněný poškozenou plynule předjel či objel, či se o tento manévr snažil, jak tvrdí obviněný.
K námitce obviněného stran posouzení otázky úmyslné formy zavinění ke způsobené těžké újmě na zdraví poškozené státní zástupce uvedl, že nejprve je nutno podotknout, že ta ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku objektivně vznikla. Soudy dovodily u obviněného úmysl nepřímý, kdy není způsobení škodlivého následku přímým cílem pachatele, následek je v takovém případě nechtěným výsledkem jednání, s nímž je však pachatel srozuměn, kdy na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla následku zabránit, a následek si při svém jednání musel představit jako možný. S ohledem na způsob útoku obviněného je zcela nepochybné, že obviněný musel počítat, že může dojít ke střetu, pádu z motocyklu a zranění poškozené, jež může mít i fatální následky, přičemž za daných okolností nemohl spoléhat na žádnou konkrétní okolnost, která by mohla takovému následku zabránit. Závěry soudu o zavinění ve formě nepřímého úmyslu považuje státní zástupce za správné.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. V důsledku toho státní zástupce neshledal ani podmínky pro rozhodnutí o odložení výkonu trestu odnětí svobody podle §265o odst. 1 tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 7 To 64/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného v drtivé většině směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi svědka L. B. a svědkyně H. L. ve vztahu k průběhu celé nehody, stejně jako svědecké výpovědi poškozené L. R., a to i její prvotní výpovědi zaznamenané na úředním záznamu, dále znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví silniční doprava, Ing. Karla Doležala a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Ivana Procházky stran posouzení zdravotního stavu poškozené) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, jak se celý incident odehrál, jakou částí vozidla a do jaké části motocyklu poškozené najel, jaký byl způsob změny jeho jízdy, dále zjištění stran délky trvání pracovní neschopnosti poškozené, jejího průběhu a dodržování léčebného režimu), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že některé jsou ve vzájemném rozporu) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že po drobné srážce jeho automobilu s motocyklem poškozené, kdy z jejího jednání bylo patrné, že nehodlá zastavit, ji chtěl předjet a incident řešit. Jeho jízda nebyla agresivní, rychlost vozidla byla pod hranicí nejvyšší povolené rychlosti a přiměřená dopravní situaci, přičemž zrychlil natolik, aby mohl motocykl předjet a souvislým pohybem bez nepředvídaných změn směru jízdy vjel do vedlejšího pruhu, kde jela poškozená).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku formy zavinění, neboť nebylo v rámci řízení prokázáno, že by jednal úmyslně, resp. že by bylo jeho úmyslem způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví .
Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví , tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti.
Způsobení těžké ujmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Těžká újma na zdraví je definována v §122 odst. 2 tr. zákoníku , podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami:
a) je to jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění,
b) které je zároveň některým z taxativně uvedených případů: zmrzačení, ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy, delší dobu trvající porucha zdraví .
Rozdíl mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“ . Jednotlivé typy těžké újmy na zdraví se přitom mohou vzájemně překrývat, takže v konkrétním případě může mít porucha zdraví znaky jednoho nebo několika druhů těžké újmy na zdraví (to je třeba vyjádřit v rozsudku nebo jiném rozhodnutí).
Poškozená při pádu z motocyklu na zem utrpěla zlomeninu velkého hrbolu kosti pažní vlevo s mírným posunem úlomků, podkožní krevní výron s otokem na přechodu zevní a přední plochy levé kyčle, podkožní krevní výron v horní části levého bérce v rozsahu 10x10 cm, s pracovní neschopností trvající od 13. 10. 2014 do 14. 12. 2014.
Otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu , nikoli znalci. Tuto otázku však soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých pro poškozeného, k povaze, závažnosti a délce trvání omezení obvyklého způsobu života poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho eventuálním následkům. V jednoduchých případech je možno se spokojit místo znaleckého posudku s odborným vyjádřením lékaře specialisty (srov. §105 odst. 1 tr. ř.).
Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a to delší dobu trvající poruchu zdraví, soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů . Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (např. poškozený se musel pohybovat pomocí berlí a byl výrazně omezen v provádění osobní hygieny a tělesných potřeb, když byl odkázán na částečnou pomoc druhé osoby – srov. SR 81/1997). Díky pokročilému stupni lékařské vědy trvá sice stav, který lze označit za vážnou poruchu zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé; bylo by však v rozporu se smyslem ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku tak závažné zásahy do života poškozeného považovat jen za prosté „ublížení na zdraví“ (srov. R 16/1988, s. 76, dále R II/1965, R 13/1966, R 18/1969).
Znalec se v projednávané věci vyjádřil v tom smyslu, že „ zlomenina (odlomení, abrupce) velkého hrbolu kosti pažní vlevo s mírným posunem úlomku, vedla u poškozené k závažné poruše funkce levé horní končetiny s podstatným omezením obvyklého způsobu jejího života po dobu delší 6 týdnů, tedy delší dobu trvající poruše zdraví, což je ze soudně lékařského hlediska možno posoudit jako těžkou újmu na zdraví “ (č. l. 128 spisu – znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Ivana Procházky). Zlomenina horní končetiny zcela jistě omezila poškozenou v běžných každodenních činnostech a úkonech, stejně jako ve výkonu zaměstnání. Ze znaleckého posudku MUDr. Ivana Procházky se dále podává, že stran případných trvalých následků „ do budoucna nelze vyloučit nestabilitu ramenního pletence, případně bolestivé stavy, zejména při zátěži “ (č. l. 127 spisu).
Pracovní neschopnost poškozené pak trvala od 13. 10. 2014 do 14. 12. 2014, tedy nikoli 11 týdnů, jak uvádí jak znalecký posudek, tak soudy obou stupňů, ale 9 týdnů, kterážto nepřesnost ale na právních závěrech stran způsobení těžké újmy na zdraví ničeho nemění.
K otázce formy zavinění odvolací soud uvedl, že nalézací soud se dopustil určité nepřesnosti, když konstatoval ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž citoval ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. R II/1965). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. R 16/1964).
Dle trestněprávní teorie a ustálené judikatury platí, že u nepřímého úmyslu není způsobení škodlivého následku (účinku) přímým cílem pachatele, následek je v takovém případě nechtěným výsledkem jednání, s nímž je však pachatel srozuměn, přičemž na takové srozumění lze usoudit z toho, že pachatel nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla následku zabránit, a následek si při svém jednání musel představit jako možný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 11 Tdo 743/2002).
Soudy vycházely zejména z výpovědi poškozené L. R., výpovědí svědků L. B. a H. L., přímých svědků nehody, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Ivana Procházky, a jeho výpovědi, stejně jako výpovědi znalce z oboru doprava, odvětví doprava silniční Ing. Karla Doležala, a jím vypracovaného znaleckého posudku, a dalších listinných důkazů, zejména pak protokolu o nehodě v silničním provozu, včetně nákresu místa nehody a pořízené fotodokumentace.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že nelze přihlížet k obsahu záznamu o podaném vysvětlení poškozené ze dne 13. 10. 2014 (č. l. 220 spisu), v rámci něhož měla poškozená uvést, že si nemyslí, že by do jejího motocyklu narazil obviněný schválně, neboť se nejednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, a podle ustanovení §158 odst. 6 tr. ř. takový záznam slouží toliko státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede, přičemž nestanoví-li zákon jinak, takovýto úřední záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz, nemůže být ani svědkovi, který jej učinil přečten ze záznamu, ani nelze jinak konstatovat jeho obsah.
Odvolací soud na str. 10 až 11 odůvodnění napadeného usnesení rozebral výpovědi svědků a konstatoval, že „ tyto dvě výpovědi jasně obhajobu obžalovaného vyvracejí “. Stejně tak, že korespondují se závěry znalce z oboru doprava, kdy se zaobíral obviněným namítanými tvrzeními, a s fotodokumentací z místa nehody (str. 12–13 napadeného usnesení).
Dle skutkových zjištění učiněných soudy tedy obviněný po předchozím nepatrném kontaktu jeho osobního automobilu s motocyklem poškozené prudce zvýšil rychlost a z levého jízdního pruhu úmyslně zkřížil dráhu motocyklu jedoucímu v pravém jízdním pruhu, aby mu zabránil pokračovat jízdě, přičemž narazil do levé strany přední části řídítek, což způsobilo okamžitý pád poškozené.
Obviněný tedy v úmyslu nečekaně zablokovat jízdní dráhu poškozené, kteroužto chtěl zastavit, nebo jak uvádí předjet, aby jí zabránil případně z místa předchozí drobné nehody odjet bez jejího projednání, této prudce, tj. rychlostí kolem 47 km/h vjel do jízdní dráhy jejího motocyklu, který jel v době střetu rychlostí kolem 30 km/h, v důsledku čehož narazil do řídítek motocyklu, což vedlo k okamžitému pádu motocyklu, jeho sunutí po vozovce na vzdálenost cca 5,5 m a k následnému zranění poškozené. Obviněný pak mohl po celou dobu tohoto manévru poškozenou sledovat, čímž je vyloučeno, že by snad poškozenou přehlédl. Obhajoba obviněného, že se poškozená se svým motocyklem ocitnula ve slepém úhlu, byla vyvrácena. Je obecně známo, že motocykl je jako jednostopé vozidlo oproti automobilu mnohem více nestabilní, stejně tak, že se jedná o dopravní prostředek podstatně lehčí a jeho řidič je méně chráněn, než řidič automobilu, resp. je v případě dopravní nehody mnohem více ohrožen závažnými následky na zdraví.
Odvolací soud se k otázce zavinění podrobně vyjádřil v rámci usnesení na str. 15 až 16, kdy uvedl, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Uvedl, že „ obžalovaný si neověřil, v jaké vzdálenosti se poškozená nachází, přičemž právě před změnou směru jízdy si byl vědom toho, že se musí pohybovat v bezprostřední blízkosti jeho vozidla. Že se nejednalo o manévr spočívající ve snaze pouze předjet motocykl, svědčí výpovědi právě svědků, kteří děj sledovali “ (str. 15 napadeného usnesení). To samo o sobě však odvolací soud neshledal dostačujícím pro závěr, že obviněný jednal úmyslně, tedy v úmyslu způsobit poškozené zranění a poškodit její majetek. Obviněný si však dle odvolacího soudu „ musel být vědom své "převahy", tedy skutečnosti, že řidič motocyklu je výrazně méně chráněn oproti řidiči vozidla, a že tudíž pravděpodobnost případného zranění je značně vysoká. Musel být srozuměn s tím, že byť i menší náraz vozidla do některé z částí motocyklu může způsobit jeho následný pád, a v důsledku pádu motocyklu následně i zranění jeho řidiče “ (str. 16 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje. S ohledem na způsob útoku obviněného, který spočíval v tom, že v místě zúžení vozovky, v místě tvoření tzv. zipu, kde má docházet k plynulému střídavému zařazování vozidel do jednoho pruhu, osobním automobilem prudce z boku najel do jízdní dráhy bezprostředně u něj jedoucího motocyklu v úmyslu ho zablokovat, tedy z pohledu řidičky motocyklu zcela nečekaně a nepředvídatelně změnil směr své jízdy, musel být srozuměn s tím, že může minimálně poškozenou ohrozit pádem, tedy i s tím, že může dojít ke střetu jeho automobilu a mnohem menšího a lehčího jednostopého vozidla, k pádu motocyklu a ke zranění řidičky, a to i s fatálními následky, neboť řidič motocyklu je v případě nehody méně chráněn, než řidič automobilu. Pro případ, že svým jednáním takový následek způsobí, byl s tímto srozuměn. Obviněný současně nemohl spoléhat na žádnou konkrétní okolnost, která by mohla takovému následku zabránit. Každý účastník silničního provozu je přitom povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví, nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní, a své chování je povinen přizpůsobit mimo jiné situaci v provozu na pozemních komunikacích [§4 písm. a) zákona č. 361/200, zákona provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)].
Ve vztahu k subjektivní stránce uvedeného trestného činu lze tedy uvést, že s ohledem na jednání obviněného lze usuzovat na jeho přinejmenším srozumění s hrozícím následkem ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Vzhledem ke skutečnosti, že předseda senátu soudu prvního stupně nepodal návrh na odklad výkonu trestu podle §265h odst. 3 tr. ř. a Nejvyšší soud rozhodl, jak výše uvedeno, nerozhodoval o takto vzneseném návrhu, a to ani ve smyslu §265o tr. ř.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu