ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.934.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 934/2016 -84
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2016 o dovolání, které podala obviněná A. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 6 To 103/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné A. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2015, sp. zn. 52 T 3/2015 , byla obviněná A. D. uznána vinnou pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) k zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spoluobviněného P. F., kterého se dle skutkových zjištěních dopustila jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ v době od 16. 2. 2011 do 8. 10. 2012 poskytla obžalovanému P. F. ve shora uvedeném jednání pomoc tak, že vystavovala směnky, kterými ručila za peníze předané na koupi bytů obžalovanému P. F., a to konkrétně:
- dne 21. 1. 2011 vystavila na řad H. Š. (roz. D.), směnku na částku 500.000,- Kč se splatností 31. 5. 2011 (bod 11.),
- dne 25. 2. 2011 vystavila na řad R. H., směnku na částku 400.000,- Kč se splatností 31. 12. 2011 (bod 12.),
- dne 21. 1. 2011 vystavila na řad J. M., směnku na částku 400.000,- Kč se splatností 31. 5. 2011 (bod 13.),
- dne 25. 3. 2011 vystavila na řad J. P., směnku na částku 650.000,- Kč se splatností 31. 12. 2011 (bod 14.),
- dne 1. 12. 2011 vystavila na řad J. P., směnku na částku 390.000,- Kč se splatností 31. 12. 2011 (bod 14.),
- dne 27. 10. 2011 vystavila na řad M. K., směnku na částku 495.000,- Kč se splatností 31. 12. 2011 (bod 16.),
- dne 12. 9. 2012 vystavila na řad J. F., směnku na částku 350.000,- Kč se splatností 30. 10. 2012 (bod 17.),
- dne 24. 9. 2012 vystavila na řad J. F., směnku na částku 550.000,- Kč se splatností 31. 12. 2012 (bod 17.),
- dne 8. 10. 2012 vystavila na řad E. S., směnku na částku 350.000,- Kč se splatností 31. 12. 2012 (bod 18.),
a vystupovala jako osoba, která společně s obžalovaným P. F. má na starosti převod bytů a hospodaření s předanými finančními prostředky, ačkoliv s tím neměla nic společného a v té době byla nemajetná, přičemž jednala s vědomím, že finanční prostředky převzaté obžalovaným P. F. a zajištěné směnkou nebude schopna v případě uplatnění směnky vrátit, neboť byla bez zaměstnání a finančních prostředků, a pomohla tak obžalovanému P. F. vylákat minimálně 4.085.000,- Kč. “
Za to byla odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roku, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné a spoluobviněnému P. F. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozeným škodu ve výši:
- H. Š., bytem V. B., 503.000 Kč
- R. H., bytem D., J. n. R., 403.000 Kč
- J. P., bytem O., Ž. n. S., 1.040.000 Kč
- M. K., bytem T., B. 498.000 Kč
- J. F. a J. F., oba bytem B., B., 906.000 Kč
- . S., bytem B.-H. 16, 350.000 Kč.
Naproti tomu byla obviněná A. D. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2015, sp. zn. 52 T 3/2015, podala obviněná A. D. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí jí se týkajících, vyjma výroku, jímž byla zproštěna obžaloby. Odvolání podal také spoluobviněný P. F., které směřoval do všech výroků týkajících se jeho osoby.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 6 To 103/2015 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.
II .
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání (č. l. 1884-1898), v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná nejprve zopakovala dosavadní průběh soudního řízení a uvedla, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., kdy způsob hodnocení důkazů hrubě vybočuje z mezí logického uvážení a není jasné, jak na základě provedených důkazů došly soudy k závěru o její vině. Předně nebyla prokázána její účast na spáchané trestné činnosti a ani existence úmyslu se na trestné činnosti podílet. Ve věci zůstalo nejasné, v jakém rozsahu byly údaje na směnkách doplněny až později a soudy taktéž nevzaly v potaz manipulativní jednání spoluobviněného F. k její osobě.
Dále obviněná namítla stanovenou výši škody a povinnosti ji nahradit společně a nerozdílně se spoluobviněným F., kdy má za to, že pro tento závěr nejsou v soudním spise dostatečné podklady, když podle §137 tr. zákoníku se výše škody stanoví jako obvyklá cena. U směnky jde o cenu, za kterou by se v místě a čase skutku daná směnka obchodovala, tj. byla by prodejná. Tato cena nemusí dosáhnout nominální hodnoty směnečné sumy. Způsob stanovení výše škody namítla již v průběhu trestního řízení, avšak soudy na tuto námitku nikterak nereagovaly. Nelze hodnověrně dojít k závěru o výši způsobené škody a tedy ani k povinnosti ji nahradit, přičemž soudy tento závěr dostatečně neodůvodnily, nepostupovaly při stanovení její výše dle občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu a ani nevyužily možnost odkázat poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněná taktéž namítla existenci extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a zásah do práva na spravedlivý proces vyvolaný libovůlí soudů při stanovení výše způsobené škody. Závěrem uvedla, že výše uloženého trestu je s ohledem na její dosavadní bezúhonnost nepřiměřená.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2015, sp. zn. 52 T 3/2015, a současně zrušil i usnesení Vrchního soudu v Olomouci (nesprávně uvedeno „v Brně“) ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 6 To 103/2015, a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vyjádření sp. zn. 1 NZO 527/2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 24. 5. 2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že částí námitek brojí obviněná proti hodnocení provedených důkazů, eventuálně proti učiněným skutkovým zjištěním a nejsou tedy pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřaditelné. K námitkám tohoto typu nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet. Krom toho se domnívá, že tyto námitky nejsou důvodné ani v obecné rovině. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a ani libovůlí soudů stran výše způsobené škody. Soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná.
K námitce obviněné stran stanovení výše škody státní zástupce uvedl, že je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak není důvodná. Soudy se dostatečně zabývaly předmětnou výtkou týkající se hodnoty směnek, resp. výše škody. Soudy přitom správně konstatovaly, že podstata trestné činnosti je odlišná od situace prezentované obviněnou, proto není hodnota směnek ve vztahu k výši škody určující. Rozhodující je, jakou částku obviněná, potažmo hlavní pachatel od poškozených vylákali. Má tedy za to, že v tomto ohledu k žádnému pochybení ze strany soudů nedošlo.
Námitku obviněné ve vztahu k uloženému trestu považuje státní zástupce s ohledem na zákonné dovolací důvody za bezpředmětnou. Výtky směřující proti nepřiměřenosti trestu nelze pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 6 To 103/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou A. D. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž soudům vytýká vadná skutková zjištění (zejména námitka ve vztahu ke zjištění, v jakém rozsahu byly údaje na směnkách doplněny až později, a také námitka stran povahy jednání spoluobviněného F. k její osobě), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kdy dále soudy nepostupovaly dle zásady volného hodnocení důkazů a není jasné, jak na základě provedených důkazů došly k závěru o její vině a taktéž, že soudy zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces, když se dopustily libovůle při stanovení výše škody).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod částečně vůbec nezaložila na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná A. D. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozovala především z tvrzených vadných skutkových zjištění a prostřednictvím vlastních hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř . nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv . extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kteroužto námitku obviněná v rámci podaného dovolání vznáší. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněné se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, kdy se obviněná neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
K námitce obviněné stran neprokázání úmyslu, tedy subjektivní stránky trestného činu jí kladeného za vinu, Nejvyšší soud poznamenává, že ji lze ve formální rovině podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněnou vznesená byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna s odkazem na vadná skutková zjištění a její vlastní hodnocení provedených důkazů, čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence podřadit námitky stran stanovené výše škody a povinnosti její náhrady, resp. že dle ustanovení §137 tr. zákoníku se výše škody stanoví jako obvyklá cena, kdy u směnky jde o cenu, za kterou by se v místě a čase skutku daná směnka obchodovala, tj. byla prodejná. Tato cena nemusí dosáhnout nominální hodnoty směnečné sumy a z tohoto důvodu je tedy nesprávný závěr soudů o výši škody, pokud je založen na nominální hodnotě směnečných sum.
Předně Nejvyšší soud uvádí, že danou námitkou obviněné se pečlivě zabýval jak nalézací, tak i odvolací soud v rámci odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud v této souvislosti uvedl, že „ je možno uvést, že pokud v reálu cena směnky nemusí dosahovat nominální hodnoty směnečné sumy je toto pravdou, nicméně trestná činnost obžalované spočívá v něčem zcela jiném. Obžalované bylo ze všech okolností známo, že směnka je vystavována jako doklad o ručení poškozeným v rozsahu finančního plnění, které poskytli poškození obžalovanému P. F. Obžalované tedy mimo jiné bylo zcela zřejmé, že podepisuje směnku např. ve výši 500.000 Kč, pokud poškozený právě takovouto částku složil obžalovanému, přičemž obžalovaný F. nebyl schopen ani oprávněn za tuto částku poskytnout prezentované protiplnění a v případě uplatnění směnky obžalovaná D. samozřejmě nebyla schopna poškozeným příslušnou částku poskytnout, když všem zúčastněným bylo zjevné, že směnka slouží právě k jisté garanci toho, že poškození o složené finanční obnosy nepřijdou “ (str. 75 rozhodnutí nalézací soudu). S uvedeným závěrem se ztotožnil i odvolací soud, kdy lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí, zejména str. 24 až 25. Z uvedeného tedy vyplývá, že v projednávané věci není podstatná hodnota směnek k určení výše škody, jelikož rozhodná je částka, kterou obviněná, potažmo spoluobviněný F. od poškozených vylákali, tedy o jakou částku poškození v důsledku jejich jednání přišli. Soudy postupovaly správně, pokud shledaly příčinnou souvislost mezi jednáním obviněných a škodou, která poškozeným vznikla, kdy správně také zavázaly oba obviněné k náhradě prokázané výše škody poškozeným.
Ve světle výše uvedeného tedy neobstojí ani námitka obviněné, že soudy nepostupovaly dle občanskoprávních předpisů a nevyužily možnost odkázat poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních. Soudy se při stanovení výše škody nedopustily žádného pochybení či deformace, závěry o výši způsobené škody náležitě a pečlivě odůvodnily, a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožňuje. K postupu dle §229 odst. 1 tr. ř. tedy nebyl v projednávané věci důvod. S ohledem na uvedené závěry neshledal Nejvyšší soud námitku obviněné opodstatněnou.
Obviněná taktéž namítla nepřiměřenost jí uloženého trestu, kdy poukazovala zejména na svou dosavadní bezúhonnost.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu dovolání obviněné je zřejmé, že její námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněná svými námitkami nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku, konkrétně vyhodnocení polehčujících okolností. Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, jak to obviněná s poukazem na její dosavadní bezúhonnost namítá.
Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že obviněné byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Nalézací soud při úvahách o výši trestu vzal v potaz skutečnost, že obviněná před spácháním trestného činu vedla řádný život a toto vyhodnotil jako polehčující okolnost ve smyslu §41 odst. 1 tr. zákoníku. V podrobnostech lze odkázat na jednotlivé pasáže odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 77), se kterými se ztotožnil i soud odvolací (str. 28 rozhodnutí odvolacího soudu). Dle Nejvyššího soudu těmto závěrům nelze ničeho vytknout.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné A. D. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu