ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.926.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 926/2016 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2016 o dovolání podaném Z. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 55 To 335/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 10/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 1 T 10/2014, byl Z. H. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal Z. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 55 To 335/2015, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal Z. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný Z. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že jednání, kterého se dopustil, bylo nevhodné či nemorální, avšak z hlediska trestněprávní kvalifikace byly znaky skutkové podstaty naplněny pouze z formálního hlediska. Dále poukázal na přetrvávající pochybnosti stran způsobené výše škody, resp. naplnění samotné podmínky vzniku škody. K tomuto připomenul, že svědecké výpovědi F. a B. H. soud shledal nevěrohodnými a účelovými. Rovněž podotkl, že vozidlo bylo poškozeno již dříve a sám obviněný na něm prováděl opravy. Pokud v návaznosti na jednání obviněného byla provedena oprava čistě za účelem navrácení do původního stavu, způsobená škoda by nemohla dosáhnout výše nikoli nepatrné. V další části svého dovolání namítl, že trestněprávní normy byly ze strany orgánů činných v trestním řízení aplikovány nešetrně a necitlivě, neboť nikoli každé protiprávní jednání současně zakládá trestněprávní odpovědnost. V tomto poukázal na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a zásadu subsidiarity trestní represe, přičemž dle jeho názoru soudy nesprávně vyhodnotily společenskou škodlivost jeho jednání. Připomenul okolnosti, za kterých k předmětnému jednání došlo, a shrnul, že toto nedosahovalo intenzity trestného činu, nýbrž mělo spíše charakter přestupku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“. Rovněž vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 2. 6. 2016 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Stran právní kvalifikace jednání obviněného lze uvést následující:
Přečinu poškození cizí věci ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo mj. poškodí cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Soudy přitom s ohledem na provedené dokazování dospěly k závěru, že obviněný vzal ze svého vozidla kladivo, kterým několikrát udeřil do zaparkovaného dodávkového vozidla, a poškozením nejméně předního blatníku, levých předních dveří, víčka nádrže, krycího plechu sloupku pod víčkem nádrže a rozbitím blinkru na levém předním blatníku způsobil úmyslně škodu přesahující dvacet šest tisíc Kč. Výší způsobené škody, kterou obviněný rozporuje, se zabývaly soudy prvního i druhého stupně. Zvláště pak soud prvního stupně věnoval této otázce náležitou pozornost, jak vyplývá mj. z odůvodnění předmětného rozhodnutí, kdy tyto úvahy jsou podrobně popsány zejména na str. 7 a 8 rozsudku soudu prvního stupně. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud může konstatovat, že soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly v rámci trestního řízení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli, z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely, a že si tak vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily.
Stran otázky případné aplikace principu ultima ratio , resp. zásady subsidiarity trestní represe, nelze přisvědčit názoru obviněného, že se v předmětné trestní věci nejednalo o případ natolik společensky škodlivý či nebezpečný, že by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a to v daném případě např. podle zákona o přestupcích. Odpovědností podle jiných právních předpisů se Nejvyšší soud zabýval např. ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, přičemž dospěl k závěru, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby . Na specifické okolnosti celého případu, jako jsou např. dřívější spory a slovní rozepře mezi obviněným a F. a B. H., nelze nahlížet jako na okolnosti podmiňující užití principu trestního práva ve smyslu ultima ratio , nýbrž měly by být brány do úvahy při stanovení druhu a výše trestu. Princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. Soudy tedy nepochybily, když věc nepostoupily příslušnému úřadu k případnému posouzení jako přestupku.
Jak ostatně vyplývá z dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud lze ze skutkových zjištění nalézacího soudu dovodit, že počínání obviněného, byť by jím čin byl spáchán v afektu, vykazuje znaky rozmyslu a současně ani obviněným způsobenou škodu nelze označit za hraniční, pak nelze učinit závěr, že by skutek vykazující znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku nedosahoval z hlediska spodní hranice trestnosti ani úrovně běžně se vyskytující u tohoto trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 609/2014). V projednávané věci přitom bylo provedeným dokazováním najisto postaveno, že si obviněný došel do svého vozidla pro kladivo, přistoupil k zaparkovanému dodávkovému vozidlu, a poté několikrát do něj tímto kladivem udeřil, čímž způsobil škodu, kterou rozhodně nelze označit za hraniční pro naplnění skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (škodu nikoli nepatrnou, tedy ve smyslu ustanovení §138 tr. zákoníku dosahující částky nejméně pět tisíc Kč), neboť tato dosahovala výše přesahující dvacet šest tisíc Kč.
Námitkám obviněného, jak je uvedl ve svém dovolání, tudíž nebylo možné přisvědčit. Lze uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru zcela přiléhavé.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu