ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1016.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1016/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, identifikační číslo osoby 421 96 451, proti žalovanému Mgr. M. B. , zastoupenému Mgr. Janou Smilovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 266/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. října 2015, č. j. 19 Co 1726/2015-148, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. května 2015, č. j. 4 C 266/2014-114, určil, že žalobce „je výlučným vlastníkem pozemku KN parc. č. 1030/254 o výměře 8652 m², lesní pozemek, který byl oddělen z pozemku KN parc. č. 1030/39 o výměře 20000 m², druh pozemku trvalý travní porost v k. ú. C.“ . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že pozemek parc. č. 1030/39 v k. ú. C. (dále též „pozemek 1030/39“) byl veden v katastru nemovitostí jako trvalý travní porost o výměře 20 000 m², jeho vlastníkem byla Česká republika, správcem byl žalobce. Pozemek se nacházel uvnitř lesního komplexu o výměře několika desítek hektarů, kde hospodařil žalobce podle hospodářských plánů. Dne 31. srpna 1993 převedl žalobce pozemky náležející do zemědělského půdního fondu v k. ú. C. o celkové výměře 123 692 m ² Pozemkovému fondu České republiky (d ále již „Pozemkový fond“), kromě jiného byl převeden i pozemek parc. č. 1030/39, který byl v katastru nemovitostí veden jako trvalý travní porost. Dne 3. června 2005 Pozemkový fond převedl pozemek 1030/39 na žalovaného, právní účinky vkladu nastaly dne 11. července 2005. Pozemek byl v kupní smlouvě označen jako trvalý travní porost, přičemž podle zjištění soudu prvního stupně je ve skutečnosti část tohoto pozemku tvořena lesním porostem o stáří 140 – 160 let (podle geometrického plánu č. 375-217/2014 jde o par.č. 1030/254 o výměře 8 625 m²).
Soud prvního stupně učinil závěr o tom, že žalobce má na předmětném určení naléhavý právní zájem, jelikož tvrdí, že předmětný pozemek je v jeho správě a ve vlastnictví státu, kdy v katastru nemovitostí je jako jeho vlastník uveden žalovaný. S odkazem na ustanovení §1 a 17 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále již „zákon č. 95/1999 Sb.“) soud prvního stupně učinil závěr, že „i když je tato část parc. č. 1030/39 [míněn pozemek parc. č. 1030/254 o výměře 8 625 m² v k. ú. C. (dále již „pozemek 1030/254“)] v katastru nemovitostí označena jako trvalý travní porost, fakticky jde o lesní pozemek s lesním porostem stáří 140 až 160 let. Nejde o pozemek vymezený v §17 odst. 1 z. č. 95/1999 Sb. a tedy dle citovaného zákona jej nebylo možno převést z majetku státu na jinou osobu.“ Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že pozemek 1030/254 nepřešel dnem účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále již „zákon č. 229/1991 Sb.) do správy Pozemkového fondu a zůstal i nadále ve správě žalobce. „Pozemkový fond nebyl oprávněn tuto nemovitost převést do vlastnictví jiné osoby. Pokud tak učinil, je smlouva v této části neplatná, neboť Pozemkovému fondu nesvědčilo právo nemovitost spravovat, tedy ani právo převést vlastnictví na jinou osobu.“ Soud prvního stupně dále konstatoval, že „kupní smlouva ze dne 3. 6. 2005 uzavřená mezi Pozemkovým fondem ČR a žalovaným je v části, v níž se převádí vlastnické právo k části parc. č. 1030/39 na níž se nachází lesní porost (par. Č. 1030/254 o výměře 8 625 m² dle konceptu geometrického plánu č. 375-217/2014) neplatná pro rozpor se zákonem. Soud si je vědom toho, že soudní praxe dospěla k závěru, že skutečnost, že smluvní strana neměla při uzavírání smlouvy dispozici s předmětem smlouvy nakládat, nezakládá neplatnost takové smlouvy dle §39, ale je třeba postupovat dle §503 ObčZ (právní vada věci). V daném případě však jde o jinou situaci. Pozemkový fond ČR při uzavření předmětné smlouvy postupoval v rozporu se zákonem 229/1991 Sb., neboť předmětná nemovitost na základě tohoto zákona do správy fondu nepřešla, v rozporu se zákonem 95/1999 Sb., který fondu nedovoloval převést část velkého lesního komplexu ve vlastnictví státu do vlastnictví jiné osoby.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. října 2015, č. j. 19 Co 1726/2015-148, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení §79 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“) vyložil, že „Návrh [na zahájení řízení] musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popř. rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby), identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje, popř. též jejich zástupců, vylíčení rozhodných skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Pokud jde o vylíčení rozhodujících skutečností, v žalobě musí být uvedeno, o čem a na jakém základě má soud rozhodnout. Je tedy třeba ‚vylíčit rozhodující skutečnosti´, které budou v řízení následně prokázány a povedou k závěru, že požadavek žalobce vyjádřený v žalobním petitu, je opodstatněný. Žalobní petit, tedy údaj o tom, čeho se žalobce domáhá, musí být úplný, určitý a srozumitelný. Přesně, určitě a srozumitelně musí být označena povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti. Vykazuje-li žaloba logický rozpor mezi rozhodujícími skutečnostmi a žalobním petitem, např. tehdy, jestliže žalobní petit nevychází z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností, a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto, jedná se o vadu žaloby, jejíž nedostatky brání pokračování v řízení. O takový logický rozpor se v daném případě nejedná, neboť žalobce se domáhá určení, že je vlastníkem pozemku KN parc. č. 1030/254 o výměře 8 625 m², lesní pozemek, který byl oddělen od pozemku KN parc. č. 1030/39 o výměře 20 000 m², druh pozemku trvalý travní porost v k. ú. C., v žalobě v rámci vylíčení rozhodných skutečností však uvádí, že uzavřením kupní smlouvy mezi Pozemkovým fondem České republiky a žalovaným došlo k ‚zásahu do vlastnického práva ČR, k zásahu pokojné držby vlastnického práva ČR s právem hospodařit s majetkem státu pro žalobce.‘ Žalobní petit tedy nevychází z vylíčených rozhodujících skutečností, a pokud se snad žalobce dovolává vydržení vlastnického práva s ohledem na skutečnost, že na předmětném pozemku ‚hospodařil a pečoval o něj s péčí řádného hospodáře´, pak v této části je vylíčení rozhodujících skutečností neúplné tak, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutkový děj (skutek) má být předmětem řízení. Za této situace bylo na místě, aby soud postupoval dle ust. §43 odst. 1 o. s. ř. a žalobce vyzval k odstranění vad žaloby tak, aby logický rozpor mezi žalobním petitem a skutkovými tvrzeními byl odstraněn. Pokud soud prvního stupně vady žaloby neodstraňoval postupem vyplývajícím z ust. §43 odst. 1 o. s. ř., účastníka nepoučil, jak je třeba doplnění ve stanovené lhůtě provést, pak se jedná o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek soudu prvního stupně zrušit dle ust. §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dle ust. §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mu věc vrátit k dalšímu řízení, ve kterém je třeba postupovat dle ust. §43 odst. 1 o. s. ř. a žalobce vyzvat k odstranění vad žaloby.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soud podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž namítá, že „žaloba nemá žádnou vadu, která by bránila jejímu projednání, a že odvolací soud vyložil poučovací povinnost soudu mimo rámec zákona a to dokonce způsobem, která má ústavněprávní rozměr. Proto podává proti usnesení odvolacího soudu toto dovolání...“
Hlediska přípustnosti podle §237 o. s. ř. dovolatel vymezil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (mimo to dovolatel své výše vymezené hledisko přípustnosti rozšířil tak, že pokud tyto otázky již vyřešeny byly, a to v souladu s názorem uvedeným v dovolání, pak je odvolací soud posoudil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. pokud tyto otázky byly vyřešeny v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu, pak se jedná otázky, které mají být, zejména s ohledem na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), posouzeny jinak. Předmětné právní otázky dovolatel vymezil následovně:
„1. Je rozpor mezi žalobním petitem a rozhodujícími skutečnostmi uvedenými v žalobě vadou žaloby, která brání jejímu projednání a kterou je soud povinen odstranit postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř? Případně je soud povinen či vůbec oprávněn vyzvat žalobce k opravě či doplnění žaloby s poučením o způsobu, jak mají být doplnění či oprava provedeny, v případě, kdy z rozhodujících skutečností uvedených v žalobě nelze ani v případě jejich prokázání dovodit z hmotněprávních předpisů právo, jehož přiznání se žalobce žalobou domáhá?
2. Je soud povinen či vůbec oprávněn vyzývat žalobce podle §43 odst. 1 o. s. ř. k opravě či doplnění žaloby a poučovat ho o tom, jak má opravu či doplnění provést, jestliže právo, jehož přiznání je žalobou požadováno, nelze podle hmotněprávních předpisů vůbec (tzn. ani při prokázání jakýchkoliv skutkových okolností) přiznat?“
Dovolatel uvedl, že nesouhlasí s názorem, že rozpor mezi petitem žaloby a v žalobě uvedenými rozhodujícími skutečnostmi je vadou žaloby, kterou je třeba odstranit podle §43 odst. 1 o. s. ř., přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. června 1997, sp. zn. I. ÚS 63/1996 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici veřejnosti na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), z nějž mimo jiné vyplývá: „Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit.
Někdy vznikají pochybnosti o rozsahu poučovací povinnosti soudu tam, kde má procesní právo i hmotněprávní aspekt. Do uvedené skupiny spadají případy, kdy nedostatky, které by vedly k zamítnutí žaloby, lze odstranit procesními úkony, avšak nutnost provedení těchto procesních úkonů nevyplývá z procesně právních předpisů, ale z hmotného práva. Uvedené platí i o žalobním petitu. V žalobním návrhu je vyjádřen závěr, jaký si žalobce vytvořil o svém hmotněprávním postavení v souvislosti s právní normou, která upravuje předmětný právní vztah. Závěr o tom, zda soud může návrhu vyhovět či ne, není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale hmotněprávních norem. Je nutno si uvědomit, že většina ustanovení hmotného práva má své důsledky i v oblasti procesní. Hmotněprávní ustanovení by bylo zbytečné, pokud by se nemohlo v procesu uplatnit, avšak poučení o hmotném právu, i když má důsledky v procesní oblasti, je stále poučením o hmotném právu a takové poučení ustanovení §5 nepřipouští.“ Podle dovolatele jde v daném případě přesně o případ zmiňovaný Ústavním soudem, jelikož žalobce v petitu vyjádřil svou představu o svém hmotněprávním postavení (tedy o svém vlastnictví sporného pozemku) a pro absenci procesní vady žaloby, která by bránila jejímu projednání, tak není dán důvod k postupu podle §43 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel dále uvádí, že „žalobce v žalobě naprosto přesně uvedl, čeho se domáhá (vlastnictví sporného pozemku), a podrobně uvedl i všechny (podle něj) rozhodující skutečnosti (věcné okolnosti odůvodňující neplatnost kupní smlouvy a vydržení). To, že se žalobce v právním posouzení věci mýlí, není procesní vadou žaloby způsobující její neprojednatelnost.“
Dovolatel dále poukazuje na to, že „odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou, jakými skutkovými okolnostmi by vůbec mohl být odůvodněn nárok uplatněný žalobou, aby jej soud přiznal. Pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že toto právo nelze v daném případě přiznat za žádných okolností. Žalobcem je státní podnik a domáhá se přiznání vlastnického práva pro sebe.“ Dovolatel dále s odkazem na zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, uvádí, že státní podnik nemůže být v žádném případě subjektem vlastnického práva, resp. vlastníkem. Podle dovolatele by tak „žádné doplňování žaloby o skutkové okolnosti nemohlo vést k úspěchu žaloby a vydávání jakékoliv výzvy k doplnění žaloby je pak též v rozporu s principem ekonomie řízení.“
Žalobce v podaném písemném vyjádření odmítl uplatněnou dovolací argumentaci s tím, že předmětem určení je vlastnické právo pro Českou republiku s právem hospodařit pro žalobce: „V dané věci z žaloby a obsahu přednesů a podání žalobce vyplývá, že požaduje, aby bylo určeno vlastnické právo pro Českou republiku a právo hospodařit pro žalobce. S tímto cílem nebyl v rozporu ani žalobní návrh, byť byl formulován neobratně, že by na základě výroku nemohl být proveden řádný zápis do katastru nemovitostí… Z hmotněprávního hlediska žalobce sledoval určení vlastnického práva pro Českou republiku a právo hospodařit pro Lesy ČR, s. p. Soud prvního stupně neměl pochyby o tom, čeho se žalobce skutečně domáhá.“ Žalobce v ostatním odkázal na svá vyjádření učiněná v průběhu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Podle dovolatele dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. pokud tyto otázky již vyřešeny byly, a to v souladu s názorem dovolatele uvedeným v dovolání, pak dovolatel namítá, že je odvolací soud posoudil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. pokud tyto otázky byly vyřešeny v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu, pak dovolatel namítá, že se jedná otázky, které mají být, zejména s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, posouzeny jinak.
Nejvyšší soud se zabýval všemi dovolatelem označenými (navzájem podmíněnými) hledisky přípustnosti a dospěl k závěru, že žádné z dovolatelem vymezených hledisek přípustnosti dovolání (dle §237 o. s. ř.) není relevantní.
Otázka procesního práva, na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 25 Cdo 49/2008, vyplývá, že „nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednávání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 135/2003).“ Pokud v posuzovaném případě žalobce vylíčil skutkové skutečnosti, z nichž mělo vyplývat, že vlastnické právo mělo před uzavřením kupní smlouvy ze dne 3. června 2005 svědčit České republice a pokud ve svém podání žalobce nevymezil žádnou právní skutečnost, na základě které by mělo být určeno jeho vlastnické právo, ačkoli návrh žalobního petitu (který převzal i soud prvního stupně) byl formulován tak, že má být určeno, že žalobce je výhradním vlastníkem předmětných pozemků, je zřejmé, že vylíčené skutkové skutečnosti jsou v logickém rozporu s žalobním petitem.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná svůj rozsudek ze dne 18. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1412/2009, z nějž mimo jiné vyplývá:
„Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. tedy doléhá na právní situace, kdy účastník nevymezil v žalobě, resp. ve svém podání některou z podstatných (pro rozhodnutí ve věci) zásadně významných skutečností, při jejichž osvědčení by bylo lze takto (v důkazním řízení) zverifikovaný skutek subsumovat pod jiné pravidlo chování, které soud v rámci aplikační úvah nalezl k užití, nikoliv na situaci, kdy - z pohledu účastníkem sledovaného procesního výsledku - je třeba v zásadně významných skutkových momentech zcela změnit (tedy nikoliv pouze doplnit) nejen skutkovou podstatu věci, ale též i (z ní vycházející) žalobní návrh (podání), který by měl soud při osvědčení takto vylíčeného skutku převzít do svého rozhodnutí. Hraničním limitem, kdy ještě lze a kdy naopak již nelze poučovat účastníky o doplnění skutkových okolností či (úpravě) žalobního návrhu (podání), je zde okruh (uvažováno z pohledu soudu) otázek, které lze účastníku (ještě) signalizovat (zprostředkovat k řešení) na podkladě procesních norem , nikoliv v důsledku poučení o hmotném právu, neboť ve smyslu ust. §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům (pouze) poučení o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž tato zásada není prolomena ani postupem soudu ve smyslu ust. §99 odst. 1 o. s. ř. [(probrání věci s účastníky za účelem dosažení smíru mezi účastníky) srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 10 Co 344/2007, in ASPI].
Z vyloženého je zřejmé, že ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. znemožňuje vydávání ‚nepředvídatelných‘ rozhodnutí, tj. rozhodnutí, která se při absenci soudního poučení (signalizace jiného právního posouzení věci soudem učiněné ve formě poučení účastníka o nutnosti doplnění vylíčení rozhodujících skutečností) odvíjejí od zcela jiné hmotněprávní situace, než kterou žalobce prostřednictvím vylíčení rozhodujících skutečností v podané žalobě sledoval, a vedle dalších procesních institutů obsažených v civilním procesním kodexu tak spoluvytvářejí podmínky k naplnění principu řádného a spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, in www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud v posledně označeném rozhodnutí též k dosahu aplikace ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. judikoval, že se ‚ tato poučovací povinnost vztahuje k narativní stránce žaloby a (logicky také) k jejímu promítnutí do žalobního petitu . Není a s ohledem na rovnost účastníků v řízení a zásady fair procesu ani nemůže být tento institut chápán jako prostředek k poučení, resp. k signalizaci, zda při (posuzováno podle hmotného práva) participaci dalších účastníků (a případně kterých účastníků) by bylo možné žalobcem (skrze již precizovaná skutková tvrzení a žalobní návrh) vymezený předmět po právní stránce posoudit jinak.‘ Obdobný závěr, tj. o nepřípustnosti poučovací povinnosti, lze učinit i pro případ, pokud by otázka případného procesního úspěchu žalující strany mohla být spojována (teprve) s jiným předmětem řízení, tedy se zcela jiným vylíčením rozhodných skutečností a se zcela jinou formulací žalobního petitu.“
Nejvyšší soud tak konstatuje, že pokud odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že „za této situace bylo na místě, aby soud postupoval dle ust. §43 odst. 1 o. s. ř. a žalobce vyzval k odstranění vad žaloby tak, aby logický rozpor mezi žalobním petitem a skutkovými tvrzeními byl odstraněn ,“ pak postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Poučení, které odvolací soud uložil soudu prvního stupně, se vztahuje k odstranění nejasnosti podání spočívající v logickém rozporu mezi žalobním petitem a skutkovými tvrzeními.
Nejvyšší soud se dále zabýval i ostatními hledisky přípustnosti dovolání, která dovolatel vymezil podmíněně, tj. pokud bude zjištěno, že předmětná otázka již byla vyřešena dovolacím soudem a odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. V takovém případě dovolatel označuje, předmětná právní otázka má být vyřešena jinak, „a to zejména s ohledem na judikaturu Ústavního soudu“ . Dovolatel blíže neuvádí, jak by předmětná otázka procesního práva měla být vyřešena, jen stručně odkázal na výše zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 25. června 1997, sp. zn. I. ÚS 63/1996. Nejvyšší soud ovšem v tomto ohledu konstatuje, že vymezená praxe obsažená v citovaném nálezu Ústavního soudu není v rozporu s výše vymezenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. je s ní v souladu. Citovaný nález Ústavního soudu se zabývá tím, co je cílem poučovací povinnosti, resp. co do poučovací povinnosti patří a co nikoli. Ve vztahu k poučovací povinnosti soudu tam, kde má procesní právo i hmotněprávní aspekt, resp. ve vztahu k formulaci žalobního petitu Ústavní soud vyložil:
„Cílem poučovací povinnosti je informace účastníka o tom, jaká má v procesu práva a povinnosti, aby jím provedené procesní úkony mohly vyvolat zamýšlené účinky a aby mohl splnit své procesní povinnosti. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit .
Někdy vznikají pochybnosti o rozsahu poučovací povinnosti soudu tam, kde má procesní právo i hmotněprávní aspekt. Do uvedené skupiny spadají případy, kdy nedostatky, které by vedly k zamítnutí žaloby, lze odstranit procesními úkony, avšak nutnost provedení těchto procesních úkonů nevyplývá z procesně právních předpisů, ale z hmotného práva.
Uvedené platí i o žalobním petitu. V žalobním návrhu je vyjádřen závěr, jaký si žalobce vytvořil o svém hmotněprávním postavení v souvislosti s právní normou, která upravuje předmětný právní vztah. Závěr o tom, zda soud může návrhu vyhovět či ne, není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale hmotněprávních norem. Je nutno si uvědomit, že většina ustanovení hmotného práva má své důsledky i v oblasti procesní. Hmotněprávní ustanovení by bylo zbytečné, pokud by se nemohlo v procesu uplatnit, avšak poučení o hmotném právu, i když má důsledky v procesní oblasti, je stále poučením o hmotném právu a takové poučení ustanovení §5 nepřipouští .
Na základě výše uvedeného lze tedy učinit závěr, že v daném případě pokud by soud I. stupně navrhovatelky poučoval o tom, že žalobní petit na neplatnost smluv tak, jak jej uplatnily, je nepřípustný, jednalo by se o poučování o hmotném právu. Poučovací povinnost soudu zde nepadala v úvahu, neboť žaloba na určení neplatnosti smlouvy jako taková podle §80 písm. c) o. s. ř. je přípustná. Skutečnost, že soud I. stupně ve skutkovém základu žaloby naléhavý právní důvod nespatřoval, nebyla důvodem k poučování navrhovatelek.“
Ve výše citovaném nálezu tak Ústavní soud jasně vysvětlil, že poučení o hmotném právu, i když má procesně právní důsledky, je nepřípustné. Pokud by tedy soud poučil účastníka řízení, jak má formulovat žalobní petit, aby jeho žaloba byla úspěšná, pak by takové poučení bylo nepřípustné. V posuzovaném případě ovšem odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení konstatoval, že vylíčení rozhodných skutečností v žalobě a žalobní petit vykazují logický rozpor, konkrétně poukazuje na to, že v žalobním petitu se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem předmětného pozemku, zatímco „žalobce v rámci vylíčení rozhodujících skutečností však uvádí, že uzavřením kupní smlouvy mezi Pozemkovým fondem České republiky a žalovaným došlo ´k zásahu do vlastnického práva ČR, k zásahu pokojné držby vlastnického práva ČR s právem hospodařit pro žalobce´.“ Je tedy zřejmé, že poučení, které má soud prvního stupně podle usnesení odvolacího soudu učinit, má směřovat toliko k tomu, aby žalobce odstranil logický rozpor ve svém podání, nikoli k tomu, aby soud prvního stupně instruoval žalobce, jak má být žalobní petit formulován.
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalovaného proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích není podle §237 o. s. ř přípustné; soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu