ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1040.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1040/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 118/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 72 Co 195/2015-2013, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení 326 025 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1282/96.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 22 C 118/2013-1026, řízení co do částky 31 000 Kč zastavil (výrok I), žalobu co do částky 295 025 Kč s veškerým uplatněným příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen zamítající rozsudek soudu prvního stupně, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž zvolenou výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Při řešení otázky stanovení výše základní částky přiměřeného zadostiučinění se odvolací soud, jenž v tomto směru aproboval úvahy soudu prvního stupně, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že tato částka činí 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, přičemž v prvních dvou letech řízení je tato částka snížena na polovinu (srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Výchozí částka pro určení základní výše přiměřeného zadostiučinění by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Shledal-li odvolací soud důvody pro použití výchozí částky ve výši 15 000 Kč za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, neodchyluje se jeho posouzení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedená námitka tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Otázka, zda výše přiměřeného zadostiučinění má korespondovat s částkou, jež je předmětem posuzovaného řízení, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, vyšel-li odvolací soud z toho, že v projednávané věci není důvodné, aby peněžité zadostiučinění přesahovalo, nadto několikanásobně, finanční částku, které se žalobce domáhal v posuzovaném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
Ani v otázce snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o více než 50 % se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když při snížení základní částky zohlednil nejen kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, ale přihlédl rovněž ke skutkové a procesní složitosti posuzovaného řízení, jakož i k nedostatku součinnosti žalobce ve vztahu k soudem ustanoveným znalcům. Ke snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 90 % tak odvolací soud dospěl po zohlednění všech jmenovaných kritérií (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011), přičemž hledisku významu předmětu řízení pro poškozeného logicky přikládal význam kritéria nejdůležitějšího (srov. část IV d/ Stanoviska).
Otázka, zda byly dány důvody pro snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu skutkové a procesní složitosti posuzovaného řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že výsledek řízení závisel na znaleckém posouzení a že žalobce bylo opakovaně třeba vyzývat k opravě či doplnění jeho četných, rozsáhlých a současně nesrozumitelných podání (srov. část IV a/ Stanoviska).
Námitka žalobce týkající se vyřešení právní otázky, zda v dovolacím přezkumu může obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jež postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., a je v důsledku toho nepřezkoumatelné, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá z toho důvodu, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.
Skutečnost, že žalobce opakovaně upozorňoval na průtahy v posuzovaném řízení a podával stížnosti na ně, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Námitka žalobce v daném směru je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (otázka nesprávného posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci a otázka významu předmětu řízení pro poškozeného). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Rovněž v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 1. září 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu